02 září 2013

Patří už k podzimu....


Dozrávání ovoce všelikého
patří k atributům pozdního léta a brzkého podzimu. Čas švestek do kterého tvrdil staříček že nevydrží, jablíček malináčů, špendlíků, mirabelek, slív....jeřabin. Ty nás zdobili jako malé na konci prázdnin v navlečených dlouhých hadech korálů a náramků. Připadaly jsme si jako luční víly, jimi ozdobené a s věnečky ze zbytků chrp a kopretin. Rostly na každé mezi a v hájcích a spolu s výjezdem kombajnů do polí jejich červenání signalizovalo že čas her se krátí a zase nás čeká návrat do města a školních lavic.
Před nedávnem jsem vám tu dělala chutě fotkou mirobalánu a o kterém jsem psala že jeho plody byly sice krásné na pohled, nicméně k jídlu nebyly vůbec.
Teď když jsem šla v pátek na houby, po cestě jsem si dopřávala právě už z těch švestek, ochutnala krásně tmavé a hlavně už sladké a měkké plody mirobalánu, jablíčko sice krásné utrhla, leč bylo chuti nevalné, i arónie byla na cestě a tak jsem si ďobla. Než jsem došla do lesa ochutnala jsem ze všeho co se po cestě nabízelo...
Marie Terezie začala s výsadbou ovocných alejí kolem cest proto, aby nabízely pochodujícím vojskům úkryt v krajině, stín a občerstvení. Byl to i přes svůj původní ne zrovna mírumilovný důvod nápad skvělý. A pokračovatelé kteří vysazovaly ovocné stromky i podél těch nejužších polních cestiček si zaslouží poděkování.
Protože čím bychom se mi poutníci v míru osvěžovali za teplých dní pozdního léta a brzkého podzimu?


Teď už byly nejen krásně vybarvené, ale i slaďounké a šťavnaté...




Vypadaly na stromě už zdálky nádherně, pak i zblízka. Ale chuť byla nevalná....staré jablůňky podél cest....dávno překonané odrůdami chutnějšími.



Černý jeřáb, Arónie černoplodá. Přezdravé to plody. A chutnají moc našim papouškům. Z jedné strany byly plody pečené, není to tak dlouho když tu hořelo pole pod kterým ty stromky rostou a žár je z jedné strany upekl....

Ještě jednou z hor....