Jako člověk který fotografuje (schválně neříkám fotograf, za toho se rozhodně nepovažuji, protože k tomuto pojmenování mi ještě mnoho chybí) miluju zimu se sněhem a sluncem. Jako osoba Vendy nesnáším zimu jako roční období. Právě proto, že těch slunečných dní s mrazem a sněhem, kdy se člověk kochá a kochá je minimum. Poslední zimy byly vůbec hnusně šedé, rozblemcané a lezavé. A já bez sluníčka jsem jak když mi odpojí přívod energie, a nemám ho kde čerpat. A když se k tomu ještě přidá dnešní telefonát od šéfové a neoprávněné podezření z diskriminace Romů na pracovišti (samozřejmě z mé strany) telefonát ve smyslu, my o tu cikánku nechceme přijít, laskavě změňte své chování (jaké proboha?Já tu holku beru skoro jako dceru, už proto, že je skoro stejně stará jak ta moje, pro mne to je prostě máma která se sama stará o dost nemocné dítě a jestli je bílá, žlutá nebo hnědá neřeším) naladí vás taková šedá zima do hnusné nenálady. A tak pomalu začínám uvažovat o tom , že když nechtějí přijít o cikánku, tak ať si jí nechají a skončím já, protože mám čisté svědomí a takové jednání mne dost uráží. Navíc na to vážně nemám sílu a obrana je naprosto bezvýsledná. A že to není poprvé.
Navíc ještě je dneska zas hnusno a šedivo, takže mám zkaženou náladu na entou....
V pondělí jsem si šla konečně nafotit zimu. Bylo sice nádherně nasněženo, ale zataženo a tak všem fotkám chybí sluníčko, energie a radost.
Stejně jako mě.
