30 října 2011

Stejně jsem ho nestihla...

Ráda bych někdy stihla vyfotit někde pěkný západ slunce. Dneska to už vypadalo, že ho dám.Ale nedala. Když ještě bylo sluníčko vidět byla jsem v lese mezi stromy. A když jsme z lesa vylezli a dostali se na volný prostor, už bylo pryč a zůstaly po něm jen růžovošedé mraky....


Zrcadlení....

Jelikož nefoukal vítr, byla hladina přehrady absolutně klidná a zrcadlila se v ní stráň nad ní.... i s chatou....


Tak tu máme kousek světa za zrcadlem. Jen chybí bílý králík a Zlá královna. Alenka by se možná nějaká v těch chatách našla....

Detaily na druhou.....

Ještě pár detailíků......

A taky jsem našla jednu jmenovkyni....

Už tak zhruba dva roky, nebo možná i tři, jsem pořádně nenašla jedinou václavku. A to mají růst okolo 28.9. tedy na sv. Václava. Sbírám tou dobou všechny možné houby, jen ne ty václavky. Ani letošek nebyl vyjímkou. Tři vrchovaté koše hřibů, leč václavka žádná. Až dnes, jen jedna, malá, chudinka se krčila v mechu.....


Tady taky ještě kvetou....

Pavel se pochlubil, že u něj ještě kvetou sedmikrásky. Dneska jsem si na procházce ověřila, že fakt nelhal. Tady totiž taky ještě kvetou.....

Detaily....

Několik málo detailů z dnešní procházky. Je to takový
pelmel obrázků, které se mi nějakým způsobem zalíbily....



Ve zlaté....

Byl příjemný den, ne sice slunečný ale příjemný...Vzala jsem tedy jako vždy pesany a foťák a vyrazili jsme. Stromy které byly ještě minulý týden docela zelené najednou úplně zezlátly.....


Tenhle modřín je speciálně na přání. Pro Liannu....chtěla vidět zlatý strom.....

29 října 2011

Ještě dešťová písnička....

Tak na rozloučení s TT mne napadla ještě jedna písnička a jaké bylo mé překvapení, když jsem u ní našla ještě jednoho interpreta. A to opravdu nečekaného.... Myslím že překvapí mnohé z vás, zvlášť když ho známe ale úplně jinak Usmívající se.


a teď ti další, již klasici svého žánru...



Jedna písnička, tři interpreti, tři různé způsoby. Kdo se komu zdá být nejlepší, tak to nechám na vás.....

28 října 2011

Tuhle ale fakt můžu.....

Tak to je hudební mňamka no.1. Tedy pro mne určitě. I ten její život byl jedná rána za druhou a přesto se vždycky zvedla a šla dál. Zpívla celým srdcem. Bolestně. Krásně. Nenahraditelně.....





27 října 2011

Hudby není nikdy dost....

Co budu zastírat, zamilovala jsem se do youtube a možnosti z něj stahovat hudbu....
A tuhle písničku jsem si oblíbila v poslední době hodně. Už proto, že zpěvačka ač mladé děvče má úžasný hlas, který u člověka jejího věku hodně překvapuje.





26 října 2011

Jako dítě jsem ho i snášela, jako dospělá ne...

....a koho? Déšť.... Protože dokud jsem měla dva měsíce prázdnin, tak mi nějaký ten propršený týden nevadil, ale jakmile jsem nastoupila do zaměstnání a dva měsíce se smrskly na dva týdny tak jsem ho začala nesnášet. A nejvíc, když jsem začala s mužem jezdit na lodi. Nikdy jsem nebyla na dovolené pod stanem, ale za to jsem ztrávila pár dovolených na lodi. Nejdřív na takovém tom rychlém člunu, který tahá vodní lyžaře a později na větším kajutovém člunu.

Na tom malém jsme jezdili jen sami dva, dceru hlídala babička, takže nějaká ta kapka či vlhké oblečení nebyly zas až tak tragické. Ale v okamžiku kdy se narodil syn tak to začalo být horší. To už jsme měli kajuťák a na dovolené jsme jezdili všichni. Každý kdo někdy pobyl delší dobu na lodi mi dá za pravdu, že na nějaký luxus se musí zapomenout. Tedy nemyslím ty dnešní vymazlené jachty s veškerým myslitelným vybavením. Tohle bylo za bolševika a většinu lodí si majitelé stavěli sami, či si vozili z Německa nebo Polska. Takže to byly lodě dřevěné. A dřevo jak všichni ví se buď sesychá nebo bobtná. A tak pokud bylo krásně a teplo a my vyrazili na dovolenou, bylo to jedno. A že celou dobu co jsme jeli na místo určení (pískovna u Kolína) vždycky nádherně bylo. Cesta z Prahy do Kolína lodí trvá tři dny, a celé ty tři dny bylo vedro, sluníčko pařilo a my ač na vodě do ní nemohli. Ještě že jsme se stihli vykoupat do sytosti když jsme na místo dorazili. A pak to začalo. V noci mne najednou vzbudil zvuk kapek dopadajících v pravidelných intervalech do něčeho měkkého. Po rozsvícení baterky jsme zjistili, že kape ve špičce lodi do tašek s oblečením. Pro tyto případy jsme měli po ruce štěteček a pikslu chemoprénu. Bafla jsem tedy lepidlo a vnořila se do špičky lodi a tam začala zamazávat rozeschlé škvíry lepidlem. Když se už zdálo, že všechny škvíry jsou zamazané, a bude klid, zase jsme spokojeně zalezli do spacáků a snažili se usnout. No usnul jen manžel. Já zas za chvíli cítila jak mě studí záda. Takže baterka do ruky a zjištění, že pro změnu teče dovnitř okýnkem a stéká to po stěně mě rovnou na spacák na zádech. Vzala jsem tedy opět lepidlo, štěteček a obmazala pro změnu kompletně všechny škvíry okolo celých okýnek. Pro jistotu jsem se podívala na druhou stranu kde spaly děti ale vypadalo všechno dobře. Když už se mi zase dařilo pomalu usínat, probudila mne dcera že má mokrej spacák a je jí zima. Další kontrola a odhalení toho, že samozřejmě i na druhé straně pod okýnky teče. Co následovalo je jasné. To už jsme ovšem pomalu byli omámení výpary z chemoprénu, takže jsme museli vyvětrat. Nevyspala jsem se pak už skoro celou dovolenou, jelikož jsme podobným způsobem trávili skoro každou noc z naší čtrnáctidenní dovolené. A když jsme vstávali do šedých deštivých dnů, a lezli do vlhkého oblečení, večer zalézali do vlhkých spacáků, dětičky místo v plavkách trávili dny v holínkách a pláštěnkách a voda prakticky byla všude, nejen pod námi, řekli jsme dost, zvedli kotvu a vydali se na cestu zpátky.
A co myslíte. Na celou zpáteční cestu nám svítilo sluníčko až domů do Prahy a pak až po celý zbytek prázdnin. Až na to, že už další dovolenou jsme neměli...... a naše krásná dřevěná loď se celá olaminovala a natřela na bílo.....



25 října 2011

Nemůžu se dámy nepodělit.....

Tak tohle jsem našla včera na facebooku a ohromně se mi to zalíbilo a řekla jsem si, že by bylo škoda se nepodělit o tak "dobré" rady Smějící se....


No řekněte, nemáme se dneska lépe? I když možná mnozí pánové podotknou, že "bolesti hlavy" jsou věčné a nezničitelné.....

Déšť v obrázcích....

Včera bylo k TT povídání a poslouchání, dneska podívání.....

Je tam nepříjemná zima....zkrátka ten podzim, který není vůbec přitažlivý.....

24 října 2011

Téma na teď.....

No myslím si, že administrátor vybral správné téma ve správnou dobu. Podzim a déšť patří neodmyslitelně k sobě. A rovnou se přiznám že déšť na podzim a-b-s-o-l-u-t-n-ě nemusím... Ty věčné plískanice, šedé, zatažené a smutné dny, kdy venku jen prší a prší. Bláto všude a hlavně v kožichách našich psů, brrr, děkuji nechci....
Ale zase takový jemný jarní májový deštík, zvaný "na krásu", kdy co chvíli zasvítí do něj sluníčko a udělá se duha, to je jiná. Nebo letní přeháňka kdy na rozpálený asfalt zaprší, a začne být cítit taková zvláštní vůně, člověk si sundá boty a v těch teplých potůčkách brouzdá po té asfaltce sem a tam a užívá si toho jak mu ta voda přetéká přes nohy a má chuť v ní tančit. Ovšem pokud se to nestane po cestě od kadeřnice kde si zrovna za nemalý peníz nechal udělat znova hlavu a nemá sebou deštník, protože přeci v rádiu o žádných deštích sakra vůbec nemluvili?!!

Jako malé děti o prázdninách na chalupě, když pršelo déle než nám dětem bylo milé, jsme tak den dva vydrželi doma, hráli s bratránkem hry anebo si četli. Já si ještě navíc vyráběla lodičky z kůry, to byla moje zamilovaná činnost pro deštivé dny. Také jsem pro tento případ měla u chalupy složených pár velkých kusů borové kůry. Dováděla jsem tuto činnost do dokonalosti. Nejdřív se z příhodného kusu vyřízl hrubý obrys. Ten se obrousil a případné nerovnosti a díry v kůře se zatmelily Dřevotmelem. Pak znovu zabrousil a začala se vyřezávat finální podoba loďky. Pokud byla kůra dostatečně velká tak se vytvořil trojstěžník. Na stěžně se použily větvičky s břízy nebo silné špejle. Pak se začalo s výrobou plachet a ráhen. Ta byla také ze špejlí a plachty se vystříhly ze staré bílé bavlněné košile. Na ně se fixou namalovaly různé motivy a pak se přišily k těm špejlovým ráhnům. Přivázaly se na stěžně, na prostřední nejvyšší dvě, na oba nižší po jedné. A pak se udělala takeláž, nebo - li lanoví, kormidlo a loďka se celá natřela bezbarvým lakem.( Dle délky deštivého počasí se buď stihla celá flotila různě velkých loděk, nebo jen dvě, tři.) V okamžiku kdy bylo po dešti, nastal ten slavnostní okamžik spustit flotilu na vodu. Jak jsem zde už jinde psala, měli jsme mlýn a u něj rybník, takže se nemuselo chodit nikam daleko. Takže jsme oba s bratránkem v holinách a v případě jemného mrholení vystartovali na hráz a jelikož se také většinou po delších deštích zvedla i hladina, jsme lodičky jemně na tu hladinu položili. A čekali jak se budou chovat. Některá se pro špatné vyvážení okamžitě překotila, ta se ponechala osudu a jiná nabrala k naší velké radosti a spokojenosti vítr do plachet a rozjela se po rybníku vstříc novým dobrodružstvím. Ta se pak s největší opatrností, když dorazila zpět k hrázi vyndala a uschovala pro další použití. Někdy jsem do té loďky posadila takovou tu malou umělohmotnou panenku. Měla jsem jich dost a tak se v jízdě střídaly. Ty ostatní méně povedené se na rybníku nechali a kluci je pak potápěli střelbou z praků.... A proč ne, zůstávali jsme tam celé dva měsíce a tak se za dalších deštivých dnů udělaly loďky nové. Vydrželi jsme je takhle posílat po vodě třeba celé odpoledne až do večera. Pak jsme zase šli domů, maminka mi uvařila čaj, k němu mi dala žloutkové věnečky, já se zachumlala do deky a poslouchala jak zase klepou dešťové kapky na střechu. A už jsem vymýšlela jako loďku zas udělám.

Myslím, že tohle jsou moje nejmilejší vzpomínky na déšť......


Tahle písnička je jediná, kterou jsem po revoluci nikdy neslyšela. Je z roku 1967 a jmenuje se Volám déšť a jako puberťák jsem jí milovala, otec jí měl nahranou na starém kotoučovém magnetofonu a já jí dokázala poslouchat pořád dokola třeba půl hodiny. Nutno podotknout, že už jsem lezla všem na chalupě na nervy..... Bohužel není celáZamračený....
Obě tyto písničky jsou opravdu takové dešťově smutné.


A teď jedna z nejslavnějších "dešťových" písniček a hlavně veselejších
....Gene Kelly a Zpívání v dešti....


Tak hezké poslouchání i pokoukání všem....

23 října 2011

Dneska bych už nešla....

Jo, jo, ještě když jsem psala poslední komentář
tak svítilo sluníčko a teď už se definitivně zatáhlo. Ale ještě jdeme
pořád za krásného počasí na procházku....


Proč zrovna tenhle list? Ležel si totiž sám samotinký mezi jehličím a šiškami, nikde žádný jiný a svítil tam na dálku....
Jak jsem se zmínila, tak tady porůznu vystupují na povrch opukové skály a různě zvětrávají a sesypávají se z nich různě velké kusy a kousky. Takže pro toho kdo by chtěl skalku ideální naleziště....
To není pohled na středověké hradby nějakého hradu, ale kus skalky.....
Jediné barevné stromy v širokém okolí, podzimní barvičky se nám letos nějak vyhnuly....
Do kopečka do kopce. Ta úvozová cestička, byla od vrchu až skoro dolů plná napadaných smrkových šišek. Pěkně porovnaných jedním směrem, což zřejmě měl na svědomí déšť.....
A jsme nahoře, někdy si říkám že chci 3D foťák, aby vynikla struktura stromů. Třeba toho buku. Je krásný, ale na té fotce to nevynikne ať dělám co dělám.
Tady jsme už les opustili a pěkně po sluníčku jsme to vzali polem. Dokonce jsem viděla i kopce, které jsou vidět jen málokdy, rozhled byl krásný i když malounko v oparu.
Jak jsem říkala, Mates si hned na začátku zadělal na to, že musel jít celou dobu na vodítku, takže čas od času si ostentativně sednul a koukal a tvářil se jak je chudák šikanován...
A teď něco pro ty, kdo si přejí být v televizi. V téhle se jim to splní vždy.....jinak to funguje jako okýnko do kůlnyUsmívající se....

22 října 2011

Ti se mají, dneska měli krásný výhled....

Letadla létají pořád. Ale za takhle krásného počasí mi připadá, že jich létá nějak víc. Asi je to tím, že je nejsou žádné mraky a letadla čárají po obloze své čáry, máry.... Nejdřív letělo jedno, vzápětí druhé a to třetí mi ze záběru uteklo hodně rychle.....




....jen ty čáry po něm zůstaly.
Tiše jsem těm lidičkám v nich záviděla, a říkala si kolik z nich letí někam za teplem, a bílými písečnými plážemi Karibiku zatímco já tady budu mrznout.






Bobeš si kontroloval, jestli ještě s ním pořád jdu a jestli se k nám neblíží nějaké nebezpečí....


Po této cestě už jsem za těch dvacet let co tu bydlíme šla už mnohokrát, ale teprve dneska jsem si všimla téhle majestátní jedle. Je vidět že už toho hodně prožila, a když jsem šla pod ní a zadívala se nahoru do vršku, bylo to jak se dívat na panelák. Má úctyhodnou výšku a i její kmen tomu odpovídá.