Pilná včelka, líný čmelák a něco navíc....

Zatímco včelka se činila na květu slunečnice

líný čmelák spal v květinkové postýlce....

Fialovomodré, pro čmeláky dobré...

Jméno její astra, slunečnice na ní hledí spatra....

Taková malá, taková modrá, jen pro líné čmeláky dobrá....

My žluté víme co je krása, při pohledu na nás

každý jásá...

Dobrou náladu a úsměv dáváme, a také

na to dbáme, aby vždy na našem květu

pilná včelka v cuku letu, svůj úkol splnila,

nektaru se napila a domů pyl donesla....

K tomu škumpa bručí, já chci klid!

Teď barvou hýří podzimní

na ní jak na refýži nastupuje víno psí

po ní se pne a své rudé listy slunci nastrkuje....

Podívej se bručoune jak moje listy září

však je také měsíc Září, sice na sklonku

ale ze stonku mi ještě hned tak nespadnou.

Svou krásu ukazují všichni, jen na krátký čas

kdy vymezeno je zas a zas hýřit barvami.

P.S. Mám dilema, líbí se mi takhle zarámečkované fotky, jenže jsou menší.

A tak se ptám, mám

či nemám takhle dál fotky své vám předkládat,

zda zrak váš je schopen jejich vjemu,

či zachovat původní jejich tvář

a velikost. Co na to každý jeden můj host?

Když pršelo.....

....zalíbil se mi na autě tento odraz na střeše, a pak

kapičky na hagusech.....

Se sluncem v zádech....

....se ocitla tráva i škumpa...

Zamyšlení nad zamilováním....

Když jsem zde dala recenzi na knihu kterou jsem nedávno dočetla, začalo se v komentech debatovat o tom zda nevěru tolerovat, či ne, zda je to normální nebo není....a v jednom komentu stálu, že se asi je těžké neubránit a pokud se nikdo nic nedozví je to vlastně jedno. JEN SE NESMÍM ZAMILOVAT.

Já si myslím opak. Celý život se zamilováváme a není to nic špatného, naopak být do něčeho nebo někoho zamilován je skvělá životní motivace. Já sama vlastně k životu tu permanentní zamilovanost potřebuji. Vždyť proč preferujeme celý život některé filmy? Ptotože jsme se kdysi zamilovali do herce/herečky kteří v nich hráli. To samé je i z písničkami. A oni nám celý život tu zamilovanost připomínají. Ovšem je rozdíl být do něčeho/někoho zamilován a milovat ho. Většinou pokud jde o nevěru jsme "jen" zamilovaní. Je nám na určitý čas s tím člověkem skvěle, zjistíme že za plotem je to opravdu na chvíli zelenější a sladší. A co si budeme povídat i to milování s ním je o dost zábavnější a příjemnější. Jenže...za nějaký čas zjistíme že vlastně se nám začíná spoustu věcí na něm nelíbit, že vlastně když se odhlédne od toho že je mladší, štíhlejší apod. přece jen má také ty neblahé zlozvyky, názory či vlastnosti které má i naše drahá polovička a že vlastně nám to ani za to nestojí do milovat. A že by bylo zcela zbytečné kvůli tomu opouštět své pracně vybudované zázemí o tom už ani neuvažujeme. Ale pokud dojde k nevěře musí tam být alespoň špetička nějakého citu nebo přitažlivosti. Tedy pokud nehupneme do kanafasu s někým z čistě zištných důvodů. Ale myslím že žen to jen minimum takových, které to umí. Možná se ovšem i mýlím. Já sama bych prostě na tohle žaludek neměla. A vlastně ani nikdy jsem to nevyužila, i když možnosti byly a mohla jsem se tím způsobem domoci velkých výhod.

Řekové rozlišovali zamilovat se, milovat někoho a mít rád. Zamilovávat se můžeme neustále, ale milovat většinou můžeme jen jednoho, dva lidi. (To se teď týče milování partnerů, ne dětí). To milovat ho, už je značně vyšší level než zamilovat se. Tady do hry vstupuje víc faktorů. Založení rodiny, vybudování společného domova a i přijetí všech povahových rysů protějšku. Jsem skeptik který nevěří na věčné milování, i když ano někteří lidé jsou toho schopni a ti mají mojí hlubokou úctu. Někde jsem četla takovou docela úsměvnou úvahu. Pokud žena svému muži před praním obrací smrduté ponožky, pak ho stále velmi miluje. Podle toho asi stále podvědomě svého muže miluji, a to hodně.

Jenže srdce říká něco jiného. Pokud se při nevěře dokážeme zamilovat a postupně přejít do stádia milovat dochází pak k dosti těžké situaci. Pak teprve zažíná to rozhodování zda odejít či neodejít od rodiny, zda to má budoucnost, co jsme všechno schopni obětovat, jak se srovnáme se ztrátou přátel, opovržením okolí a co je nejhorší jak to dokážeme ustát před svými dětmi.

Stádium mít rád je vlastně to co je v dlouhodobém vztahu. To že svého partnera sice už nemilujeme tou láskou horoucí z počátků manželství, ale máme ho rádi, takového jaký je, rezignovali jsme na nápravy jeho špatných stránek, jsme ochotní o něj pečovat a respektujeme ho jako kamaráda, přítele, rádce....máme o něj ještě stále strach když je mimo domov. A jsme nešťastní a vyděšení pokud se mu přihodí něco nemilého.

Takže zamilovat se není to nejhorší co nás může potkat, horší je když to neumíme vůbec nebo jsme schopní milovat jen sami sebe.....nebo máte jiný názor?