01 června 2012

Černobílá....

Bílá....

Ne, nebojte se, už další verše. Bílá je barva peří které už konečně náš papoušek ze sebe přestal alespoň doufám už definitivně rvát a začíná vypadat jak papoušek kakadu a ne jak vypelichané kuře. Jedině ještě
kdyby si přestal okusovat pera na ocase a křídlech a jsem navýsost spokojená.







Šedá....

Šedý den, šedá nálada, ať se dívám do leva či doprava.
Šedě se cítím, šedě voní den, proč jsem měla i šedý sen?
Prší a na listech se kapky drží jak malé hvězdy...
jen tiše sedím a do šeda se nořím.
Ten šedý den je z prvních, ještě pár jich přijde,
než slunce znova mi vyjde.

Šedá vládne obloze, šedá vládne duši, šedé jsou myšlenky.
Šedý list a na něm hvězdy, v dálce vidím dlouhé cesty.
Po nich moje slunce pomalu se blíží, má duše v šedi netrpělivě jej vyhlíží....
Vrátí se jednou to srdce mé tuší, pak šedá zmizí v mé duši.