Zobrazují se příspěvky se štítkemNA CESTÁCH - ZAHRANIČÍ. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNA CESTÁCH - ZAHRANIČÍ. Zobrazit všechny příspěvky

05 září 2026

Sobotní ráno .....

 


.... přineslo po pátečním koupání
a válení na pláži zatažený a zase dost ufoukaný den. A jelikož už byl i posledním dnem kdy bylo na něco čas, vyrazilo se do zhruba 40 km vzdáleného města Trzesacz kde pláži dominují ruiny kostela který sežralo moře. Nešli jsme k němu přímo, ale vzali to nejdřív přes rybí restauraci abychom se posilnili před dalším zhruba šestikilometrovým okruhem částečně po útesu na kterém byl kostel postaven a částečně zase po pláži. 
Když stojíte pod jedinou zachovanou ruinou zdi kostela, těžko věřit tomu jak kostel byl velký, a navíc, že stál 2 km od moře! 
Ano, gotický kostel sv. Mikuláše z 15. století byl opravdu vzdálen od moře 2 km, jenže moře postupem doby natolik erodovalo břehy, že v roce 1874 se zde konala poslední bohoslužba, poté byl kostel vystěhován a ponechán svému osudu. A ten byl nemilosrdný, kostel se postupně propadal do moře a dnes je z něj pouze torzo jižní zdi. Aby alespoň toto zůstalo zachováno, břeh pod kostelem je upraven tak, aby se dál nepodemílal.  
Útes využívají nejen lidé k procházkám po nově upravované stezce, ale i rogalisté ke svým startům nad moře ....

29 srpna 2026

Třetí polský den ....

 


.... jsme nejdříve věnovali procházce po pláži
ale tentokrát na druhou stranu. Cílem byla další mořská vyhlídka vzdálená cca 3,5 km od základního tábora. Počasí bylo opět nádherně slunečné a dokonce se i vítr utišil na minimum, což tedy znamenalo, že ne na úplné bezvětří, protože to fakt na Baltu asi nevládne nikdy, ale nemuseli jste si hlídat kelímky s nápojem aby vám někam neodcestovaly. Tentokrát s námi šla i synova přítelkyně, zřejmě jí bylo za její výstup z minulého dne trapno, tak se kousla a šla. Ale jelikož jsme počítali s tím, že pátek věnujeme konečně také plážovému povalečství, nejen že šla i ona, ale i deky a ohrádka proti větru. Tu jsme si rozložili na vhodném místě, deky a obuv uložili do ní a vyrazili. Naše procházky se totiž všechny odehrávaly bosky, protože jsme se většinou brouzdali příbojem, a tahat se s botami když úplně nebyly potřeba se nám nechtělo. Tázala jsem se, jestli o ně nepřijdeme, ale bylo mi řečeno Jsi v Polsku, ne v Čechách. Tady si totiž opravdu můžete dovolit nechat si na pláži složené věci v ohrádce, na tři hodiny zmizet a po návratu je najít tak jak jste je uložili. I když tentokrát jsem trochu zalitovala v závěrečné části procházky že jsem je sebou neměla, protože šlapat po rozpáleném asfaltu cyklostezky na vyhlídku nebylo úplně příjemné, byť to bylo jen pár stovek metrů. S radostí jsem uvítala chladivý příboj a jeho písek pro zpáteční cestu. Nakonec ale s námi ani Bobule ani synova přítelkyně na vyhlídku nedošly, vrátily se zpátky zakempit na pláž. Jeden úsek pláže po které jsme šli patřil nudistům a Bobule to okomentovala slovy Páni tady je pindíků! 
Jelikož jsme byli u moře, a já navíc poprvé, byla jsem rozhodnutá stůj co stůj se v něm i vykoupat, i když jsem věděla, že voda bude studená. Takže když jsme se vrátili zpět k ohrádce, oznámila jsem přítomným, že nevím jak oni, ale já jdu do vody. Koukali tak nějak nevěřícně a bylo vidět že se jim moc nechce, ale když jsem se zvedla a pevně rozhodnutá se do vody vydala, pomalu mne začali následovat. Nakonec jediný kdo se nekoupali byla Bobule a zeťák, který nás fotil. Ráchat jsme se nakonec dokázali dobrou půlhodinu a popravdě nijak mne v tom mém nadšení že se konečně koupu v moři ta chladnost vody nepřišla. Válet se na pláži nám nakonec vydrželo tři hodiny, do doby kdy se začala stahovat mračna, vítr víc foukat a nás to přestávalo bavit ....

26 srpna 2026

První větší pěší výlet .....

 


....  jsme absolvovali druhý den po
příjezdu. Grzybowo spadá úředně pod Kolobrzeg od kterého je vzdáleno cca 6 km. Po snídani jsme absolvovali válečnou poradu  jak a kam se vypravit. Zvolili jsme cestu po pláži, byť ta až do Kolobrzegu přímo nejde. Ke konci je uzavřená kvůli vojenskému prostoru, takže jsme museli zahnout na cyklostezku a po ní dojít do města. Kolobrzeg je město přístavní odkud vyplouvají rybářské i vyhlídkové lodě na širé moře. Ovšem na moři lze zahlédnout i hlídkující vojenské lodi, přeci jen není bohužel moc daleko místo válečného konfliktu. Ve městě si můžete vybrat ze dvou vyhlídek jak na přístav tak na město a pláže táhnoucí se až ke vzdálenému obzoru. Maják a 55 m vysoké ruské kolo. My absolvovali obě. Jedna byla zajímavější než druhá. Stejně jako Wroclaw má své trpaslíky, Kolobrzeg má krom živých i své bronzové racky, na jednoho jsme narazili právě u majáku. Ovšem co tedy je po celém Polsku naprosto božská mana, tak to je zdejší verze Fish and chips. Zeťák je na výběr restaurací a jídel expert a tak našel v přístavu u rybího trhu vysoce hodnocený stánek s rybími dobrotami. A že to fakt byla mňamka mňamek. Dokonce i Bobule která ryby moc nemusí zblajzla mámě půlku porce. Dlužno podotknout že ta byla opravdu velká a hlad jsme neměli ještě večer.
Po jídle jsme se setkali se synem který za námi přijel s přítelkyní autem, a společně jsme šli do centra, na maják, kolo a na promenádu vedoucí podél pláže k velkému molu, které je další atrakcí města. Trochu už mě bolely nohy takže jsem uvítala že zpět jsme se s Bobulí svezly se synem autem. Nachodili jsme krásných a zábavných 12 km a přiznávám, že jsem uvítala posezení u vínka na balkoně a vyprávění o tom, co moje děti vyváděly když byly malé. Myslím že zeťák i synova přítelkyně byli docela překvapení 😅.....

21 srpna 2026

Konečně na místě ....

 

.... a jdeme se ubytovat. Místo kam jsme dorazili
se jmenuje Grzybowo, a opravdu je to malebné a klidné přímořské letovisko (samozřejmě že v době kdy není sezóna v plném proudu) a leží 6 km od města Kolobrzeg v severní části Polska. Jeho devízou, stejně jako vlastně celé této přímořské části Polska je to, že nemusíte trávit dny jen a jen na pláži, ale nabízí se i mnoho jiných aktivit. Vzhledem k tomu, že Polsko je placka a okolo moře úplná, můžete si projet ix stovek kilometrů po krásných cyklostezkách z kterých si co chvíli můžete udělat odbočku k moři, můžete se procházet po širokých písečných nekonečných plážích, jezdit na výlety po zdejších rezervacích nebo se procházet po borových lesích které jsou nádherně voňavé ....
A teď se i dostáváme k tomu proč byl tenhle výlet pro mě takovým dobrodružstvím. Mnohým to asi přijde směšné, ale já byla ve svých 65 letech úplně poprvé u moře. Což nějak celou dobu nepobírala Bobule a pořád se mě ptala jestli jako fákt. Nedivím se, ona tam byla poprvé ve třech letech. Dokonce i jejich Čenda byl u moře častěji. Jenže ono to má jiný důvod. Ne že by můj tatínek neměl možnost od fabriky jezdit k moři, ale za a) nějak na to moji rodiče nebyli a za b) jako správní Pražáci jsme i my měli chalupu o kterou se muselo starat, navíc já to tam milovala a nedovedla jsem si představit být o prázdninách byť jen minimum dní někde jinde. Když jsem se seznámila s manželem tak jsme prázdniny trávili střídavě na chalupě a na lodi. V běhu času jsme o obojí přišli, pořídili tenhle barák jako chalupu, dávali ho dohromady, pak se přestěhovali, já časem zdědila chatu, takže další starání a navíc muž není typ na výlety a dovolené u moře. No a najednou mi je 65 a o moři mi jen vypráví dcera s Bobulí a posílají mi z každé dovolené u něj fotky. A tak je napadl tenhle dárek .....

18 srpna 2026

Moje velké polské dobrodružství ....

 

.... právě začíná! V jednom z únorových článků
jsem se zmínila o tom, že jsem od dětí dostala k narozeninám společný výlet na pět dní do Polska k moři. Bylo to pro mě velké překvapení, ale říkala jsem si, že být se všemi včetně Bobule a psa Čendy sice fajn, jen bych asi přece jen brala nějaký víc soukromý dárek, jen pro mě. Nabyla jsem dojmu, a dceřiny poznámky ho ještě umocnily, že se ovšem tak nějak počítá, že budu hlídat Bobuli a ostatní si půjdou někam za zábavou. Ale jak jsem se mýlila! Ve finále jsem byla šťastná a spokojená jak blecha. 
A tak  27.5. ráno vyrazila naše kolona v počtu dvou aut na velkou expedici Grzybowo 2026 ....

21 června 2026

S dnešním příspěvkem se ....

 

.... rozloučíme prohlídkou hospodářské
 části zámeckých zahrad přiléhajících k zámku Hof. Najde se zde až na pár výjimek většina toho, co se na statcích chovalo. Pravda, lipicány, oslíky a velbloudy by jste na nich asi ale hledali marně ....

15 června 2026

Kdo byl Malý abbé? ....

 


.... který má na svědomí vytvoření 
tak krásného místa jakým je zámek Hof a jeho zahrady. Ač ve službách Rakouska a Marie Terezie, sám byl původem Francouz. Celým jménem Evžen František, princ savojský, kníže z Carigana a hrabě ze Soisson byl synem Evžena Mořice a Olympie Mancini, známé intrikánky ze dvora Ludvíka IV. o němž se šeptalo že je pravým otcem Evžena Františka. Nahrávala tomu tehdejší aféra s traviči a čarodějnicemi na dvoře Ludvíka který zavčas Olivii varoval a ta stihla uprchnout. Evžen František byl určen pro církevní dráhu, která mu ovšem vůbec nevoněla. Neodsloužil ani jednu mši a nikdy se nenaučil latinsky. Byl ovšem zdatný v matematice, i v té nenáviděné teologii a v životopisech vojevůdců, hlavně Alexandra Makedonského. Ve dvaceti konečně shodil kněžské roucho a požádal dvakrát Ludvíka IV. o přidělení pluku. Ten ho ovšem odmítl a to takovým způsobem, který jej smrtelně urazil. Pravda je ale taková, že kvůli jeho matce byla rodina v nemilosti.
Evžen se ale rozhodl že prostě vojákem bude, a když to nejde ve Francii, půjde to někde jinde. V roce 1683 uprchl z Francie a vstoupil do služeb největších nepřátel Francie a to rakouských Habsburků. Ve stejném roce po bitvě s Turky u Vídně obdržel od císaře Leopolda I. pluk dragounů. Tím se započala jeho skvělá vojenská kariéra ke které se přidala i kariéra politická. Vedl mnoho velkých bitev a málokdy se stalo, že by prohrál. S Janem III. Sobieským definitivně vyhnal z tehdejší Evropy Turky. Zemřel na svou dobu ve vysokém věku 72 let.
A proč Malý abbé? Tuto přezdívku mu dali jeho vojáci kvůli předchozímu církevnímu určení a oblibě v oblečení hnědé barvy.
Je neuvěřitelné, že člověk který dokázal ničit, vybudoval tak krásný zámek a přilehlé zahrady .....

11 června 2026

Zbylé interiéry ....


.... které jsme procházeli byli soukromé 
pokoje Marie Terezie. A jako každý správný zámek má i Hof svůj velký taneční sál. Takže se pojďme podívat ....

09 června 2026

Zvenku jsme už měli ....

 


..... možnost si zámek Hof prohlédnout,
a tak se podíváme na něco málo i dovnitř. V části zámku je stálá výstava věnovaná zámeckým zahradám a zahradničení vůbec, a tam se fotit nesmělo. Zkoušela jsem sice svou kouzelnou kartičku, ale nějak moc jsem neuspěla. Ne že by to nebylo možné, ale hned při vstupu bych se musela akreditovat. Nicméně paní průvodkyně říkala že když vykládá, nedívá se kolem. Ale v části kde se nacházejí soukromé komnaty prince savojského a Marie Terezie už se fotit smělo ....

23 května 2026

Krásné dítě Malého abbé .....

 


.... čili prince Evžena Savojského. Tak to je 
zámek Hof. Je to největší zámek v oblasti která nám historicky zrovna není zrovna sympatická, a to na Moravském poli. Leží těsně na hranici se Slovenskem, kterou tvoří řeka Morava. Původem to byla pevnost, ale když jí získal Evžen Savojský, zadal přestavbu architektovi Hildebrantovi a vznikl tak letní zámek. K princi Evženovi se váže ještě jeden krásný zámek a to Belvedere ve Vídni, díky němuž mohl právě zámek Hof realizovat.
Po jeho smrti přešel zámek do rukou jeho neteře, ale ona postupně veškerý majetek pozbyla a zámek nakonec získala Marie Terezie. Ta spolu s Josefem II. nechala přistavět další patro, a tím zámek získal svou nynější podobu. Zámek stojí na svahu směrem k řece Moravě, čímž vzniklo sedm teras tvořících jednu z nejkrásnějších a v původní podobě zachovanou barokní zahradu v Evropě. Samotný zámek stojí na šesté, od něj pak dolů spadá dalších pět teras. Poslední končí pár desítek metrů před slovensko - rakouskou hranicí ....

14 května 2026

Jak teď flákám blog ....

 


.... tak jsem úplně v pondělí zazdila, že 
si došel právě ten den pro občanku. Je z něj fakt echt patnáctiletej puboš, proto už se k němu hlásím tak trochu s odstupem, vím že pozornost rodičů v tomhle věku zrovna moc nechtějí. Takže se teprve teď dostávám k mému prvnímu letošnímu zahraničnímu výletu. Jela
jsem během velikonoc vlastně skoro za humna. Sice do Rakouska, ale jen přes most z Bratislavy. Na dohled od ní je totiž nejen ona rodinná čokoládovna v Kittsee, ale hlavně nádherný zámek Hof patřící nejprve princi Evženovi Savojskému a následně Marii Terezii. Oba se na jeho podobě podepsali a vytvořili z něj opravdu krásné místo. 
Navíc k zámku patří i nádherná zahrada, jedna ze dvou evropských raritních barokních zahrad které jsou zachovány či renovované v původní podobě v jaké byly vyprojektovány.
Je velmi rozlehlá a najdete zde nejen nádherné terasové uspořádání, ale i krásné vodní prvky, malou zoo, rozlehlý labyrint a klasickou klášterní bylinkovou zahradu. Jak správně tušíte, užijete si teď pěkných pár vyhlídek a prohlídek 😉 ....

14 února 2026

Fotokapitola pátá a poslední ....

 


.... která se věnuje nejslavnějším
 obyvatelům Wroclavi a těmi bezesporu jsou wroclavští Krasnoludki, Ludkové, Wroclavskie krasnale nebo jednoduše trpajzlíci. Najdete je na všech možných, ale i nemožných místech a nikdy, pokud nemáte tištěného průvodce, je nenajdete za jeden jediný den všechny. Po městě jich jsou stovky odhad má hodně velký rozptyl, udává se 300 až 1000 kousků, a to proto, že někteří mizí ze scény, a jiní na ní zase vstupují. 
A jelikož jsou to trpajzlíci, jsou opravdu malí, takže je snadno i přehlédnete pokud nejdete s pohledem upřeným pouze k zemi. Měří 25 až 30 cm a jsou po celém městě, nejvíc však okolo Rynku a na Tumském ostrově. Občas se ale také vyplatí pohled od země odlepit a podívat se i nahoru, protože i tam je najdete. Lov na trpajzlíky je velmi oblíben hlavně mezi dětmi, ale i dospělí dle reakcí které jsem viděla, jsou z něj nadšení ....
A kde se vlastně vzali? Stali se symbolem protikomunistického odporu v Polsku v osmdesátých letech minulého století a na zdi je kreslili členové hnutí Oranžová alternativa jako znamení odporu a zesměšnění komunistického režimu. V roce 2001 byla odhalená první soška bronzového trpajzlíka jménem Taťka trpaslík (Papa Krasnal) jako připomínka těchto happeningů. O čtyři roky později se strhla trpajzličí lavina a ve městě jich začalo rapidně přibývat. Hlavním "otcem" je výtvarník Tomasz Mocek, ale trpajzlíky si střihli i jiní výtvarníci. Pokud by jste přece jen chtěli všechny najít, pomůže vám s tím mapa výskytu, kterou najdete v infocentrech. Ovšem můžete i nehledat a domů si nějakého pořídit v obchodě. Ale pozor! najdete tu i lepé trpajzlice či trpajzlíky handicapované, aby se dosáhlo genderové vyváženosti .....

07 února 2026

Fotokapitola čtvrtá ....


 


.... radnice a trhy. To k sobě neodmyslitelně 
patří, neb adventní trhy se odehrávají právě okolo ní na Rynku. Kdysi největším středověkém tržišti Evropy, nyní hlavní součásti pěší zóny. Radnice jsou zde de facto dvě, Stará a Nová. Ale natolik se prolínají, že se nedá na první pohled určit kde končí jedna a začíná druhá. Stavby jsou v podobě gotické, renesanční a barokní. Výstavba radnice trvala tři století, od 13.tého do 16.tého. Za války byla dost poničená, stejně jako ostatní části města, neboť Hitler vyhlásil Wroclav pevností (Festung Breslau) a jako takové mělo město povinnost se bránit do posledního muže. Zajímavé je, že skrze radniční budovy vedou tři uličky. Na gotické části se mezi ostatními erby vyjímá český lev, protože Wroclav patřila k  oblíbeným městům Přemyslovců a hned po Praze byla nejdůležitějším městem Českého, potažmo Polského (zásluhou Václava II.) království. Na Rynek je úžasný pohled z kostela sv. Alžběty, ale ten bohužel znám jen z netu, já osobně těch skoro třista schodů nevyšlapala .....

05 února 2026

Fotokapitola třetí ....

 


.... zvaná kostelní. Nejstarší částí Wroclavi je
Tumský ostrov, dnes tedy již poloostrov. Vzhledem k tomu, že je zde mnoho kostelů, říká se mu také Katedrální. Dominuje mu katedrála sv. Jana Křtitele, což je světec který je v Polsku velmi oblíbený. Jedná se o gotickou dvouvěžní stavbu. Jedna z věží opět slouží jako věž vyhlídková, kdo chce může pěšky kdo ne, může výtahem. V jeho blízkém sousedství stojí kostel svatého Kříže a sv. Bartoloměje. Jedná se o unikátní dvojpodlažní gotický kostel ze 13. století. Dolní patro je zasvěceno sv. Bartoloměji a horní sv. Kříži. Bohužel ani napodruhé se mi do něj nepodařilo nahlédnout a zjistit jak takový dvojitý kostel vypadá. Opět v těsné blízkosti katedrály stojí malý románský kostel sv. Jiljí, který je nejstarším dochovaným a stále funkčním kostelem ve městě. Pokud opustíme po Tumském mostě ostrov, stojí před námi kostel Panny Marie na Písku, z něho jsem měla fotky při první návštěvě zde. Na dohled od něj stojí pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Cestou k radnici najdeme univerzitní jezuitský kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova a konečně na samém Rynku, čili hlavním wroclavském náměstí stojí kostel sv. Alžběty, nebo také Posádkový kostel. U náměstí také stojí katedrála sv. Maří Magdaleny z pověstným Můstkem čarodějnic. Do výčtu ještě musím zařadit kostel sv. Matouše u areálu Ossolinea, národní knihovně Ossolinských. Takže jak vidno, fotek bude opět pěkný nášup ....

02 února 2026

31 ledna 2026

Dnešním článkem a fotopozvánkou se ....

 


.... dostáváme poprvé do předvánoční
doby. Letos jsem po loňském adventním maratónu trochu zpomalila a jela jen na jeden zahraniční adventní výlet, a jeden tady v Čechách. Zahraniční vlastně byl taky za humna, a to do polské Wroclavi. Toto zajímavé a pohledné město jsem už jednou navštívila, a to v jeho jarní podobě, takže se nabízelo mrknout se do něj i v podobě vánoční, obzvláště když je svými vánočními trhy mezi TOP 10 evropských měst na dosti vysoké příčce. A tak jsem 6.12. o půl čtvrté ráno vyrazila na místo srazu, a tentokrát jsem si dávala sakra majzla, abych šla na to správné místo, aby to nedopadlo jak při tom posledním do Rakouska, kdy jsem jela s jinou cestovkou a na jiném nástupním místě a já šla na to moje obvyklé. Naštěstí jsem si tenkrát svůj omyl brzy uvědomila a stačila ještě včas doběhnout. Ale tentokrát jsem měla dopravu málem soukromou, po upozornění paní s cestovky že mne bude do osobního auta lákat na místě srazu jistý pán, a že si můžu klidně k němu sednout neb je to řidič autobusu který nás poveze a jede z domova, o pár vesnic dál za Třebovou. Tím jsem se vyhnula nabírání cestujících na několika destinacích a do Rychnova si dojela pěkně bez zastávek. Tam už na nás čekal autobus kterým jsme pokračovali dál. Wroclav je opravdu zajímavé město, kde se dokonale snoubí staré s novým, a hlavně je proslulé svými trpajzlíky. O těch samozřejmě bude samotný článek s ukázkou těch kterých jsem z celkově asi dvou stovek (ani sami obyvatelé neznají přesné číslo, protože neustále přibývají noví) našla a vyfotila. A jak jsem se od průvodce dozvěděla, mají kouzelné jméno, říká se jim po polski Krasnoludki ....

15 ledna 2026

Z podzemního pekla ....

 


.... rovnou do pohádky. Tak by se dalo nazvat
poslední zastavení rakouského výletu. Tou pohádkou je komplex zámků v městysi Laxenburg. Jedná se o tři zámky které vlastnili Habsburkové. Jsou to zámky Altes Schloss (Starý zámek) Blauer Hof (Modrý dvůr) nebo také Neue Schloss (Nový zámek) a Franzesburg (vodní zámek). Starý zámek sloužil jako lovecký zámek uprostřed velké honitby. Až do I. světové války sloužil jako jarní rezidence Habsburků. Dnes slouží jako místo pro svatby, koncerty a jiné slavnosti.
Blauer Hof byl původně zmiňován jak svobodný statek. Během doby prošel mnoha přestavbami i změnami majitelů až nakonec v roce 1762 zůstal v majetku Marie Terezie. Ta nechala přistavět další křídlo pro jídelnu a zámecké divadlo. Nyní  je toto křídlo přístupné veřejnosti a slouží jako konferenční centrum.
Třetí a největší je zámek Franzesburg ležící na umělém ostrově zámeckého rybníka. Byl postaven v historizujícím slohu, v letech 1801 - 1816 a pojmenován je po císaři Františku I. Rakouském.
Zámek je rozdělen na dvě části, rytířskou a panošskou. Kolem zámků se rozkládá velký zámecký park jehož součástí je i několik menších a různorodých staveb. Zámek je přístupný buď přívozem nebo po obejití části rybníka po kamenném mostě. 
Jelikož v zámku se nesmí fotit (na tajňačku jsem sice pár fotek cvakla) víc toho uvidíte zvenku ....

10 ledna 2026

Dnes vás vezmu na procházku ....

 



.... pod zem. Z čokoládovny jsme se přesunuli 
do obce Hinterbrühl. Zde se od roku 1848 těžil sádrovec. V roce 1912 se při odstřelu skály narazilo na pramen který velmi rychle zaplavil spodní patro dolu a vytvořilo se podzemní jezero o rozloze 6200 m2. Je ale zvláštní, že průměrná hloubka jezera je jen necelé dva metry, nejhlubší je v místě kudy prochází strouha, zde má 11 m. Po této nehodě byl důl dlouho uzavřen, až ve 30. letech 20. století jej znovu speleologové znovuobjevili a postarali se o jeho zpřístupnění.
Po anšlusu Rakouska byla Seegrotte zabavena armádou, ve městě vznikla pobočka koncentračního tábora Mauthausen kam bylo přesunuto několik set politických vězňů z celé Evropy a začalo se s výrobou součástek pro německá válečná letadla. O něco později se zde započalo s výrobou prvního proudového letadla Heinkel He 162. Je možné že se zde vyráběly i komponenty pro rakety V2.
Na samém konci války se rozhodlo a stažení vězňů zpět do koncentračního tábora Mauthausen. Z nich 51 kteří věděli nejvíc bylo zavražděno, následoval 200 km dlouhý pochod smrti který nepřežilo 204 vězňů a 86 z něj uteklo. 
Po osvobození ruskou armádou byla továrna zničena.
Vzhledem k tomu, že voda nemá kudy odtékat, je neustále z jezera odčerpávána ....

02 ledna 2026

Zatímco někteří z vás .....

 

.... už teď v novém roce byli na 
nějakém tom výletě, já vás pozvu postupně v několika článcích ještě na výlety v loňském roce, které jsem absolvovala během října, listopadu a prosince buď sama, nebo se zdejšími CK. A hned ten říjnový voněl čokoládou. Konečně jsem díky jeho následnému programu absolvovala výlet do rakouského Kittsee. Malého městečka které leží na dohled od Bratislavy a které dokonce původně pod Prešpurk patřilo. V něm se nachází nevelká rodinná čokoládovna Hauswirth jejíž výrobky najdete nejen v Rakousku, ale i po celé Evropě a svoje výrobky vyváží i do Ameriky a Austrálie. Ostatně i u nás v Bille nebo Tescu na ně narazíte. Jejich specialitou je ovoce naložené podle druhu v příslušné lihovině a máčené v čokoládě, nebo
oblíbené banánky v čokoládě. Můžete zde  vidět jak vznikají čokoládové figurky, nádrže kde se máčí 48 hodin ovoce v lihovině, obalování výrobků v čokoládě i jejich konečné balení. Já tedy nic z toho neviděla, tedy krom balení figurek, protože jak je tradicí, zájezdy jsou sobotní a jak známo, v sobotu se nepracuje. Ale jelikož bylo před vánoci alespoň balení figurek se konalo. Všechno co se zde vyrábí je z čerstvého ovoce, žádné náhražky a v případě ovoce v čokoládě máčené v poctivé kořalce, takže pro děti bych je zrovna asi nedoporučovala 😉. Co bylo ale otevřené, byla podniková prodejna kde všechny ty mňamky prodávají. Jen bylo nemilým překvapením, že se nedalo platit kartou, a já sebou už nevozím tolik hotovost abych nakoupila víc. Tak jsem vzala jen hrušky, meruňky a švestky v čokoládě a pak výborné kuličky plněné rumem. Něco jako naše staré známé rumové pralinky. Milým překvapením jsou zaměstnankyně které stejně jako průvodkyně jsou Slovenky, takže žádná jazyková bariéra .....

16 července 2025

Když se podívat na Vídeň .....

 

.... tak pěkně z výšky. Jen to chce místo odkud
jí máte jako na dlani. Buď si vyšlapete kolem 260 schodů na věž sv. Štěpána, nebo mnohem pohodlněji po menším množství schodů či s použitím výtahu právě v Domě moří. Přehlídnete odtud vlastně skoro celou Vídeň, protože ta, narozdíl od Prahy, leží na rovině. Na placce. Pod posledními vrcholy Vídeňských Alp a vlastně se táhne až k Mikulovu, a když se to tak vezme pokud nepočítáme Pálavu, tak skoro až k Brnu. To se to pak kouká všemi směry a stále vidíte město, až k obzoru. Ale nevidíte jediný kopec, který by překážel ve výhledu. Tohle se vám ovšem v Praze nestane, ta má svůj krásný kopcovitý profil. Co je na Vídni krom plackoidní podoby zajímavé je, že nejen je městem kaváren, muzeí, všudypřítomných připomínek Rakouska - Uherska a císařství vůbec, ale také je městem střešních nástaveb a městem s překvapivým množstvím střešních zahrad a zahrádek. To je pak žůžo bydleníčko, jste v zeleni, ve velké městské aglomeraci ale máte klídek, život města k vám doléhá už jen jako vzdálený šum.