Po přečtení dnešního článku u Mengano o tom
co nový náhradní Terorista s příhodným jménem Kájínek dokáže
za psí kusy jsem si vzpoměla na nedávnou příhodu dosti působící nejen na nervy
mé dcery, ale i celé rodiny.
Jako už po několikáté k nám vezla Matýska na hlídání s tím, že nejdřív odvážela
partnera do Ústí na pánskou jízdu, pak směřovala k nám, dál měla v plánu že
tu přespí, v sobotu dopoledne vyzvedne opět partnera a pak budou pokračovat
ve víkendovém plánu jet na výlet kam ještě s nimi Mates nemohl. Jako zákon schválnosti
se ukázalo nejen počasí ale i chytrák Mates. V okamžiku kdy dcera dorazila, dorazila nad
Rybník i docela slušná bouřka a pořádný slejvák. Dcera tedy chvíli vyčkávala, a
když déšť poněkud zeslábl šla si otevřít bránu. V té chvíli ovšem začal opět déšť
plnou silou takže se dcera utíkala schovat do auta. Jenže ouha, nešlo otevřít.
A klíčky samozřejmě uvnitř. Takže vlítla honem domů a přemýšlela co se mohlo stát.
A záhy na to i přišla. Jelikož Octáva má zamykání zevnitř dost neprakticky na panelu
mezi sedačkami stačí jen málo, v tomto případě jedno Matesovo přeběhnutí a došlap
na tlačítko zámku a bylo vymalováno, resp. zamčeno. Řeknete si, no tak jí někdo může
odvézt pro náhradní klíče, jenže..... klíče od bytu zůstali spolu s kabelkou v autě,
já náhradní které mám nemohla za boha najít, další klíče měl u sebe dcery
partner který ovšem byl na panské jízdě. Ta představa jak před něj dcera předstoupí
před zraky kamarádů a řekne mu co se stalo byla hodně ponižující, ale nedalo se
nic jiného dělat. Syn tedy vzal svoje auto, jeli do Ústí pro klíče od bytu, z Ústí do
Litomyšle pro náhradní klíče, z Litomyšle zpět do Ústí vrátit klíče protože tam
mimo jiné byli i klíče od bytu rodičů kam šel přespat, z Ústí do Rybníka,
otevřít auto a zajet konečně do bezpečí na zahradu. Celou dobu totiž
stálo auto nastartované s warningy před domem alespoň trochu najeté na chodníku.
A celou dobu v něm byl i Mates na kterého jsem se chodila dívat jestli je v
pořádku. Přes rachot který dělaly velké kapky bušící do střechy, přes
hromy a blesky si ovšem spokojeně spal jakoby se nic nedělo. Jen když náhodou
byl vzhůru a uviděl deštník blížící se k okénku začal zuřivě štěkat, což
přiznáván jsem u něj doteď neslyšela. A zase asi dlouho neuslyším, protože
se po tomto štěkacím intermezzu navrátil ke své obvyklé němotě....... Jó,
jsou ti naši miláčkové šikulové, jen co je pravda!