Moje dětství a dospívání probíhalo ve dvou dobách, koncem let šedesátých a pak v době normalizace.
Léta šedesátá nabízela ještě mnoho vzorů, leč tenkrát jsem to ještě moc nechápala.Puberta a dospívání se již neslo v duchu tvrdé normalizace, která zase vzorům přála, ale vzorům proletářským a komunistickým.
Já jako dítko vychovávané v rodině skautů, jsem přece jen tyto vzory a ideály moc nemusela, a tak jsem prostě žádné neměla...
Může se to zdát zvláštní, ale já co si pamatuju, nikdy neměla žádný životní vzor.Ani knižní, ani divadelní, filmový či hudební, prostě nic, nic.
V rodině se na vzory nehrálo, byla jsem vychována v linii: ty jsi ty a nikomu se nesnaž podobat ani ho napodobovat.Máš svůj rozum který ti řekne jak máš svůj život dál vést.
A tak jsem se snažila podle toho chovat a žít svůj život nezatížený vzory.Ale možná že ty vzory mám v sobě podvědomě, a ti mě říkají jak se zachovat, ale třeba taky to tak vůbec není, nevím, možná jsem takovým podvědomým vzorem i pro svoje děti, kteým jsem se nikdy nesnažila nějaké vzory vnucovat.Neznám tu větu, která možná spousty z nás v mládí iritovala, a to :Podívej
se na....jak je hodný, jak mu jde učení, z toho si vezmi příklad, to by měl být tvůj vzor.Toho jsem naštěstí byla ušetřena, a ani jsem se nesnažila touhle větou ničit své děti.
A mám dojem, že své děti jsem vychovala vcelku dobře,i bez těch vnucených vzorů.
Nechci zatracovat vzory, dokáží vést k dobru, ale i bohužel ke zlu, a tak záleží na každém jaké vzory si vybere......
Ale přece jen jeden vzor mám, a už dneska vím, že já na něj nikdy nedosáhnu, a to jsou moji rodiče....
