pátek 6. února 2015

Noci pod psa ......



Zdravím vás lidi! A posílám jeden ze svých úsměvů, ale jen trochu, protože mě moc do smání není.


Jak jsem se dozvěděl od paničky, zajímáte se o to jak mi je. No přesně tak jak se jmenuje
článek. Pod psa ..... nebo pod člověka? No to přece vy lidi říkáte že když je vám špatně že je vám
pod psa, ale co my psi? V noci nespím, skuhrám, zvracím a courám protože nevím jak si lehnout.
Doháním to během dne a to přivádí paničku k nepříčetnosti. Chodí a remcá proč takhle nemůžu
spát v noci aby se už konečně po měsíci a půl vyspala i ona. Ale páni, jak mě vám bylo zase v úterý zle!
Zvracel jsem nejen v noci ale i ve dne a furt. Co jsem snědl šlo za chvíli ven. Šilhal jsem hlady ale když jsem
dostal další dávku zase jsem jí vyhodil. A s pitím nemlich to samý. A tak jsem byl naložen a odvezen zas
k panu veterináři a těm pěknejm sestřičkám. Tentokrát tam byla paní dochtórka, ta mě prohlédla,
poslechla si mne i paničku co jí o mě povídala a narvala do mě tři injekce. Připadal jsem si jak jehelníček
do kterýho si píchaj jak se jim zachce. A že by se mi mělo udělat dobře. Mělo, ale neudělalo.
Všechno zůstalo při starém a mě bylo pořád šoufl. Došlo už to tak daleko, že jsem zvracel
ve čtvrthodinových intervalech pořád a všechno. Ono vlastně už ani nebylo co, takže jsem hejkal jak
hejkal naprázdno. A tak panička zavelela že jedem znova. Tentokrát jsem dostal jen jedno
pigáro, ale popravdě už mě to bylo tak nějak jedno i kdyby jich do mě naprali třeba sto. A zas
prej to bude dobrý! Bylo, ale až čtyři hodiny po tom co mě ho dali. Panička už byla tak smutná
že si mě vzala do náruče jak nějaký lidský mládě a houpala mě. A světe div se, ono to zabralo!
Ulevilo se mi natolik že jsem mohl aspoň na chvíli usnout. Ale nastal jinej problém. Měl jsem
obrovskou žízeň. Pil bych a pil a pořád pryč. Jenže jak jsem se napil zase jsem všechno ze sebe
vyhodil. Panička ani nestačila lítat pro starý ručníky kterejma mě podkládala a utírala všechny
ty moje nehody. Takže opravdu další parádní noc. K ránu už jsme toho měli dost oba a tak
si alespoň na pár hodin hodili šlofíka. Tak je fakt že už se mi nechtělo tak zvracet během celého
dne ale ta žízeň byla pořád. Dostával jsem sice pití po malých dávkách, ale ta žízeň byla fákt
ukrutná. Už jsem ze zoufalství pořád chtěl ven abych se mohl nablízatalespoň sněhu což zas
mi panička zakazovala. Naštěstí jsme byli objednaní aby se dochtóři dozvědělijak na tom jsem po
té další injekci. Skákali okolo mě jak na gumičkách, pořád mě hladili a říkali jak jsem hodnej
pejsek. A dělali mi rentgeny. Všeho možného a všelijak mnou posunovali, dávali mi pít nějakou
bílou hustou kaši která mi dělala docela dobře na ten rozbolavělej krk od toho věčnýho
zvracení a dávení. Dokonce mi dovolili se nacpat granulkama který měli v čekárně, ale
jen proto aby mě zas rentgenovali. A pak konečně po měsíci a půl se přišlo na to proč je
mi během dne dobře a během noci šoufl. Mám prý něco s jícnem. Tedy to něco jsou povolený
trochu svaly a tím pádem se mi dělá před průchodem jícnu bránicí taková kapsa, kde se mi
nahromaděj granulky jak syslovi v tvářích a pak mě to v noci tlačí a já musím pořád zvracet
a dávit se. Vycucali ze mě čtyři zkumavky krve a než se bude z ní dál vědět víc poradil
pan dochtór paničce co se mnou. Bude se o mě starat jak o dětský mládě! Musím jíst po malých
dávkách víc denně, mít granulky namočený a politý trochou oleje, po jídle mě musí nejdřív nechat
chvilku hýbat a pak mě vzít do náruče a drkat se mnou aby mi ty granulky líp klouzali tím jícnem
do žaludku, když mám jíst tak ze zvýšený misky a pít po troškách. No a až budou výsledky
z laboratoře tak dostanu asi nějaký prášky. Paničky sice už ví co se mnou je, ale ještě se
asi dlouho oba moc v noci nevyspíme ......