Od kostela Jana Nepomuckého jsme pokračovali ve výletování do nedalekého Neratova. I ten potkal na konci války velmi podobný krvavý osud jako vedlejší Vrchní Orlici. Jen na rozdíl od ní se opět probudila k životu nejen ves, ale i zdejší kostel. Už jednou jsem o něm psala, tudíž nějaké sáhodlouhé popisování nebude. jen tak letem světem. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je barokní kostel z 18.století. Po jedné bohatýrské pitce ruských vojáků vyhořel po zásahu pancéřovou pěstí a jeho torzo chátralo. V roce 2000 se jeho rekonstrukce ujalo pár nadšenců ze Sdružení Neratov, kostel má ojedinělou skleněnou střechu. I další výzdoba, hlavně oltářní, je nově také skleněná.....
Já nejsem člověk věřící, ale sem se vracím ráda. Pro tu zvláštní energii která tu je. Pro ten zvláštní pocit pokory, když člověk vstoupí do toho vysokého kostela, jehož surovou stavbu "nehyzdí" žádná výzdoba. Nakonec i pro usmíření. Protože tady, před oltářem Smíření jsem se konečně smířila se smrtí mé maminky a tady jsem konečně mohla s osvobozujícím pláčem tu konečnost přijmout.
