Jako dítě jsem ho i snášela, jako dospělá ne...

....a koho? Déšť.... Protože dokud jsem měla dva měsíce prázdnin, tak mi nějaký ten propršený týden nevadil, ale jakmile jsem nastoupila do zaměstnání a dva měsíce se smrskly na dva týdny tak jsem ho začala nesnášet. A nejvíc, když jsem začala s mužem jezdit na lodi. Nikdy jsem nebyla na dovolené pod stanem, ale za to jsem ztrávila pár dovolených na lodi. Nejdřív na takovém tom rychlém člunu, který tahá vodní lyžaře a později na větším kajutovém člunu.

Na tom malém jsme jezdili jen sami dva, dceru hlídala babička, takže nějaká ta kapka či vlhké oblečení nebyly zas až tak tragické. Ale v okamžiku kdy se narodil syn tak to začalo být horší. To už jsme měli kajuťák a na dovolené jsme jezdili všichni. Každý kdo někdy pobyl delší dobu na lodi mi dá za pravdu, že na nějaký luxus se musí zapomenout. Tedy nemyslím ty dnešní vymazlené jachty s veškerým myslitelným vybavením. Tohle bylo za bolševika a většinu lodí si majitelé stavěli sami, či si vozili z Německa nebo Polska. Takže to byly lodě dřevěné. A dřevo jak všichni ví se buď sesychá nebo bobtná. A tak pokud bylo krásně a teplo a my vyrazili na dovolenou, bylo to jedno. A že celou dobu co jsme jeli na místo určení (pískovna u Kolína) vždycky nádherně bylo. Cesta z Prahy do Kolína lodí trvá tři dny, a celé ty tři dny bylo vedro, sluníčko pařilo a my ač na vodě do ní nemohli. Ještě že jsme se stihli vykoupat do sytosti když jsme na místo dorazili. A pak to začalo. V noci mne najednou vzbudil zvuk kapek dopadajících v pravidelných intervalech do něčeho měkkého. Po rozsvícení baterky jsme zjistili, že kape ve špičce lodi do tašek s oblečením. Pro tyto případy jsme měli po ruce štěteček a pikslu chemoprénu. Bafla jsem tedy lepidlo a vnořila se do špičky lodi a tam začala zamazávat rozeschlé škvíry lepidlem. Když se už zdálo, že všechny škvíry jsou zamazané, a bude klid, zase jsme spokojeně zalezli do spacáků a snažili se usnout. No usnul jen manžel. Já zas za chvíli cítila jak mě studí záda. Takže baterka do ruky a zjištění, že pro změnu teče dovnitř okýnkem a stéká to po stěně mě rovnou na spacák na zádech. Vzala jsem tedy opět lepidlo, štěteček a obmazala pro změnu kompletně všechny škvíry okolo celých okýnek. Pro jistotu jsem se podívala na druhou stranu kde spaly děti ale vypadalo všechno dobře. Když už se mi zase dařilo pomalu usínat, probudila mne dcera že má mokrej spacák a je jí zima. Další kontrola a odhalení toho, že samozřejmě i na druhé straně pod okýnky teče. Co následovalo je jasné. To už jsme ovšem pomalu byli omámení výpary z chemoprénu, takže jsme museli vyvětrat. Nevyspala jsem se pak už skoro celou dovolenou, jelikož jsme podobným způsobem trávili skoro každou noc z naší čtrnáctidenní dovolené. A když jsme vstávali do šedých deštivých dnů, a lezli do vlhkého oblečení, večer zalézali do vlhkých spacáků, dětičky místo v plavkách trávili dny v holínkách a pláštěnkách a voda prakticky byla všude, nejen pod námi, řekli jsme dost, zvedli kotvu a vydali se na cestu zpátky.

A co myslíte. Na celou zpáteční cestu nám svítilo sluníčko až domů do Prahy a pak až po celý zbytek prázdnin. Až na to, že už další dovolenou jsme neměli...... a naše krásná dřevěná loď se celá olaminovala a natřela na bílo.....