středa 27. června 2018

Pokračujeme ...



.... v "přízemních" toulkách po parku Nochten ....

Těsné sousedství vojenského prostoru. Vlastně hned za plotem parku
už by jste mohli vidět cvičící vojáky Bundeswehru. Ty cedule nás provázely
skoro celou cestu po Horní Lužici. Tyhle a pak velmi hustá síť cyklostezek.
Na cykloturistiku sází bývalé východní země nejvíc. Čtyřicet let nadvlády komunistů
tady moc pro lidi neudělaly, jak dobře víme, jen totálně zdeformovaly
charaktery mnoha generací a zbavit se tohoto dědictví bude trvat asi mnohem
delší dobu než zrekultivovat krajinu a vytvořit zde turistické ráje. A tak
tato krajina svou plochostí se přímo nabízí k tomu jí projet a poznat i na kole
nebo na kolečkových bruslích. Myslím že v tomhle bychom se zas od místních
mohli učit my.







Stráň s mapou Skandinávie. O těch kamenech co na ní jsou jsem psala v úvodním
článku, jsou přesně ne těch místech na mapě, odkud je sebou postupující kontinetální
ledovec sebou vzal na své pouti. Na každém z nich je jméno a stáří a jako bonus
i vybroušený a vyleštěný kousek aby jste mohli vidět jak takový kámen vypadá
když se zpracuje na obklad. Jedná se totiž většinou o mramory, žuly, porfyr a jiné
kameny které se využívají v architektuře. A nejsou to žádní zajíčkové, ale pořádní
stařešinové. Stáří kamenů se pohybovalo mezi 50 000 000 až 168 000 000 let


Vyhlídka na nejvyšším místě parku. Trochu připomíná vedlejší elektrárnu, byla taky taková
futuristická. Modrá znázorňovala ledovec a bílé trubky které se plazily po zemi sníh a led.
Ale rozhled odtud byl parádní, ostatně to uvidíte příště...


Dnešní článek, byť o hezkých věcech, má pro mne trochu hořkou pachuť. Někdy si s námi
život hraje divné hry. Přihraje nám do cesty občas i na dlouhý čas lidi, s kterými nám je fajn,
máme v nich své vrby, máme si s kým příjemně popovídat. Pak se ukáže, že už si s námi nechtějí tak moc
povídat, nemají pro nás čas a postupně z našeho života zmizí. A ten nám, opět po době
kdy si všechna zklamání už zažijeme, smíříme se s realitou a jdeme dál, pošle do cesty
dalšího člověka. A zas zjistíme že máme shodné názory, že se nám dobře povídá,
že se dokonce alespoň čtrnáct dní v měsíci těšíme do práce! Že nám s tím člověkem
začíná být moc příjemně. A co udělá život - vtipálek? Tak jak nám ho poslal do cesty
tak nám ho zas s té cesty odešle bez varování pryč. A my najednou zjistíme, že jsme mu ani
nestihli říct jak nám s ním začalo být dobře a zůstane v nás divná prázdná díra...
A je jedno jestli je ten člověk dobrý kamarád nebo kamarádka, přítel či milenec.
Někde v skrytu duše věříme, že se přeci jen ozve, aby to prázdno
co v nás zůstane, a na určitý čas je nepříjemně bolavé, se zas zaplnilo....