Prý trocha pohybu neuškodí....

S těmito slovy vzala panička vodítka a vyrazili jsme na procházku. Sice nějaké mraky na obloze byly pořád, ale jak jsme se za chvíli přesvědčili, moc stínu neudělaly.

Je fakt, že první část cesty se mě moc nezamlouvala, pořád po sluníčku a já si už odvykl na chození po procházkách(říká panička), ale spíš se mi nikam moc nechtělo(jsem línej, říká panička) ale vydržel jsem(trocha pohybu neuškodí, říká panička).Ale jak jsem koukal na Baka, taky moc nadšenej nebyl. Tomu panička neříká nic.

Když jsme došli k lesu, nebylo to tedy o nic moc lepší. Cesta zarostlá ostružinama, malinama a jiným sajrajtem kterým jsem se probojovával. Bakovi se to běhalo, když je půl metru nad tím vším, ale co já chudák malá, přízemní, já se s tím musím poprat.

PROČ????Proč mám chodit v tomhle vedru někam do lesa?

Nikam nejdu, ve stínu je dobře!

Tady je dobře, tady zůstanu a vlezte mi na záda!

Po strastiplné cestě mezi ostružinama a malinama jsme nakonec museli stejně vylézt na lepší cestu. Jde se po kraji pole, kde jako vojáci vyrovnaní v řadách pomalu dozrává žito. Z druhé strany roste jedna z našich nejvyšších kapradin Hasivka orličí. Má vždy jeden list který dorůstá do výšky až 2 metrů

Když jsme došli do lesa, našel jsem si parádní místečko na odpočinek v zelené, měkké a chladivé trávě. To bylo fajné a nechtělo se mi dál. Před námi byly dvě cesty, rozbíhající se na dvě strany, a přemýšlel jsem kterou se vydáme. Nakonec to vyhrála ta stinější, jak jinak. Na Mníšku jsou lesy takové pohádkovější, tady v Rybníku jsou takové dramatičtější a hlavně v kopcích. Dřív nebo později tady vždycky jeden musí šlapat do kopce. Prostě předhůří.

Jak jsme na cestě kolem pole narazili na nejvyšší kapradinu, tak tady v lesním úvozu zas roste pro změnu jedna z nejmenších odrůd kaparadin Žebrovice různolistá. Cesta se pomalu vynořovala z lesa a na jejím konci stál zbytek stromu, který vyvrátila Velká Vichřice před dvěma lety. Stál tam mezi travinami a vypadal jako náhrobní kámen pro padlý les.

Už mi bylo jasné, že naše cesta směřuje k zlatému hřebu celé procházky, POTOKU!

Tam si to užiju, tam se vyválím, pěkně v blátíčku, a vodičce.

A taky že jo! Dokonce i Bak kterej se vodě vyhýbá tak se šel namočit až po břicho! A camral si v potoce vesele. Bylo to příjemné zpestření na konec a to se nám to pak šlapalo k domovu.

Po cestě jsem si ještě trochu zaštěkal a zavrčel na zdejšího "výtržníka" Jack Russela kterýho taky panička vytáhla na vyvenčení, a už jsme byli doma!