S dnešním příspěvkem se ....

 

.... rozloučíme prohlídkou hospodářské

 části zámeckých zahrad přiléhajících k zámku Hof. Najde se zde až na pár výjimek většina toho, co se na statcích chovalo. Pravda, lipicány, oslíky a velbloudy by jste na nich asi ale hledali marně ....

Když jsem uklízela ....

 

.... po zimě záhony a zbavovala je 

spadaného listí, všimla jsem si že už pod jeho vrstvou vykukují puky dnešních modelek které jsem vloni fotila. Mám jich na záhonu cca jedenáct, ale jedna odrůda nezávisle na sobě se mi tu objevuje dvakrát. Prostě jsem jí dostala od dvou lidí v různém čase. Zatím ale zůstávají oba keře v záhoně, dokud nekoupím jinou barvu aby se jeden přestěhoval jinam. Vloni mi dokonce kvetly dvě, které jsem ještě i po těch letech nezaregistrovala. Anebo zmutovaly do jiné podoby ....

Věřte nebo nevěřte .....

 

.... ale od ledna jsem ještě nedržela

až na jednu jedinou malou výjimku z které ale stejně nic moc nebylo, foťák v ruce. Prostě se mi nechce nic fotit i když už na zahradě co fotit je. Od chvíle kdy vylezlo sluníčko a svítí a svítí, makám na zahradě jak divá, po práci zapadnu relaxovat do křesla nebo se natáhnu na sluníčku na lehátko a dobíjím baterie. A jsem ráda že jsem. Takže se zase vrátím ke svým oblíbeným květům a budu sem teď sypat jeden článek za druhým s květy v různých barvách, tvarech a velikostech. Dnes tu ještě mám zbytek čistě makových fotek, ale příště to už bude plejáda různých květin ....

Poslední část pražského .....

 

 .... adventního příběhu patří pohledům

na Staroměstské náměstí. Jak jsem již zmínila, dorazily jsme akorát v době kdy davy návštěvníků zamrzly před orlojem a tak jsme chtě nechtě musely na tenhle pražský spektákl počkat s nimi, protože projít se nedalo ani náhodou. Moc mě davy nevadí, ale tentokrát i na mě bylo těch lidí hodně. Tudíž jsme se snažily prosmyknout mezi stánky jak nejrychleji to šlo a dostat se do nějakých klidnějších vod. Čili kolem Týna přes Ungelt a k Prašné bráně. Od ní už to byl jen skok na náměstí Republiky na metro kde jsme se rozdělily a jely směrem ke svým domovům ....

Dnešním článkem a fotopozvánkou se ....

 

.... dostáváme poprvé do předvánoční

doby. Letos jsem po loňském adventním maratónu trochu zpomalila a jela jen na jeden zahraniční adventní výlet, a jeden tady v Čechách. Zahraniční vlastně byl taky za humna, a to do polské Wroclavi. Toto zajímavé a pohledné město jsem už jednou navštívila, a to v jeho jarní podobě, takže se nabízelo mrknout se do něj i v podobě vánoční, obzvláště když je svými vánočními trhy mezi TOP 10 evropských měst na dosti vysoké příčce. A tak jsem 6.12. o půl čtvrté ráno vyrazila na místo srazu, a tentokrát jsem si dávala sakra majzla, abych šla na to správné místo, aby to nedopadlo jak při tom posledním do Rakouska, kdy jsem jela s jinou cestovkou a na jiném nástupním místě a já šla na to moje obvyklé. Naštěstí jsem si tenkrát svůj omyl brzy uvědomila a stačila ještě včas doběhnout. Ale tentokrát jsem měla dopravu málem soukromou, po upozornění paní s cestovky že mne bude do osobního auta lákat na místě srazu jistý pán, a že si můžu klidně k němu sednout neb je to řidič autobusu který nás poveze a jede z domova, o pár vesnic dál za Třebovou. Tím jsem se vyhnula nabírání cestujících na několika destinacích a do Rychnova si dojela pěkně bez zastávek. Tam už na nás čekal autobus kterým jsme pokračovali dál. Wroclav je opravdu zajímavé město, kde se dokonale snoubí staré s novým, a hlavně je proslulé svými trpajzlíky. O těch samozřejmě bude samotný článek s ukázkou těch kterých jsem z celkově asi dvou stovek (ani sami obyvatelé neznají přesné číslo, protože neustále přibývají noví) našla a vyfotila. A jak jsem se od průvodce dozvěděla, mají kouzelné jméno, říká se jim po polski Krasnoludki ....

Sice zítra .....

 

.... nám začíná advent, ale dneškem

si zase zaskočíme do konce jara a začátku léta, kdy mi jeden záhonek rozkvetl stovkami květů vlčích máků. A to je po magnóliích a sakurách další z květů kdy neumím skončit s focením a musím se k nim stále vracet. Počítám, že po letošku mi pokvetou máky všude možně. Už vloni se o to pěkně snažily. V té rozpínavosti si mohou směle podat kořen se sporýšem ....

Robert Vano - Příběh člověka ....

 

.... je retrospektivní výstava více než 150 barevných

i černobílých fotografií zahrnujících 70 let života a 50 let uměleckého působení na poli portrétní fotografie. Expozice vás provede New Yorkem, Milánem, Paříží až do Prahy, tedy do měst kde Robert Vano postupně působil a přes třicet let byly a jsou jeho domovem.

Na výstavě jsou k vidění i dosud nepublikované fotografie ze 70. a 80. let a nové projekty. Ke shlédnutí je i filmový portrét autora, kde se divák dozví mnoho z jeho profesního i soukromého života.

Výstava je výjímečná i tím, že se jedná o poslední výstavu a symbolicky uzavírá jeho celoživotní tvůrčí kariéru.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích v roce 1948 maďarským rodičům. V osmnácti letech po maturitě emigroval do USA, kde začínal v úplně jiném oboru než fotografie. Pracoval totiž jako vizážista a kadeřník. Později začal pracovat i jako asistent významných módních fotografů. Na radu jednoho z nich začal s focením i on sám, a hlavně podle jeho slov s tím co měl rád. Čili s mužskými modely. Tak začaly vznikat jeho celosvětově známé akty.

Od 80. let začal již pracovat jako samostatný fotograf pro módní časopisy Vogue, Cosmopolitan, Harper's Bazaar nebo Seventeen.

V devadesátých letech se vrátil do České republiky a od roku 1994 do roku 2003 působil na pozici kreativního ředitele pro českou mutaci magazínu ELLE. Zde skončil za nevyjasněných okolností a od roku 2009 je na volné noze a potkat ho je možné hlavně v Praze kde žije a fotí. Na svém kontě má 40 výstav v Čechách i zahraničí.

Já osobně mám moc ráda jeho vtipná vyprávění ze života, kdy s nadhledem a laskavým humorem umí svou měkkou českoslovenštinou glosovat i věci které zrovna moc humorné nejsou. O tom je právě dokument na výstavě promítaný ....

Vzhledem k tomu .....

 

.... že mě zítra čeká další cesta 

do Prahy na již zmiňovaný fotoworkshop a s ním taková pididovolená, chtělo by to zas se zbavit něčeho v květinovém archívu. A tím něčím jsou moje oblíbené jarní cibuloviny - okrasné česneky. Letos jsem doplnila sortiment, ale také zjistila že o nějaké jsem přišla a budu tedy muset za ně koupit náhradu. A tak hupky šupky z pozdně letních veder do příjemných pozdně jarních teplot ....

Když se podívat na Vídeň .....

 

.... tak pěkně z výšky. Jen to chce místo odkud

jí máte jako na dlani. Buď si vyšlapete kolem 260 schodů na věž sv. Štěpána, nebo mnohem pohodlněji po menším množství schodů či s použitím výtahu právě v Domě moří. Přehlídnete odtud vlastně skoro celou Vídeň, protože ta, narozdíl od Prahy, leží na rovině. Na placce. Pod posledními vrcholy Vídeňských Alp a vlastně se táhne až k Mikulovu, a když se to tak vezme pokud nepočítáme Pálavu, tak skoro až k Brnu. To se to pak kouká všemi směry a stále vidíte město, až k obzoru. Ale nevidíte jediný kopec, který by překážel ve výhledu. Tohle se vám ovšem v Praze nestane, ta má svůj krásný kopcovitý profil. Co je na Vídni krom plackoidní podoby zajímavé je, že nejen je městem kaváren, muzeí, všudypřítomných připomínek Rakouska - Uherska a císařství vůbec, ale také je městem střešních nástaveb a městem s překvapivým množstvím střešních zahrad a zahrádek. To je pak žůžo bydleníčko, jste v zeleni, ve velké městské aglomeraci ale máte klídek, život města k vám doléhá už jen jako vzdálený šum.

Nevím jestli vůbec má .....

 

.... cenu nějak tohle notoricky známé

místo víc představovat, protože o něm již bylo napsáno mnoho článků. I já mám na blogu nejmíň čtyři. Nicméně pokud jdete na návštěvu vídeňské zoo, prostě tady to nemůžete v žádném případě přehlédnout. Ano, mám na mysli samozřejmě letní sídlo rakouských císařů a císařoven zámek Schönbrunn. Viděla jsem ho už v zimě, na podzim i teď na začátku léta, viděla jsem ho z venku i část zevnitř. Takže tentokrát jen hopem. Spíš šlo o další části a stavby v jeho rozlehlém parku .....

Jen tak bokem .....

 

.... pokud by jste někdy chtěli Dům moří

navštívit, doporučuji spíš v zimě než za parných dní. Ono vyhřátá ohromná akvária, vyhřátá část pro opičky a papoušky, či suchozemské plazy dokáže pěkně zatopit a pokud je navíc venku slunečno, a tím pádem i prosklené stěny topí, vylezete ven pěkně zpocení. V zimě to ovšem může být příjemné se pěkně v mraze vyhřívat spolu s ostatními obyvateli věže.

Další expozice která nás čekala byla opět tak trochu záhřevná, přejížděli jsme totiž do vídeňské zoo v parku u zámku Schönbrunn. Tahle zoo je zároveň nejstarší na světě, ale i nejoceňovanější zoo v Evropě.

Byla založena již v roce 1752 císařem Františkem I. a pro veřejnost se poprvé otevřela v roce 1792. Plochou nepatří mezi ty největší, ale najdete zde na 700 druhů zvířat. Jako největší lákadlo jsou samozřejmě pandy velké, ale i koalové (k těm jsme nedošli), pandy červené, surikaty nebo lední medvědi. Uprostřed zahrady stojí krásný letohrádek Marie Terezie v kterém je velká restaurace od níž se paprskovitě rozbíhají cesty k expozicím. Ale nejen zvířata, ale další přidanou hodnotou je nádherný zámecký park s ohromným skleníkem a rozáriem, no a pak samozřejmě samotný zámek Schönbrunn a gloriet nad ním. Zhruba týden po naší návštěvě se před zámkem konal každoroční letní koncert Vídeňských filharmoniků který živě přenášela i Česká televize, takže jsem si užila i kulturní podobu parku ....

Zatímco o květnových .....

 

.... svátcích jsem se pohybovala jen v okolí

Prahy nebo chaty, poslední květnový den už jsem opustila hranice republiky. První letošní zájezd byl, vlastně skoro jak domů, do Vídně. Protentokrát za rybami, obojživelníky a zvířaty do Haus de

 Meeres, čili Domu moří a do schönnbrunské zoo, kde jsou samozřejmě hlavním lákadlem pandy velké. Popravdě jsem na tenhle zájezd chtěla jet už před čtyřmi lety, jenže byl okamžitě vyprodaný, a já mezitím objevovala jiné destinace. Takže když jsem ho zas objevila v nabídce, už jsem neváhala a zakoupila jej.

Haus de Meeres je osm pater akvárií, terárií i možnost procházet mezi opičkami, papoušky, lemury a želvami a z restaurace v posledním patře si vychutnat 360° výhledy na Vídeň. To vše v dělostřelecké věži z II. světové války. Těch věží (Flaktürme) bylo postaveno nacisty šest, vždy zdvojené, v pomyslném trojúhelníku okolo svatoštěpánského dómu. Jedna z věží nesla v tzv. vlaštovčích hnízdech protiletadlová děla, flaky, a druhá věž byla radarová a zaměřovací. Ale ve věžích byly i kryty, nemocnice, tovární hala či velitelské stanoviště. Byly zcela soběstačné ve všem a patří k největším bunkrovým stavbám na světě. Po válce je chtěli spojenci zlikvidovat, ale věže stojí v tak husté městské zástavbě, že je raději nechali stát tak jak jsou. Patří mezi kulturní památky a tak se nesmí ani zbourat ani významně měnit jejich podoba. 

Věž v které je Haus de Meeres stojí nedaleko ulice Mariahilffestrasse a je to drobeček vysoký 47,3 m o půdorysu 31x15 m. Na věž plnou akvárií se změnil již v roce 1957. Ovšem tak dokonale, že ani nepoznáte kde se vlastně nacházíte. Jedině když navštívíte v jednom z pater expozici v původní podobě věže ....

Druhý květnový svátek ....

 

.... kdy se slaví den vítězství, jsem 

zvítězivší nad tou kupou práce kterou jsem si částečně vymyslela či jsem k ní byla okolnostmi přinucená, vyrazila slavit i já. Tentokrát jen za humna. Původně jsem měla v plánu mnohem větší okruh, jenže v půlce procházky mě přepadla taková neskutečná nechuť k tomu byť jen pomaloučku zvedat nohy, že jsem si jí při nejbližší příležitosti (rozumějte odbočce z cesty) okamžitě zkrátila a nabrala zase směr domů. Nevím jestli se vám to taky někdy stává, prostě v jednom okamžiku si jdete ejchuchů a říkáte si dám klidně deset kiláků, a v druhém začnete šíleně tu cestu před vámi nesnášet a jediné co se vám zjevuje před očima je  křeslo, nebo ještě lépe gauč na kterém spočinete se zavřenýma očima a říkáte ať všichni a všechno vám dají svatej pokoj ... prostě jsem to přepískla s tou prací a dopadlo to na mě jak deka.

Probouzející se listnaté lesy se svými mnoha odstíny zeleně jsou pravý balzám pro oči, duši i upracované tělo ....

Jako nadšený fotograf ....

 

.... květů, mám raději honosné 

barvami a květy hýřící parky francouzské. Ale pokud jdete v pravý čas, i v poklidném a umírněném parku anglickém najdete květů dost.

Docela mne překvapilo jak dost ....

Jak nejlépe oslavit ....

 

.... svátek práce nežli se na práci vykvajznout

a jet na výlet. A to jsem také udělala. První květnový svátek jsem se vypravila jako již tradičně na jarní výlet na zámek Dobříš. Sluníčko od rána slibovalo krásný květnový den, bylo tak akorát teplo a tak jsem vyrazila. Mám to od chaty nějakých dvacet minut autobusem, čili naprosto ideální když je člověk na ty busy odkázaný ....

Kultura poprvé ....

 

.... aneb něco jako telepatie.

Když jsem se domlouvala s Padesátkou na tom, kdy a jestli vyrazíme na naší klasickou pražskou potulku, říkala jsem si v duchu, že bych jí mohla zaúkolovat aby zas našla nějakou výstavu, ať potěší člověk i ducha a oko něčím jiným než Aperolem. Napsala jsem datum kdy přijedeme na chatu a ona mi obratem, aniž bych ještě něco řekla, poslala odkaz na fotografickou výstavu v UMPRUM. Přiznávám, že jméno fotografa mi vůbec nic neříkalo, ale proč se nejít podívat, že?

Z naší obvyklé destinace, tedy farmářských trhů na náplavce jsme to vzaly procházkou až k muzeu, což je uvnitř opravdu krásná budova v které jsem, ostudně, byla poprvé. 

Jméno Fred Kramer mi opravdu bylo neznámé, ale když jsem viděla fotky hned mi začalo svítat. Tohle jsem přece znala z titulních stránek Ženy a módy, Praktické ženy, z výloh obchodů nebo velkoformátových reklam v Domě módy! Fred Kramer byl totiž nejvýznamější český reklamní fotograf v období mezi padesátými a osmdesátými lety. Fotil pro Skloexport, Jabloneckou bižuterii, Centrotex, Kovo, Žena a móda ale i nafotil třeba obal na desku Jiřího Korna, portrét Olgy Schoberové na titulní stránku časopisu Fotografie, nebo portréty Judity Čeřovské či herečky s tragickým osudem Jany Novákové. Jeho asi nejznámější reklamní fotografií je tzv. Košířská madona, která se objevila v osmdesátých letech na titulní stránce samizdatové Revolver revue. Materiály k této první retrospektivní výstavě jsou z rozsáhlé autorovi tvorby a UMPRUM je věnovala paní Kramerová.

Fred Kramer zemřel v roce 1994 a skoro až do své smrti působil jako externí pedagog na pražské FAMU. 

Víc o výstavě se dozvíte zde .

Návrat do reality .....

 

.... po čtrnácti dnech sice sakra pracovní

dovolené, je vždycky děsná pecka. Nejen že to je vždy o úklidu celého domu, neb polovice na nějaký úklid zvysoka kašle, ale navíc to je o zahradě, která je vždycky zarostlá jak džungle. Nicméně tentokrát jsem byla, a to přiznávám že mile, překvapená. Asi díky tomu, že jsem se domluvila se synkem že chodil měnit kočičákům písek a ti pak neměli touhu udělat si toaletu z celého domu. A i tomu, že Bobíšek prostě protestoval proti tomu, že nejsem doma tím, že začal občůrávat nohy u židlí a stolu. Takže musel po něm stále vytírat. A tak mi zbyla zahrada. Ovšem ta je výživná. Trávu sekám už tři dny, protože jsem nejdřív čekala na opravu pojezdu, pak mi na rehabce rehabilitační zakázala cokoli dělat, pak se mi naprosto záhadně  rozbila přes noc páčka na plynu, sekačku mi nastartoval pomocí šroubováku soused, takže jsem aspoň dnes stihla posekat nahrubo a zítra budu sekat dál ....

Dovolená byla, jak už jsem zmínila hodně pracovní, ale i tak jsem si stihla udělat nějaké výlety. První a tradiční s Padesátkou po Praze a na retrospektivní výstavu reklamních fotografií našeho kdysi nejlepšího reklamního fotografa Freda Kramera, pak konečně! na vernisáž Čerfových fotek v galerii v Berouně a poslední, taky tradiční, na zámek a park do Dobříše. Ze všeho samozřejmě jsem udělala nějaké fotky. Ale i před odjezdem jsem něco stihla nafotit ještě něco jarního na zahradě ....

A opět se dostávám ....

 

.... jako vždy v novém roce do fotokríze.

Co jsem nafotila do konce roku to jsem zveřejnila, na procházkách jsem v tom novém moc nebyla, protože se po ledovkách které se z  cest staly moc chodit nedá. Takže dnes vás pozvu na pár pohledů z oken na východy a západy loňského i začátku letošního roku. Tedy mám možnost jen pohledů dvou, z oken na půdě a pak oken z jídelny, takže prostředí které by si ty barvy zasloužily

 není nic moc ....

Jsem konzerva a dinosaurus .....

 

.... co se týče focení. Prostě pro mě se focení

rovná používat fotoaparát. Nicméně už pomalu i já začínám pomalu používat i náhradní možnost a tou je mobil. Už minulý jsem si kupovala podle recenzí na jeho objektivy a kvalitu fotek. Stejně tak i u mého nového hrály tyto věci prim. Byť má parametry vskutku dobré, stejně beru mobil na milost jen v některých případech. Třeba když je nutné fotit na hodně široké ohnisko, nebo nemám zrovna sebou nikouše s makro objektivem. A makro je další věc kterou jsem zkoušela co a jak umí. Musím říct, že umí. Až mě to překvapilo. Jen jsem blbec pro srovnání nevyfotila jak velké případné objekty mého focení byly původně ....

Dnešní fotky nás ....

.... už zavedou do stále ještě de facto

nového roku. Zkoušela jsem zas fotit dle rad do RAWu, protože  následná oprava a úprava fotek je snazší,  ale i když jsem si upravovala barevné prostředí, stále mi z toho lezly fotky se zvláštní barevností. Takže jsem si zas nastavila zpět JPEg, a barevnost se vrátila zase zpět na svou původní kvalitu. Tudíž nenechte se zmýlit, nefotila jsem večer nebo v noci, ale za plně slunečného dne ....