středa 25. prosince 2019

Než vás ...





.... zahltím ikonickými pohledy na městečko Hallstatt, trochu se po něm projdeme. Díky tomu, že jsme s dcerou  prozřetelně odmítly návštěvu dolů, měly jsme narozdíl od ostatních možnost si ho v pohodě a klidu do doby odjezdu prohlédnout. Zbytek zůstal nahoře u lanovky až do tří hodin, kdy byl původně daný odjezd a ten se tím pádem odsunul na později. Takže si sice užili atrakce sjíždění dřevěných skluzavek, ale z města neviděli lautr nic. Ale nejdřív trochu nudných historických a zeměpisných dat. 
Městečko Hallštat ležící na břehu stejnojmenného jezera (rozloha 13,5 ha. Délka 5,9 km, šířka 2,3 km a max. hloubka 125 m) má 923 stálých obyvatel, ale zapleveluje ho mnohonásobné množství turistů. Leží ve výšce 508 m.n.m. Komu se zdá jméno Halštat povědomé, je vidět, že mu v hlavě ještě zůstalo něco ze školní docházky a hodin dějepisu. Dalo totiž název jedné celé dějinné epoše v Evropě, tzv. době halštatské. Je to doba, kdy se v Evropě poprvé objevili Keltové a začalo se zpracovávat železo. V 19. století se zde našlo víc jak tisíc hrobů Keltů patřící do nejstarší doby železné. Keltové kteří migrovali po celé Evropě dali vzniknout dvěma skupinám. Západohalštatský okruh zahrnuje území od Čech po střední Francii a od Alp po střední Německo a obývali je povětšinou Keltové.
Východohaštalský okruh zahrnuje území od Moravy směrem na jihovýchod a je spojen s Ilyry. Halštatská kultura zabírala území od Francie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Čech a Moravy (zde byl nejrozšířenější kmen Bójů) až na Slovensko. Toto území je považováno za pravlast Keltů. 
Hallstatt a pohoří Dachstein nad ním se vypínající spolu se Solnou komorou byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Celé město tvoří de facto jedna ulice a malé tržiště. Tedy původní středověké centrum. Vzhledem k tomu, že zde není vlastně vůbec žádné místo na rovině, jednotlivé domy se tísní buď na vysekaných místech ve skále, nebo naopak částí stojí na kůlech zapuštěných do dna jezera, což dodává městečku na malebnosti a pohádkovosti. Navíc ještě ve spojení s tím, že základy domů jsou kamenné a domy samotné jsou dřevěné. Což ale sebou přináší obrovské riziko požárů. Však asi týden před naší návštěvou zde shořely dva domy úplně a další dva naproti nim jsou dost poškozené.  Do konce 19. století se do městečka nedalo dostat jinak než lodí po jezeře anebo úzkou horskou stezkou. V roce 1890 se teprve postavila silnice která je částečně vedená tunely v masívu hor. 
Hallstatt je tak obdivuhodný, že v roce 2012 vznikla v čínské provincii Kuang - Tung věrná replika která vznikla jako developerský počin pro bohaté Číňany. Paradoxem je, že obyvatelé Hallstattu ani samotní členové zastupitelstva neměli dlouhou dobu ponětí proč se u nich pečlivě dokumentují domy a jejich vybavení. Replika je naprosto do posledního detailu věrná, včetně vnitřního vybavení domů. A teď se dostávám k problému, který mi trochu kalil radost z toho krásného místa. Rovnou upozorňuji všechny, kdo nemají v oblibě šikmé oči a neurvalost turistů. Nejezděte NIKDY ! do Hallstattu. Nenajdete tu totiž jiné lidi než z Číny, Koreje, Japonska a jiných šikmookých destinací. Neberte to ode mne jako že jsem rasista, ale pokud tři hodiny nepotkáváte nikoho jiného než zpovykané asijské mileniály kteří se domnívají že se zde mohou chovat jako v replice v Číně (mimochodem sem jezdí právě proto, aby si potvrdili že ta replika je opravdu stoprocentní a jsem zvědavá jestli tam spálí ty domy které shořely, nebo si počkají až budou znovu postavené a pak je upraví) už vám začnou vážně silně vadit. A což teprve chudáci obyvatelé, kterým lezou až do domů aby zjistili jestli i tam je všechno stejné. Určitě znáte neskutečnou posedlost těchto kultur selfíčky, tak tady to je vážně dovedené do extrému. Každé místo, kde je nějaký pro fotografy zajímavý výhled je obsypané hrozny selfíčkářů a selfíčkářek a pokud se zjistí, že  slečna dostatečně na fotce s městem v pozadí nešpulí kachní rty tak jak by chtěla, dokáží zde stát třeba čtvrt hodiny a sekat jedno selfie za druhým až ke konečné spokojenosti. Bez ohledu na to, že by si zde fotku chtěl udělat i někdo jiný. Nevím kam zmizela proslulá japonská slušnost, ale tady jsem jí nezaznamenala ani jednou. Jediné místo, kde nebyli byla vyhlídka nad městem a zřejmě i doly. Prostě pod zemí to selfie není tak zajímavé ....