čtvrtek 31. května 2012

Znáte plnokvěté orlíčky?...

Orlíček je tak notoricky známá a někdy i pěkně plevelná květinka. Stejně tak jak ostatní botanické druhy květin i on neušel očím šlechtitelů a tak se místo těch jednoduchých modrých, růžových a fialových květů s krátkou ostruhou, na záhonech začaly objevovat květy dvoubarevné, červené, žluté, oranžové a s dlouhou ostruhou. Posledním výkřikem šlechtitelství jsou orlíčky plnokvěté. Když je uvidíte, ani se vám nebude chtít věřit, že jde o toho notorického zdrhače ze zahrad do pangejtů, na skládky a jinam kam dolétnou semínka. Snad jen listy nasvědčují tomu, že se jedná o orlíček...




Já mám ten dvoubarevný růžový, zbytek je od sousedek....

Zamyšlení druhé o nepříjemných pocitech....

Stalo se vám někdy, že jste slyšeli nějaký zvuk, který vám vyvolal na celém těle husí kůži? A víte přitom, že ten zvuk slýchávali na vlastní uši miliony lidí a že jim při tom šlo o život? Nebo jste stáli tváří tvář pohledu, který se naskytl také stovkám lidí a byl to jejich poslední pohled v životě? Že i vy víte jak málo by stačilo a byl by to i váš poslední pohled?
Mě se něco podobného stalo dvakrát.
Poprvé to bylo ještě v době kdy jsme bydleli na sídlišti a kdy všichni znali z televize záběry na kterých stříleli rumunští vojáci do lidí, kteří tehdy v Temesváru vlastně zažehli plamen odporu proti komunistickým režimům v Evropě. Jak létali vrtulníky nad městy a do těch bezbranných a protestujících lidí pálili ostošest. U nás naštěstí proběhla sametka, a byl zvolen presidentem pan Havel. A jednou si usmyslel, že si prohlédne pražská sídliště. A jak jinak pěkně z ptačí perspektivy. A z vrtulníku. Bydleli jsme na Lužinách a toto sídliště se také mimo jiných stalo středem zájmu. Byla jsem na lodžii, četla si v klidu knihu, když v tom se ozval ohromný rachot, který se ještě navíc odrážel od okolních domů. Z hrůzou jsem čekala, kdy se ozve rána a výbuch, protože jsem se domnívala, že prostě nějaký vrtulník něco nezvládl a padá na domy. Jen jsem se modlila aby na žádný nespadl. Jenže rachot se přibližoval a najednou se na mé úrovni (bydleli jsme v pátém patře) objevil vojenský vrtulník. I s výzbrojí. Ten pohled byl sám o sobě ve spojení s tím příšerným randálem hrozný, ale mě se právě v tu chvíli vybavili ty záběry z Rumunska. Ten pocit bezmoci, když není kam utéct a schovat se, protože pro ty nahoře jste dokonalý terč. A i kdyby, pro náboje z kulometů není problém prostřílet okna, auta, cokoli kam se schováte.
Stála jsem na té lodžii, a nebyla jsem schopná se hnout a jen jsem sledovala ten pomalu letící vrtulník jak mizí v zákrutu rondelu a odlétá pryč...Ještě dlouho potom mi běhal mráz po zádech a děkovala Stvořiteli, že se u nás nic takového nestalo.

Druhý takový nepříjemný zážitek je teď z víkendu.
Většině z vás jistě neušlo, že o víkendu bylo výročí atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Bylo s ním zřejmě spojené nějaká letecká přehlídka historických vojenských letadel, protože když jsme šli se psy lesem, nad námi se objevila dvě taková. Jedna menší stihačka a jeden stíhací bombardér. A zase... ten strašný zvuk motorů těch dvou letadel byl ochromující. Nedovedu si představit jaký pocit museli mít obyvatelé měst v Německu, Anglii, Francii i Čech, když nad nimi přelétávali celé svazy těchto letadel. A věděli že nesou smrt..... Někdy k zastrašení stačí jen málo, zvuk motorů, jekot sirény....nebylo mi vůbec příjemně, ten zvuk byl opravdu hrůzu nahánějící...Ostatně kdo zažil srpen 68 ví co dokáží udělat s psychikou letecké motory letadel s nízkým průletem ve dvě ráno....

A dostávám se k tomu, proč vlastně to povídání. Dneska ráno nad námi docela nízko přelétaly dva vojenské vrtulníky. S plnou výzbrojí,a s otevřenými dveřmi do nákladového prostoru, ze kterých vykukovala hlaveň kulometu... Jestli letěly na nějakou přehlídku, či z domovského přerovského letiště někam dál na misi, nevím, vím jen to, že jsem z toho měla opravdu ošklivý a velmi nepříjemný pocit.

Zamyšlení nad virtuálním přátelstvím....

Virtuální přátelství. Má to něco společného z normálním lidským přátelstvím?
Vždyť přece virtuální realita je něco, co NAHRAZUJE tu pravou, právě prožívanou realitu.
Je to náhražka něčeho, byť sebedokonalejší, ale stále jen náhražka, fantazie, ne život sám.
Stejné to je i u virtuálního počítačového přátelství. Znáte se z mnoha lidmi, svěřujete se někdy
navzájem se svými problémy. Vidíte sice, jak někteří vypadají, ale spousty dalších jsou pro vás jen
jména bez tváře a vy znáte jejich články, fotografie, zážitky....Oproti virtuální realitě a v ní
uměle vytvořenými lidmi se s těmito můžete i někdy sejít v reálném životě. Pak se promění
třeba i v přátelé opravdové. A vaše virtuální přátelství sice trvá, ale víte už, že se s nimi můžete
kdykoli setkat někde u kávy nebo vína a nejen u klávesnice počítače. Jenže, co když najednou
některý ten virtuální kamarád najednou z obrazovky zmizí ? Stane se najednou něco, co se neslučuje
s tím uměle vytvořeným přátelstvím. Začnete mít strach. Úplně obyčejný a stejný jako když se najednou
ztratí váš skutečný kamarád. A začnete pátrat a hledat, kdo z těch ostatních virtuálních kamarádů by zrovna
tohoto člověka mohl mít za skutečného kamaráda a vědět co s ním je a předat tu zprávu dál všem ostatním
virtuálním kamarádům." Nebojte, je v pořádku, jen je prostě nemocný, unavený, ale dává se do kupy!"
A vy v tom okamžiku pocítíte ohromnou úlevu, stejnou jakou cítite když se vám ten kamarád z masa a kostí
ozve a řekne: "Promiň, ztratil jsem telefon, a musel jsem najít někoho kdo mi ho na tebe řekl." A proč
vlastně celé toto zamyšlení? Protože se najednou odmlčel jeden blogový král, který svými ironickými šlehy
a skvělými ilustracemi každý den zvedal náladu spoustě dalších blogerů, a můj spolubojovník v Projektu 365. A
já měla ten strach, co se děje a proč tak náhle zmizel. I když jsme byli právě jen ti virtuální přátelé, znající se jen
z monitoru měla jsem strach o OPRAVDOVÉHO kamaráda, o člověka z masa a kostí....