pondělí 5. září 2016

Černolické skály .....



Jak už bývá zvykem, snažím se vždy při mém pobytu
na chatě absolvovat nějaký delší poznávácí výlet. A pokud to jde, tak pěšo.
Na výlet, který jsem si naplánovala tentokrát jsem už ale musela vzít zavděk
autobusem. Cílem poznáváčky byla tentokrát víska Černolice, kousek za
Řitkou a její přírodní památka Černolické "Čertovi" skály. Tenhle útvar
sleduji při každé cestě po D4 ať už autobusem nebo autem. Syn si tam udělal
párkrát výlet na kole, a já zvolila autobus + vlastní nohy.
Od dálnice to tak ani moc nevypadá, ale když pod těmi skalami stojíte,
jsou dost vysoké a celý masív tvoří tři samostatné části, oddělené průrvami.
Samotné skály tvoří ordovický křemenec, sediment z mělkého prvohorního moře
a proto se zde dají najít i pravěké mořské fosilie, např.i trilobiti.
Další zajímavostí je, že Černolické skály jsou prvními oficiálními horolezeckými
skalami v Čechách, zmínka o výstupy na ně je z roku 1905.
Výstup na ně je velmi jednoduchý (tedy v dnešní době) když skály obcházíte přijdete
postupně na stezku, která je obtáčí a pomalu stoupá k poslední, nejmenší
části skal a odtud už se dostanete velmi jednoduše k jednotlivým částem a výstupům na ně.
Je to tak jednoduché, že to zvládnou i malé děti, ostatně těch rodinek jsem
tam potkala dost. Jedné jsem zkazila radost z focení, protože jsem si
dovolila rozložit s fotobatohem a posedět si na nejvyšším místě, takže
si nemohli udělat výškové selfie.....
A ty které to ještě nezvládnou, mají dole k dispozici hřiště
nebo ohniště k opečení buřtů. Pokud jste ale lezci či milovníci adrenalinu, můžete si na ně vylézt.
Díky jejich zvláštnímu zvětrávání to jde bez lan, jen tak.



Trochu toho adrenalinu jsem si dopřála i já, stojíc na úzké římse, držíc se jednou rukou a druhou
jsem fotila



Skály dobývají úspěšně i břízy a vřes. Ten mne dost překvapil, protože tuhle
rostlinu bych tedy na skalách rozhodně nečekala



Že jsou odtud krásné výhledy do kraje je naprosto jasné.
Ty budou v samostatném článku












Posezení pod nejvyšším místem. Na ten úplný vršek jsem si netroufla.
Muselo se skákat přes průrvu a já popravdě si už nějak na výšky odvykla.
Vůbec ten první dojem, když jsem se zas postavila po letech na takovou
výšku nebyl zrovna příjemný. Ale pak už to šlo dobře. Takže jsem si udělala
jedno "nožní" selfie mobilem Mrkající


Většinu fotek jsem fotila Tamronem třístovkou, protože na dálkové snímky je to
paráda. Ale díky možnosti makra jsm si přitáhla i detailíky.
Podívat se ze skal až na Žižkov a televizní věž, to je přece skvělé, ne?