Zamyšlení druhé o nepříjemných pocitech....

Stalo se vám někdy, že jste slyšeli nějaký zvuk, který vám vyvolal na celém těle husí kůži? A víte přitom, že ten zvuk slýchávali na vlastní uši miliony lidí a že jim při tom šlo o život? Nebo jste stáli tváří tvář pohledu, který se naskytl také stovkám lidí a byl to jejich poslední pohled v životě? Že i vy víte jak málo by stačilo a byl by to i váš poslední pohled?

Mě se něco podobného stalo dvakrát.

Poprvé to bylo ještě v době kdy jsme bydleli na sídlišti a kdy všichni znali z televize záběry na kterých stříleli rumunští vojáci do lidí, kteří tehdy v Temesváru vlastně zažehli plamen odporu proti komunistickým režimům v Evropě. Jak létali vrtulníky nad městy a do těch bezbranných a protestujících lidí pálili ostošest. U nás naštěstí proběhla sametka, a byl zvolen presidentem pan Havel. A jednou si usmyslel, že si prohlédne pražská sídliště. A jak jinak pěkně z ptačí perspektivy. A z vrtulníku. Bydleli jsme na Lužinách a toto sídliště se také mimo jiných stalo středem zájmu. Byla jsem na lodžii, četla si v klidu knihu, když v tom se ozval ohromný rachot, který se ještě navíc odrážel od okolních domů. Z hrůzou jsem čekala, kdy se ozve rána a výbuch, protože jsem se domnívala, že prostě nějaký vrtulník něco nezvládl a padá na domy. Jen jsem se modlila aby na žádný nespadl. Jenže rachot se přibližoval a najednou se na mé úrovni (bydleli jsme v pátém patře) objevil vojenský vrtulník. I s výzbrojí. Ten pohled byl sám o sobě ve spojení s tím příšerným randálem hrozný, ale mě se právě v tu chvíli vybavili ty záběry z Rumunska. Ten pocit bezmoci, když není kam utéct a schovat se, protože pro ty nahoře jste dokonalý terč. A i kdyby, pro náboje z kulometů není problém prostřílet okna, auta, cokoli kam se schováte.

Stála jsem na té lodžii, a nebyla jsem schopná se hnout a jen jsem sledovala ten pomalu letící vrtulník jak mizí v zákrutu rondelu a odlétá pryč...Ještě dlouho potom mi běhal mráz po zádech a děkovala Stvořiteli, že se u nás nic takového nestalo.

Druhý takový nepříjemný zážitek je teď z víkendu.

Většině z vás jistě neušlo, že o víkendu bylo výročí atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Bylo s ním zřejmě spojené nějaká letecká přehlídka historických vojenských letadel, protože když jsme šli se psy lesem, nad námi se objevila dvě taková. Jedna menší stihačka a jeden stíhací bombardér. A zase... ten strašný zvuk motorů těch dvou letadel byl ochromující. Nedovedu si představit jaký pocit museli mít obyvatelé měst v Německu, Anglii, Francii i Čech, když nad nimi přelétávali celé svazy těchto letadel. A věděli že nesou smrt..... Někdy k zastrašení stačí jen málo, zvuk motorů, jekot sirény....nebylo mi vůbec příjemně, ten zvuk byl opravdu hrůzu nahánějící...Ostatně kdo zažil srpen 68 ví co dokáží udělat s psychikou letecké motory letadel s nízkým průletem ve dvě ráno....

A dostávám se k tomu, proč vlastně to povídání. Dneska ráno nad námi docela nízko přelétaly dva vojenské vrtulníky. S plnou výzbrojí,a s otevřenými dveřmi do nákladového prostoru, ze kterých vykukovala hlaveň kulometu... Jestli letěly na nějakou přehlídku, či z domovského přerovského letiště někam dál na misi, nevím, vím jen to, že jsem z toho měla opravdu ošklivý a velmi nepříjemný pocit.