11 dubna 2021

Makáme, babi, makáme .....

 


.... Tak by se daly nazvat dnešní
fotky. A jak jsem se k nim dostala? To bylo milé děti tak ....
Ne, nebude žádná pohádka, ale prostě mi zavolala včera dcera, co mám v plánu, že by potřebovali odpoledne zabavit Bobuli, aby mohli se zeťákem dělat na zahradě aniž by se jim do toho Bobule pletla. Práci jsem sice měla na zahradě i já, ale zas, už třičtvrtě roku jsem u nich nebyla, tak jsem souhlasila. Jenže nakonec dopadlo všechno úplně jinak. Bobule mne sice přivítala velmi radostně ale hned mi oznámila že bude s tátou makat (její slova) na zahradě a jestli s nima budu makat (děsně se jí to slovo líbí) taky. Zpočátku jsme si sice hrály na pískovišti, pak si dali s dcerou a zeťákem kafe, ovšem Bobule si pak vzala svoje malé hrábě, rýček a kolečko a šla tedy s tátou makat. Ovšem od toho jí záhy odvedla jiná oblíbená činnost a to jízda na kole. Dcera chtěla jen pojezdit kousek za domem a pak zpátky aby mohli natahovat textílii pod mulč, ale malá že chce na koníčky. Dcera jí řekla že ne, že to neujede a že si jen uděláme kolečko a půjdeme domů. Jenže říct před Bobulí, že něco nezvládne, je obrovská chyba. Jak jsme se dostaly na rozcestí odkud jsme se měly vrátit, Bobule se prostě rozhodla ukázat, že ONA na koníčky dojede! nabrala takovej švunk na tom svým pidikole, že jí dcera nebyla schopná dohnat (a to má natrénováno, páč dva roky už běhá) a milostivá se zastavila až za polovinou vzdálenosti, která nám k vytouženému cíli chyběla. Když jsme jí konečně dohnaly, za a) dostala sprdunk a za b) rozkaz k návratu. Chyba lávky, vymínila si že chce ke koníkům a že tam taky dojede, což se ji také podařilo! Ujela na tom prvním dětském malém kole bezmála tři kilometry tam a zase zpátky, jen asi tři minuty se ode mne nechala nést. A ještě si polézt po prolejzačce na hřišťátku u koníčků....nemusím dodávat, že já zpátky už pajdala, protože jsem si vzala boty nové, které je potřeba rozchodit, ovšem postupně, takže mne bolely paty, palce, měla jsem žízeň a vůbec už jsem toho měla až nad hlavu. Doma jsme moc pochválené nebyly, protože zeťák netušil že zmizíme na hodinu a půl, a musel tu plachtu natahovat za dost silného větru sám. A Bobule? Ta měla ještě tolik energie, že hopsala po celém domě jak zajíček ....