Je zima. Ba co víc, je naprosto hnusná, mokrá a lezavá zima.
Navíc prší a když neprší tak neskuteně fučí vítr, a to znamená jen jedno, že
se nedá jít nikam nic fotit. A tak vyškrabávám z archívu posledních pár fotodrobků
které se najdou v rozích prázdného archivního pytlíku. A dnes jsou těmi drobky naši havinkové
a pak dva kachní obyvatelé místní přehrady. Jsou stále zvědaví (už druhá generace kachen krmená chataři)
a jakmile se někdo objeví na hrázi, můžou se strhat a fofrují z druhé strany až na hráz,
v očekávání nějakých dobrot. A jakmile si tam sednete, vylezou vám až k nohám a
čekají na přísun suchých rohlíků a podobných lahůdek....
Ale nejde jen o nemožnost focení, ale i o to, že mi stojí na zahradě práce, které tam zas je
nadbytek, a já nemůžu nic dělat. Jen sedět a čučet vztekle z okna jak mi roste tráva před očima,
jak mi stojí prořez stromů a úklid a plení záhonů..... něco jsem naštěstí stihla minulý týden kdy bylo pěkně
navíc letos moc vlků na stromech nenarostlo, nicméně průklest hustých větví je stále
potřeba. Jenže díky dešti nemůžu nic!
Když jsem měla Matese na hlídání ....
Poťouchlost sama
Tři generace našeho psího osazenstva. Dědula Bak,
naštěstí krizí středního věku netrpící Bobeš a puberťák Mates ....
Zarostlej jak Ezau. Tedy dnes už je z něj elegantně otrimované zvíře se zastřiženu ofinou
Kačáci s kačáku. Tedy s přehrady, byť za pár měsíců to bude smradlavý zarostlý kačák.
