Nelétající oškubaná slepice.....

O kom je řeč? No samozřejmě o našem kakaduovi Ferdáskovi. Nevím proč, po třičtvrtě roce v novém bydlišti u nás se začal, jak jinak, oškubávat. Škube se i žakouš, ale ten se obere jen na břiše a alespoň si cudně ponechá na sobě jemné prachové peří. Ne tak Ferdas, ten bere všechno a z gruntu. Pochopila bych, kdyby to začal dělat okamžitě po změně prostředí, ale on ne, on až teď v posledních měsících. Zabrousila jsem okamžitě na různá fóra abych zjistila co s tím. Byla doporučována změna potravy a její skladba, tudíž jsem okamžitě z jídelníčku odebrala černou slunečnici. Malý úspěch se na chvíli dostavil, ale pak se najednou oškubal o něco víc. Byly doporučeny čerstvé větve na okus nelenila jsem tedy a šla na zahradu vybrat ty nejchutněji vypadající větve a navalila jsem mu je do klece ve velkém aby si mohl vybírat a tím se také bavit. Bez úspěchu. Takže teď je z něj nelétavá oškubaná slepice, která včera, nevědoma si svého handicapu pod sebou obrazně řečeno podřezala větev. Byl totiž venku z klece a jak si tam tak v rytmu rockové písničky pohopsával, v euforii si vyhákl zabezpečovací háček, který zajišťoval dvířka klece ve vodorovné poloze, ta se samozřejmě sklopila a milý papoušek zhučel z klece dolů. A pěkně šusem a na hlavičku. Ani nepípnul, jen po něm na zemi zbyl kruh bílého pudru, který tito papoušci produkují a pudrují si s ním jak nějaká rokoková hrabátka peří aby bylo sněhově bílé.

Nejdřív jsme se lekli, jestli se mu něco nestalo, ale jak jsme viděli že se vesele hrabe na nohy bylo jasné že ten pád ho sice na chvíli vyvedl z míry. leč nic hrozného se mu nestalo. Vzali jsme ho tudíž do našeho kolektivu na sedačce a on tam pochodoval od jednoho k druhému aby nakonec zakotvil u mne na rameni a po zbytek večera mi mlaskal do ucha.....

Ale nejvíc ho vyvedlo z míry, když jsem si nandala na hlavu kapuci od mikiny, to se pak značně rozčilen jal za ní tahat, všelijak mi po ní hopsat až se mu podařilo mě jí z hlavy stáhnout. Měla jsem dojem že mi za krkem skáče malý rozhořčený trpajzlík.

Jak je vidět, tak mu začíná už nějaké peří růst, a tak to vypadá, že přijde ke slovu další recept. Límec na krk, aby se nemohl ohnout a peří si škubat. Možná to zní jako nějaké mučení, leč je to metoda doporučovaná i veterináři, protože někteří papoušci jsou schopní si až vytrhat svaly či se jinak sebepoškozovat. Tak doufám, že ten náš je o něco rozumnější.

Co prozradí pantofle?....

Už jste si někdy všimli co všechno dokáží vyjádřit zvuky vydávané pantoflemi které má na nohou někdo z rodiny? Já ano a podle toho vím, dávno dopředu, v jaké je třeba náladě moje dcera. Má zvláštní vlastnost, dupe jak slon. Nikdy nejsem schopná pochopit jak někdo tak křehké postavy dokáže tak neuvěřitelně dupat. Když se ozývá krok energičtější, méně šoupavý, vím že bude doma pohodička a dcera je naladěna pozitivně. Je po noční vyspaná do růžova a bude tedy se schopna tvářit na maminku mile. Pokud jí ovšem další události dne tu náladu nezkazí. Jak je krok mírně šoupavý, znamená to, že je unavená, na noční to zrovna nebylo ono ale během dne se dá do kupy a bude v mezích možností příjemná. Ovšem jakmile slyším dlouhé šoupavé kroky vím že je zle, něco nevyšlo podle jejích představ, na noční to stálo za vyližprd, lisy se zastavovaly a vyplivovaly zmetky, za což jim budou odebrány peníze. A je jasné že to bude hodně náročný den. Jakmile já řeknu že toto je bílá koule okamžitě je mi oponováno že to je čtverec a černej. Nebo mi je okamžitě s dokonale otráveným obličejem řečeno že na chodbě je zase bordel u kočičího venčidla a že by se s tím něco mělo udělat. V překladu to znamená že kočky vyhrabaly něco málo kočkolitu mimo záchůdek a psi jak je jejich přirozeností jim to přeznačkovali. A že já tedy se mám okamžitě sebrat a jít to uklidit. Většinou se v tomto případě věnuji dál svým věcem, komunikaci omezím na nejnutnější minimum a poslouchám kdy se během dne změní krok plouhavý v ten energický sloní dupot a bude zse možné vést s dcerou normální dialog.

Prostě naše milé dětičky nám neustále chystají všeliké radosti i starosti.....

Moje krásná leč někdy značně nesnesitelná dcera....

Cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmylsy.....

Sociální sítě....fenomén doby v rámci globalizace světa....možnost s pohodlí obývacího pokoje či pracovny komunikovat s virtuálními přáteli po celém světě...něco o čem se nezdálo ani Julesovi Vernovi jako snílkovi a fantastovi par excelance...

Nebo černé díry které nás pohlcují do svého nitra a stávají se drogou, nenápadnou, pomalu ale jistě působící na naší mysl a názory. Místo kde ze sebe můžem beztrestně vyzvracet své nejtemnější pudy ve skupinách stejně smýšlejících lidí? Jsou nebezpečné? Jsou dobré? je to fatální omyl nebo geniální nápad?

Vznikly aby pomohly sblížit lidi na celém světě, studenti si je vymysleli aby mohli dál zůstat ve styku s přáteli kteří se rozlétli po různých univerzitách, zaměstnáních i státech. Ale platí o nich i to že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. V tomto případě do pekel závislosti, deformace osobnosti a názorů. Protože i zde platí co je psáno je dáno...a dál se nepátrá zda je to pravda či něčí výmysl. Ne síti si můžete žít svůj jiný virtuální život, ale také se vám díky ní může ten váš vlastní naprosto zhroutit. A někdy stačí jen málo, jedna fotka, přepis jednoho hovoru, jedno video.

Samozřejmě jsem také člověkem který se zachytil v síti sítí. Tedy spíš jen jedné, ale i tak se někdy nestačím divit kolik času jsem schopná prosedět u monitoru. A to přiznávám pouze chatuji s přáteli a vyhýbám se hraní her. Na to mi stačí ty které mám stažené normálně. Ale i tak v dobré společnosti kamarádů pejskařů čas hrozně rychle letí a najednou zjišťuji co všechno jsem ještě neudělala a co na mne čeká....

Někdo sítě zatracuje, že na nich není nic užitečného, někdo naopak na ně nedá dopustit. Já sama jsem na ní nalezla spojení na spoustu spolužáků, na stávající ale i nové kamarády pejskaře, mám díky ní možnost i pomoci tam kde je to třeba. Sledovat co je nového u toho kterého dandíkáře, mít možnost se radovat s výher druhých, nebo alespoň útěšlivým slovem trochu osladit prohry jiných. Ale i prohlédnout si fotky z míst, kam bych se ani třeba jinak nepodívala. Na druhé straně jsem ale také byla překvapená a i zaskočená kolik je v některých lidech nenávisti a zloby kterou si zde vylívají....

Je to nejrychlejší cesta jak se podělit s ostatními o svou velkou radost ale i o svůj žal. Je až s podivem, jak zde jinak uzavření lidé kteří si jinak striktně hlídají své soukromí dokáží rozkrýt svůj život.

Já za sebe jsem ráda, že něco takového existuje a že mám tu možnost síť používat. A závislost na ní? Tak trošičku by i byla, ale záleží čistě jen an každém z nás nakolik je ochoten síť vpustit do svého reálného života.

A teď mne omluvte, musím se podívat k sobě na zeď. Něco mi tam dorazilo.....