Pražský chodec Jaroslav Róna ....

 

.... pod tímto názvem se skrývá první moje

 uvědomění si jména tohoto umělce v jednom z časopisů které začaly v devadesátých letech nově vycházet, ale už nevím jestli to byl Respekt nebo Reflex, a jednalo se o krátké fejetony. Nevím jak moc vám toto jméno říká, a nakolik znáte jeho dílo, ale myslím že pokud zmíním sochu Malý Marťan na Ještědu, určitě vám okamžitě alespoň toto dílo vyskočí před očima.

 Jaroslav Róna není jen sochař, ale i malíř, keramik, umělecký sklář, grafik, scénograf a literát a navíc i vyučený kožešník. Je zakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, ale i skupiny Tros Sketos, vystupoval dlouhá léta v divadle Sklep a složil znělku i pro jeden ročník Mezinárodního filmového festivalu, a byl nominován  na Českého lva za scénické návrhy pro film Amerika. Je mimo jiné autorem lehce kontroverzní sochy Jošta Moravského v Brně, pomníku Franze Kafky a sošky anděla pro Ceny Anděl.

Hudební Smetanova Litomyšl ....

 

.... má každoročně i svou mladší sestřičku

kterou je Výtvarná Smetanova Litomyšl. V rámci ní se na mnoha místech města objevují na nějaký čas výtvarná díla. Někdy dost zvláštní, jiná docela zajímavá. Letos to byla díla sochaře Jaroslava Róny. K těm se ale dostaneme jindy. Dnes se podíváme jak si s výtvarničením poradí ti teprve začínající, žáčci i žáci kteří navštěvují zdejší ZUŠku a věnují se kreslení a malbě. Ti měli svou výstavu v prostorách informačního centra na zámku, a mezi kterými nechyběla ani naše Bobule. Prostředí bylo zajímavé, obrázky byly prezentovány v půdním prostoru hospodářských  zámeckých budov a děti si tu mohly i volně malovat, relaxovat nebo hrát hry ....

Kdo by si nepamatoval .....

 

.... na televizní přestávky mezi pořady

v kterých hlavní roli hrála roztomilá koťátka. Já vám místo koťátek v přestávce mezi dalšími články nabídnu, jak je mým zvykem, opět nějaká kvítka. Jestli jsou stejně roztomilá to nevím, ale snad poskytnou trochu času pro nadechnutí před dalšími výpravami ....

Třetí polský den ....

 

.... jsme nejdříve věnovali procházce po pláži

ale tentokrát na druhou stranu. Cílem byla další mořská vyhlídka vzdálená cca 3,5 km od základního tábora. Počasí bylo opět nádherně slunečné a dokonce se i vítr utišil na minimum, což tedy znamenalo, že ne na úplné bezvětří, protože to fakt na Baltu asi nevládne nikdy, ale nemuseli jste si hlídat kelímky s nápojem aby vám někam neodcestovaly. Tentokrát s námi šla i synova přítelkyně, zřejmě jí bylo za její výstup z minulého dne trapno, tak se kousla a šla. Ale jelikož jsme počítali s tím, že pátek věnujeme konečně také plážovému povalečství, nejen že šla i ona, ale i deky a ohrádka proti větru. Tu jsme si rozložili na vhodném místě, deky a obuv uložili do ní a vyrazili. Naše procházky se totiž všechny odehrávaly bosky, protože jsme se většinou brouzdali příbojem, a tahat se s botami když úplně nebyly potřeba se nám nechtělo. Tázala jsem se, jestli o ně nepřijdeme, ale bylo mi řečeno Jsi v Polsku, ne v Čechách. Tady si totiž opravdu můžete dovolit nechat si na pláži složené věci v ohrádce, na tři hodiny zmizet a po návratu je najít tak jak jste je uložili. I když tentokrát jsem trochu zalitovala v závěrečné části procházky že jsem je sebou neměla, protože šlapat po rozpáleném asfaltu cyklostezky na vyhlídku nebylo úplně příjemné, byť to bylo jen pár stovek metrů. S radostí jsem uvítala chladivý příboj a jeho písek pro zpáteční cestu. Nakonec ale s námi ani Bobule ani synova přítelkyně na vyhlídku nedošly, vrátily se zpátky zakempit na pláž. Jeden úsek pláže po které jsme šli patřil nudistům a Bobule to okomentovala slovy Páni tady je pindíků! 

Jelikož jsme byli u moře, a já navíc poprvé, byla jsem rozhodnutá stůj co stůj se v něm i vykoupat, i když jsem věděla, že voda bude studená. Takže když jsme se vrátili zpět k ohrádce, oznámila jsem přítomným, že nevím jak oni, ale já jdu do vody. Koukali tak nějak nevěřícně a bylo vidět že se jim moc nechce, ale když jsem se zvedla a pevně rozhodnutá se do vody vydala, pomalu mne začali následovat. Nakonec jediný kdo se nekoupali byla Bobule a zeťák, který nás fotil. Ráchat jsme se nakonec dokázali dobrou půlhodinu a popravdě nijak mne v tom mém nadšení že se konečně koupu v moři ta chladnost vody nepřišla. Válet se na pláži nám nakonec vydrželo tři hodiny, do doby kdy se začala stahovat mračna, vítr víc foukat a nás to přestávalo bavit ....

První větší pěší výlet .....

 

....  jsme absolvovali druhý den po

příjezdu. Grzybowo spadá úředně pod Kolobrzeg od kterého je vzdáleno cca 6 km. Po snídani jsme absolvovali válečnou poradu  jak a kam se vypravit. Zvolili jsme cestu po pláži, byť ta až do Kolobrzegu přímo nejde. Ke konci je uzavřená kvůli vojenskému prostoru, takže jsme museli zahnout na cyklostezku a po ní dojít do města. Kolobrzeg je město přístavní odkud vyplouvají rybářské i vyhlídkové lodě na širé moře. Ovšem na moři lze zahlédnout i hlídkující vojenské lodi, přeci jen není bohužel moc daleko místo válečného konfliktu. Ve městě si můžete vybrat ze dvou vyhlídek jak na přístav tak na město a pláže táhnoucí se až ke vzdálenému obzoru. Maják a 55 m vysoké ruské kolo. My absolvovali obě. Jedna byla zajímavější než druhá. Stejně jako Wroclaw má své trpaslíky, Kolobrzeg má krom živých i své bronzové racky, na jednoho jsme narazili právě u majáku. Ovšem co tedy je po celém Polsku naprosto božská mana, tak to je zdejší verze Fish and chips. Zeťák je na výběr restaurací a jídel expert a tak našel v přístavu u rybího trhu vysoce hodnocený stánek s rybími dobrotami. A že to fakt byla mňamka mňamek. Dokonce i Bobule která ryby moc nemusí zblajzla mámě půlku porce. Dlužno podotknout že ta byla opravdu velká a hlad jsme neměli ještě večer.

Po jídle jsme se setkali se synem který za námi přijel s přítelkyní autem, a společně jsme šli do centra, na maják, kolo a na promenádu vedoucí podél pláže k velkému molu, které je další atrakcí města. Trochu už mě bolely nohy takže jsem uvítala že zpět jsme se s Bobulí svezly se synem autem. Nachodili jsme krásných a zábavných 12 km a přiznávám, že jsem uvítala posezení u vínka na balkoně a vyprávění o tom, co moje děti vyváděly když byly malé. Myslím že zeťák i synova přítelkyně byli docela překvapení 😅.....

Konečně na místě ....

 

.... a jdeme se ubytovat. Místo kam jsme dorazili

se jmenuje Grzybowo, a opravdu je to malebné a klidné přímořské letovisko (samozřejmě že v době kdy není sezóna v plném proudu) a leží 6 km od města Kolobrzeg v severní části Polska. Jeho devízou, stejně jako vlastně celé této přímořské části Polska je to, že nemusíte trávit dny jen a jen na pláži, ale nabízí se i mnoho jiných aktivit. Vzhledem k tomu, že Polsko je placka a okolo moře úplná, můžete si projet ix stovek kilometrů po krásných cyklostezkách z kterých si co chvíli můžete udělat odbočku k moři, můžete se procházet po širokých písečných nekonečných plážích, jezdit na výlety po zdejších rezervacích nebo se procházet po borových lesích které jsou nádherně voňavé ....

A teď se i dostáváme k tomu proč byl tenhle výlet pro mě takovým dobrodružstvím. Mnohým to asi přijde směšné, ale já byla ve svých 65 letech úplně poprvé u moře. Což nějak celou dobu nepobírala Bobule a pořád se mě ptala jestli jako fákt. Nedivím se, ona tam byla poprvé ve třech letech. Dokonce i jejich Čenda byl u moře častěji. Jenže ono to má jiný důvod. Ne že by můj tatínek neměl možnost od fabriky jezdit k moři, ale za a) nějak na to moji rodiče nebyli a za b) jako správní Pražáci jsme i my měli chalupu o kterou se muselo starat, navíc já to tam milovala a nedovedla jsem si představit být o prázdninách byť jen minimum dní někde jinde. Když jsem se seznámila s manželem tak jsme prázdniny trávili střídavě na chalupě a na lodi. V běhu času jsme o obojí přišli, pořídili tenhle barák jako chalupu, dávali ho dohromady, pak se přestěhovali, já časem zdědila chatu, takže další starání a navíc muž není typ na výlety a dovolené u moře. No a najednou mi je 65 a o moři mi jen vypráví dcera s Bobulí a posílají mi z každé dovolené u něj fotky. A tak je napadl tenhle dárek .....

Moje velké polské dobrodružství ....

 

.... právě začíná! V jednom z únorových článků

jsem se zmínila o tom, že jsem od dětí dostala k narozeninám společný výlet na pět dní do Polska k moři. Bylo to pro mě velké překvapení, ale říkala jsem si, že být se všemi včetně Bobule a psa Čendy sice fajn, jen bych asi přece jen brala nějaký víc soukromý dárek, jen pro mě. Nabyla jsem dojmu, a dceřiny poznámky ho ještě umocnily, že se ovšem tak nějak počítá, že budu hlídat Bobuli a ostatní si půjdou někam za zábavou. Ale jak jsem se mýlila! Ve finále jsem byla šťastná a spokojená jak blecha. 

A tak  27.5. ráno vyrazila naše kolona v počtu dvou aut na velkou expedici Grzybowo 2026 ....

S dnešním příspěvkem se ....

 

.... rozloučíme prohlídkou hospodářské

 části zámeckých zahrad přiléhajících k zámku Hof. Najde se zde až na pár výjimek většina toho, co se na statcích chovalo. Pravda, lipicány, oslíky a velbloudy by jste na nich asi ale hledali marně ....

Když jsem uklízela ....

 

.... po zimě záhony a zbavovala je 

spadaného listí, všimla jsem si že už pod jeho vrstvou vykukují puky dnešních modelek které jsem vloni fotila. Mám jich na záhonu cca jedenáct, ale jedna odrůda nezávisle na sobě se mi tu objevuje dvakrát. Prostě jsem jí dostala od dvou lidí v různém čase. Zatím ale zůstávají oba keře v záhoně, dokud nekoupím jinou barvu aby se jeden přestěhoval jinam. Vloni mi dokonce kvetly dvě, které jsem ještě i po těch letech nezaregistrovala. Anebo zmutovaly do jiné podoby ....

Věřte nebo nevěřte .....

 

.... ale od ledna jsem ještě nedržela

až na jednu jedinou malou výjimku z které ale stejně nic moc nebylo, foťák v ruce. Prostě se mi nechce nic fotit i když už na zahradě co fotit je. Od chvíle kdy vylezlo sluníčko a svítí a svítí, makám na zahradě jak divá, po práci zapadnu relaxovat do křesla nebo se natáhnu na sluníčku na lehátko a dobíjím baterie. A jsem ráda že jsem. Takže se zase vrátím ke svým oblíbeným květům a budu sem teď sypat jeden článek za druhým s květy v různých barvách, tvarech a velikostech. Dnes tu ještě mám zbytek čistě makových fotek, ale příště to už bude plejáda různých květin ....

Poslední část pražského .....

 

 .... adventního příběhu patří pohledům

na Staroměstské náměstí. Jak jsem již zmínila, dorazily jsme akorát v době kdy davy návštěvníků zamrzly před orlojem a tak jsme chtě nechtě musely na tenhle pražský spektákl počkat s nimi, protože projít se nedalo ani náhodou. Moc mě davy nevadí, ale tentokrát i na mě bylo těch lidí hodně. Tudíž jsme se snažily prosmyknout mezi stánky jak nejrychleji to šlo a dostat se do nějakých klidnějších vod. Čili kolem Týna přes Ungelt a k Prašné bráně. Od ní už to byl jen skok na náměstí Republiky na metro kde jsme se rozdělily a jely směrem ke svým domovům ....

Dnešním článkem a fotopozvánkou se ....

 

.... dostáváme poprvé do předvánoční

doby. Letos jsem po loňském adventním maratónu trochu zpomalila a jela jen na jeden zahraniční adventní výlet, a jeden tady v Čechách. Zahraniční vlastně byl taky za humna, a to do polské Wroclavi. Toto zajímavé a pohledné město jsem už jednou navštívila, a to v jeho jarní podobě, takže se nabízelo mrknout se do něj i v podobě vánoční, obzvláště když je svými vánočními trhy mezi TOP 10 evropských měst na dosti vysoké příčce. A tak jsem 6.12. o půl čtvrté ráno vyrazila na místo srazu, a tentokrát jsem si dávala sakra majzla, abych šla na to správné místo, aby to nedopadlo jak při tom posledním do Rakouska, kdy jsem jela s jinou cestovkou a na jiném nástupním místě a já šla na to moje obvyklé. Naštěstí jsem si tenkrát svůj omyl brzy uvědomila a stačila ještě včas doběhnout. Ale tentokrát jsem měla dopravu málem soukromou, po upozornění paní s cestovky že mne bude do osobního auta lákat na místě srazu jistý pán, a že si můžu klidně k němu sednout neb je to řidič autobusu který nás poveze a jede z domova, o pár vesnic dál za Třebovou. Tím jsem se vyhnula nabírání cestujících na několika destinacích a do Rychnova si dojela pěkně bez zastávek. Tam už na nás čekal autobus kterým jsme pokračovali dál. Wroclav je opravdu zajímavé město, kde se dokonale snoubí staré s novým, a hlavně je proslulé svými trpajzlíky. O těch samozřejmě bude samotný článek s ukázkou těch kterých jsem z celkově asi dvou stovek (ani sami obyvatelé neznají přesné číslo, protože neustále přibývají noví) našla a vyfotila. A jak jsem se od průvodce dozvěděla, mají kouzelné jméno, říká se jim po polski Krasnoludki ....

Sice zítra .....

 

.... nám začíná advent, ale dneškem

si zase zaskočíme do konce jara a začátku léta, kdy mi jeden záhonek rozkvetl stovkami květů vlčích máků. A to je po magnóliích a sakurách další z květů kdy neumím skončit s focením a musím se k nim stále vracet. Počítám, že po letošku mi pokvetou máky všude možně. Už vloni se o to pěkně snažily. V té rozpínavosti si mohou směle podat kořen se sporýšem ....

Robert Vano - Příběh člověka ....

 

.... je retrospektivní výstava více než 150 barevných

i černobílých fotografií zahrnujících 70 let života a 50 let uměleckého působení na poli portrétní fotografie. Expozice vás provede New Yorkem, Milánem, Paříží až do Prahy, tedy do měst kde Robert Vano postupně působil a přes třicet let byly a jsou jeho domovem.

Na výstavě jsou k vidění i dosud nepublikované fotografie ze 70. a 80. let a nové projekty. Ke shlédnutí je i filmový portrét autora, kde se divák dozví mnoho z jeho profesního i soukromého života.

Výstava je výjímečná i tím, že se jedná o poslední výstavu a symbolicky uzavírá jeho celoživotní tvůrčí kariéru.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích v roce 1948 maďarským rodičům. V osmnácti letech po maturitě emigroval do USA, kde začínal v úplně jiném oboru než fotografie. Pracoval totiž jako vizážista a kadeřník. Později začal pracovat i jako asistent významných módních fotografů. Na radu jednoho z nich začal s focením i on sám, a hlavně podle jeho slov s tím co měl rád. Čili s mužskými modely. Tak začaly vznikat jeho celosvětově známé akty.

Od 80. let začal již pracovat jako samostatný fotograf pro módní časopisy Vogue, Cosmopolitan, Harper's Bazaar nebo Seventeen.

V devadesátých letech se vrátil do České republiky a od roku 1994 do roku 2003 působil na pozici kreativního ředitele pro českou mutaci magazínu ELLE. Zde skončil za nevyjasněných okolností a od roku 2009 je na volné noze a potkat ho je možné hlavně v Praze kde žije a fotí. Na svém kontě má 40 výstav v Čechách i zahraničí.

Já osobně mám moc ráda jeho vtipná vyprávění ze života, kdy s nadhledem a laskavým humorem umí svou měkkou českoslovenštinou glosovat i věci které zrovna moc humorné nejsou. O tom je právě dokument na výstavě promítaný ....

Vzhledem k tomu .....

 

.... že mě zítra čeká další cesta 

do Prahy na již zmiňovaný fotoworkshop a s ním taková pididovolená, chtělo by to zas se zbavit něčeho v květinovém archívu. A tím něčím jsou moje oblíbené jarní cibuloviny - okrasné česneky. Letos jsem doplnila sortiment, ale také zjistila že o nějaké jsem přišla a budu tedy muset za ně koupit náhradu. A tak hupky šupky z pozdně letních veder do příjemných pozdně jarních teplot ....

Když se podívat na Vídeň .....

 

.... tak pěkně z výšky. Jen to chce místo odkud

jí máte jako na dlani. Buď si vyšlapete kolem 260 schodů na věž sv. Štěpána, nebo mnohem pohodlněji po menším množství schodů či s použitím výtahu právě v Domě moří. Přehlídnete odtud vlastně skoro celou Vídeň, protože ta, narozdíl od Prahy, leží na rovině. Na placce. Pod posledními vrcholy Vídeňských Alp a vlastně se táhne až k Mikulovu, a když se to tak vezme pokud nepočítáme Pálavu, tak skoro až k Brnu. To se to pak kouká všemi směry a stále vidíte město, až k obzoru. Ale nevidíte jediný kopec, který by překážel ve výhledu. Tohle se vám ovšem v Praze nestane, ta má svůj krásný kopcovitý profil. Co je na Vídni krom plackoidní podoby zajímavé je, že nejen je městem kaváren, muzeí, všudypřítomných připomínek Rakouska - Uherska a císařství vůbec, ale také je městem střešních nástaveb a městem s překvapivým množstvím střešních zahrad a zahrádek. To je pak žůžo bydleníčko, jste v zeleni, ve velké městské aglomeraci ale máte klídek, život města k vám doléhá už jen jako vzdálený šum.

Nevím jestli vůbec má .....

 

.... cenu nějak tohle notoricky známé

místo víc představovat, protože o něm již bylo napsáno mnoho článků. I já mám na blogu nejmíň čtyři. Nicméně pokud jdete na návštěvu vídeňské zoo, prostě tady to nemůžete v žádném případě přehlédnout. Ano, mám na mysli samozřejmě letní sídlo rakouských císařů a císařoven zámek Schönbrunn. Viděla jsem ho už v zimě, na podzim i teď na začátku léta, viděla jsem ho z venku i část zevnitř. Takže tentokrát jen hopem. Spíš šlo o další části a stavby v jeho rozlehlém parku .....

Jen tak bokem .....

 

.... pokud by jste někdy chtěli Dům moří

navštívit, doporučuji spíš v zimě než za parných dní. Ono vyhřátá ohromná akvária, vyhřátá část pro opičky a papoušky, či suchozemské plazy dokáže pěkně zatopit a pokud je navíc venku slunečno, a tím pádem i prosklené stěny topí, vylezete ven pěkně zpocení. V zimě to ovšem může být příjemné se pěkně v mraze vyhřívat spolu s ostatními obyvateli věže.

Další expozice která nás čekala byla opět tak trochu záhřevná, přejížděli jsme totiž do vídeňské zoo v parku u zámku Schönbrunn. Tahle zoo je zároveň nejstarší na světě, ale i nejoceňovanější zoo v Evropě.

Byla založena již v roce 1752 císařem Františkem I. a pro veřejnost se poprvé otevřela v roce 1792. Plochou nepatří mezi ty největší, ale najdete zde na 700 druhů zvířat. Jako největší lákadlo jsou samozřejmě pandy velké, ale i koalové (k těm jsme nedošli), pandy červené, surikaty nebo lední medvědi. Uprostřed zahrady stojí krásný letohrádek Marie Terezie v kterém je velká restaurace od níž se paprskovitě rozbíhají cesty k expozicím. Ale nejen zvířata, ale další přidanou hodnotou je nádherný zámecký park s ohromným skleníkem a rozáriem, no a pak samozřejmě samotný zámek Schönbrunn a gloriet nad ním. Zhruba týden po naší návštěvě se před zámkem konal každoroční letní koncert Vídeňských filharmoniků který živě přenášela i Česká televize, takže jsem si užila i kulturní podobu parku ....

Zatímco o květnových .....

 

.... svátcích jsem se pohybovala jen v okolí

Prahy nebo chaty, poslední květnový den už jsem opustila hranice republiky. První letošní zájezd byl, vlastně skoro jak domů, do Vídně. Protentokrát za rybami, obojživelníky a zvířaty do Haus de

 Meeres, čili Domu moří a do schönnbrunské zoo, kde jsou samozřejmě hlavním lákadlem pandy velké. Popravdě jsem na tenhle zájezd chtěla jet už před čtyřmi lety, jenže byl okamžitě vyprodaný, a já mezitím objevovala jiné destinace. Takže když jsem ho zas objevila v nabídce, už jsem neváhala a zakoupila jej.

Haus de Meeres je osm pater akvárií, terárií i možnost procházet mezi opičkami, papoušky, lemury a želvami a z restaurace v posledním patře si vychutnat 360° výhledy na Vídeň. To vše v dělostřelecké věži z II. světové války. Těch věží (Flaktürme) bylo postaveno nacisty šest, vždy zdvojené, v pomyslném trojúhelníku okolo svatoštěpánského dómu. Jedna z věží nesla v tzv. vlaštovčích hnízdech protiletadlová děla, flaky, a druhá věž byla radarová a zaměřovací. Ale ve věžích byly i kryty, nemocnice, tovární hala či velitelské stanoviště. Byly zcela soběstačné ve všem a patří k největším bunkrovým stavbám na světě. Po válce je chtěli spojenci zlikvidovat, ale věže stojí v tak husté městské zástavbě, že je raději nechali stát tak jak jsou. Patří mezi kulturní památky a tak se nesmí ani zbourat ani významně měnit jejich podoba. 

Věž v které je Haus de Meeres stojí nedaleko ulice Mariahilffestrasse a je to drobeček vysoký 47,3 m o půdorysu 31x15 m. Na věž plnou akvárií se změnil již v roce 1957. Ovšem tak dokonale, že ani nepoznáte kde se vlastně nacházíte. Jedině když navštívíte v jednom z pater expozici v původní podobě věže ....

Druhý květnový svátek ....

 

.... kdy se slaví den vítězství, jsem 

zvítězivší nad tou kupou práce kterou jsem si částečně vymyslela či jsem k ní byla okolnostmi přinucená, vyrazila slavit i já. Tentokrát jen za humna. Původně jsem měla v plánu mnohem větší okruh, jenže v půlce procházky mě přepadla taková neskutečná nechuť k tomu byť jen pomaloučku zvedat nohy, že jsem si jí při nejbližší příležitosti (rozumějte odbočce z cesty) okamžitě zkrátila a nabrala zase směr domů. Nevím jestli se vám to taky někdy stává, prostě v jednom okamžiku si jdete ejchuchů a říkáte si dám klidně deset kiláků, a v druhém začnete šíleně tu cestu před vámi nesnášet a jediné co se vám zjevuje před očima je  křeslo, nebo ještě lépe gauč na kterém spočinete se zavřenýma očima a říkáte ať všichni a všechno vám dají svatej pokoj ... prostě jsem to přepískla s tou prací a dopadlo to na mě jak deka.

Probouzející se listnaté lesy se svými mnoha odstíny zeleně jsou pravý balzám pro oči, duši i upracované tělo ....