I kdyby si zase tyto .....

 

.... pošmourné dny zasloužily nějaké 

optimistické květy na podívání, dnes si dáme první nášup fotek z mého po tolika letech focení úplně prvního fotoworkshopu. Ten se konal v půlce srpna pod vedením opravdu skvělého fotografa a cestovatele po celém světě,  Garika Avanesiana. Sešlo se nás pět stejně postižených bláznů, kteří si bez foťáku nedovedou představit žádnou cestu, dovolenou či výlet. Navíc co bylo hlavně mě velmi sympatické, plán který mi do messu Garik nastínil neobsahoval jen focení ale i zastávky v kavárnách a jim podobných zařízení....

Sraz byl v devět na Pohořelci a z něj jsme pak pomaloučku, protože jsme se na některých místech zdrželi docela dlouho, došli až na piazettu u Nové scény. Počasí přálo, Garik se o nás staral skvěle, podělil se nejen o své zkušenosti se street a portrétní fotografií, ale i povyprávěl něco ze svého vcelku dobrodružného života. Skvělý byl jeho přístup jako mentora. Nechal nás ať si fotíme a jen nás jemně korigoval a upozorňoval na chyby. Já osobně doufám, že příští rok se opět sejdeme a užiju si to tak jako letos, protože takováhle partička mi tu strašně moc chybí ....

A prší a prší a .....

 

.... a prší. Už druhý den. A já jsem slušně

řečeno hódně naštvaná. Těšila jsem se že si vyzkouším novou aku strunovku, potřebuju zasázet do záhonu nové trvalky a místo toho dřepím doma, a čučím z okna na šedou oblohu a provazy deště. 

Takže by to chtělo něco .... jo, něco optimistickýho. A co je optimističtější než žlutá barva květů. Občas říznutá modrou. Jako když je krásné počasí. Prostě sluníčko a modrá obloha trochu jinak ....

Kdyby bývala situace jiná ....

.... teď bych místo toho abych seděla u 

notbůčku a smolila tohle povídání a chystala se nervově na stříhání živého plotu, kochala bych se pohledy na rakouské Alpy. Jenže deset dní záskoku za kolegyni která měla dovolenou mě vyšťavilo natolik, že moje těšení se na cestu za touhle krásou se změnilo v absolutní nechuť kamkoliv se vypravit a ještě tam lozit a funět do kopce. Navíc mne začalo zlobit levé tříslo, několikrát za den mne v něm neskutečně zabolí, a já pak pajdám dost dlouho jak Peyrac. Což v horském terénu není dvakrát žádoucí. Takže jsem nakonec zlanařila sousedku která jela za mne aby se nemuselo nic rušit. Ale bez výletu nezůstanu, jen prostě nepojedu nahoru, nýbrž dolů. A ještě si zamlsám čokolády .... vybrala jsem si totiž jako náhradu zájezd do rakouské čokoládovny Hof, plavbu po největším podzemním jezeře v Evropě a návštěvu komplexu zámků Laxenberg, jarním to sídle Habsburků nedaleko Vídně. Sousedka má za úkol mne informovat o stavu cesty a pokud bude ještě příští rok možnost jet, pojedu tedy příště .....