Třetí polský den ....

 

.... jsme nejdříve věnovali procházce po pláži

ale tentokrát na druhou stranu. Cílem byla další mořská vyhlídka vzdálená cca 3,5 km od základního tábora. Počasí bylo opět nádherně slunečné a dokonce se i vítr utišil na minimum, což tedy znamenalo, že ne na úplné bezvětří, protože to fakt na Baltu asi nevládne nikdy, ale nemuseli jste si hlídat kelímky s nápojem aby vám někam neodcestovaly. Tentokrát s námi šla i synova přítelkyně, zřejmě jí bylo za její výstup z minulého dne trapno, tak se kousla a šla. Ale jelikož jsme počítali s tím, že pátek věnujeme konečně také plážovému povalečství, nejen že šla i ona, ale i deky a ohrádka proti větru. Tu jsme si rozložili na vhodném místě, deky a obuv uložili do ní a vyrazili. Naše procházky se totiž všechny odehrávaly bosky, protože jsme se většinou brouzdali příbojem, a tahat se s botami když úplně nebyly potřeba se nám nechtělo. Tázala jsem se, jestli o ně nepřijdeme, ale bylo mi řečeno Jsi v Polsku, ne v Čechách. Tady si totiž opravdu můžete dovolit nechat si na pláži složené věci v ohrádce, na tři hodiny zmizet a po návratu je najít tak jak jste je uložili. I když tentokrát jsem trochu zalitovala v závěrečné části procházky že jsem je sebou neměla, protože šlapat po rozpáleném asfaltu cyklostezky na vyhlídku nebylo úplně příjemné, byť to bylo jen pár stovek metrů. S radostí jsem uvítala chladivý příboj a jeho písek pro zpáteční cestu. Nakonec ale s námi ani Bobule ani synova přítelkyně na vyhlídku nedošly, vrátily se zpátky zakempit na pláž. Jeden úsek pláže po které jsme šli patřil nudistům a Bobule to okomentovala slovy Páni tady je pindíků! 

Jelikož jsme byli u moře, a já navíc poprvé, byla jsem rozhodnutá stůj co stůj se v něm i vykoupat, i když jsem věděla, že voda bude studená. Takže když jsme se vrátili zpět k ohrádce, oznámila jsem přítomným, že nevím jak oni, ale já jdu do vody. Koukali tak nějak nevěřícně a bylo vidět že se jim moc nechce, ale když jsem se zvedla a pevně rozhodnutá se do vody vydala, pomalu mne začali následovat. Nakonec jediný kdo se nekoupali byla Bobule a zeťák, který nás fotil. Ráchat jsme se nakonec dokázali dobrou půlhodinu a popravdě nijak mne v tom mém nadšení že se konečně koupu v moři ta chladnost vody nepřišla. Válet se na pláži nám nakonec vydrželo tři hodiny, do doby kdy se začala stahovat mračna, vítr víc foukat a nás to přestávalo bavit ....

Vítr neustále nahání písek dál a dál a na okrajích vznikají různě vysoké duny. Porůstá je typická suchomilná vegetace. Docela mne zaujalo, že duny tu v průchodech na pláže jsou zpevněné vysázenými růžemi svraskalými. Mají zřejmě velmi rozsáhlý kořenový systém kterým zamezují sesuvu

Na některých místech byl písek na pláži růžový až nafialovělý, což tvořilo zajímavý kontrast k okolnímu bílému písku

Polské pláže jsou přátelské k majitelům psů, můžete je zde nechat pobíhat na volno a nikdo nic neřeší. Tedy ovšem za předpokladu, že svého psa máte dobře vycvičeného. Tady toho dřevěného asi potřeba vychovávat není .....

..... a Čenda ten je vycepovaný ze cvičáku

Když se sluníčko opírá do zdejších borovicových lesů vzduch voní pryskyřicí na dálku. Ale i nablízko ....

Okolo vyhlídek bývá docela šrumec, většinou jsou na místech kde jsou zdejší hotelové resorty

Na zpáteční cestě jsme si dali nějaké to osvěženíčko u jednoho z mnoha plážových barů

Jedna rodinná. Jediný synek si vzal boty sebou, a já mu to docela záviděla

Netušila jsem, že se dají chytat ryby i takhle u břehu, obzvlášť když je tu plaší spousta koupajících se lidí

Hodná dcerunka se mohla smíchy potrhat když mi v nestřeženém okamžiku jedna vlna podrazila nohy a já se poroučela do vody

Místo tuleňů na pláži my

Sluníčko začíná pomalu mizet za mraky ....

.... a do té doby modré moře se najednou stalo stříbrným