Kdo byl Malý abbé? ....

 

.... který má na svědomí vytvoření 

tak krásného místa jakým je zámek Hof a jeho zahrady. Ač ve službách Rakouska a Marie Terezie, sám byl původem Francouz. Celým jménem Evžen František, princ savojský, kníže z Carigana a hrabě ze Soisson byl synem Evžena Mořice a Olympie Mancini, známé intrikánky ze dvora Ludvíka IV. o němž se šeptalo že je pravým otcem Evžena Františka. Nahrávala tomu tehdejší aféra s traviči a čarodějnicemi na dvoře Ludvíka který zavčas Olivii varoval a ta stihla uprchnout. Evžen František byl určen pro církevní dráhu, která mu ovšem vůbec nevoněla. Neodsloužil ani jednu mši a nikdy se nenaučil latinsky. Byl ovšem zdatný v matematice, i v té nenáviděné teologii a v životopisech vojevůdců, hlavně Alexandra Makedonského. Ve dvaceti konečně shodil kněžské roucho a požádal dvakrát Ludvíka IV. o přidělení pluku. Ten ho ovšem odmítl a to takovým způsobem, který jej smrtelně urazil. Pravda je ale taková, že kvůli jeho matce byla rodina v nemilosti.

Evžen se ale rozhodl že prostě vojákem bude, a když to nejde ve Francii, půjde to někde jinde. V roce 1683 uprchl z Francie a vstoupil do služeb největších nepřátel Francie a to rakouských Habsburků. Ve stejném roce po bitvě s Turky u Vídně obdržel od císaře Leopolda I. pluk dragounů. Tím se započala jeho skvělá vojenská kariéra ke které se přidala i kariéra politická. Vedl mnoho velkých bitev a málokdy se stalo, že by prohrál. S Janem III. Sobieským definitivně vyhnal z tehdejší Evropy Turky. Zemřel na svou dobu ve vysokém věku 72 let.

A proč Malý abbé? Tuto přezdívku mu dali jeho vojáci kvůli předchozímu církevnímu určení a oblibě v oblečení hnědé barvy.

Je neuvěřitelné, že člověk který dokázal ničit, vybudoval tak krásný zámek a přilehlé zahrady .....

Zámek jsme si obešli .....

 

.... z venku, a teď tedy je čas se podívat

i do vnitřních prostor. Jak jsem zmínila, zimní prohlídkový okruh je vedený trochu jinak než letní, takže jsou k vidění zas jiné pokoje. Ponejvíc soukromé pokoje hraběnky Daisy a jejího manžela Jana Jindřicha XV. z Hohenbergu. A Daisy i když na zámku nepobývala dlouho, je ústřední postavou a dobrou duší zámku Ksiacz. Narodila se 28.6 1873 do zchudlé britské rodiny Cornwallis -  Westových. Jejich rodokmen sahal k anglickému králi Jindřichu III. i francouzskému králi Filipu III. Smělému. K jejím příbuzným patřil i britský ministerský předseda Winston Churchill. Celým jménem kněžna Maria Teresa Oliwia Cornwallis - West tedy musela mít manžela odpovídající úrovně. Tím se v jejich šestnácti letech stal Jan Jindřich XV. hrabě Hochberg kníže von Pless, jeden z nejbohatších německých aristokratů. Jmění Hochbergů vzešlo z uhelného bohatství Dolního Slezska, které v té době patřilo Německému císařství. 

Ze svatební cesty po Egyptě i Daisy přivezla jako svatební dar perlový náhrdelník dlouhý neuvěřitelných sedm metrů složený z 2000 perel. Svatbou se také stala paní na dvou zámcích Ksiacz a Pszczyna (tehdy Pless). I když by se dalo říct že si mohla žít a utrácet za zbytečnosti, opak byl pravdou. Daisy se snažila pomáhat potřebným. Založila sirotčinec nebo polikliniku pro pracující matky. Snažila se prosazovat sociální reformy a když začala I. světová válka snažila se na nejvyšších postech Anglie i Německa lobbovat za její ukončení. Získala si tím další přezdívku a to Růže z Anglie.

Ovšem také se svými protiválečnými a společenskými aktivitami stala podezřelou a začala být v německých kruzích považována za anglického špeha. To jí však neodradilo od toho aby nastoupila do vojenské nemocnice v Berlíně jako sestra. Ale i toto jí bylo po čase zakázáno a Daisy se musela vrátit na Ksiacz. Tady  založila polní lazarety a rekreační zařízení pro děti a ženy vojáků.

Po I. světové válce ale její život nabral ne zrovna dobrý směr. V roce 1923 vešel v platnost její rozvod z hrabětem, ten sice přislíbil, že nebude strádat a bude dál mít veškerý komfort na který byla zvyklá, ale veškeré aktivity v tomto směru se neúnosně vlekly. Až v roce 1929 se konečně mohla přestěhovat do mnichovské vily. V té době také vyšly její tři knihy vzniklé na základě jejích deníků a zaznamenaly u čtenářů velký úspěch. Už tak úspěšné ale nebylo její rozhodnutí vést společnou mnichovskou domácnost se synem Akexandrem. Ten velmi nerozvážně narozdíl od své matky rozhazoval peníze, což zároveň z úpadkem průmyslového impéria jejího bývalého muže vedlo k tomu, že se Daisy z Mnichova odstěhovala zpět na Ksiacz. Zdálo by se, že pro Daisy opět začínají šťastnější dny. Jenže v roce 1936 za záhadných okolností umítá její nejmladší syn Konrád. V roce 1938 umírá její bývalý muž a kvůli jeho dluhům přechází Ksiacz a veškeré pozemky k němu patřící do rukou státu. Koncem roku 1940 se Daisy na přímý Hitlerův příkaz musí nastěhovat do vily v zámeckém parku ve Walbrzychu a zámek je zkonfiskován. Ale ani tehdy již dost nemocná  Daisy nesložila ruce do klína a pomáhala alespoň dodávkami potravinových balíčků vězňům v koncentračním táboře Gross - Rosen.

V roce 1943 těžce nemocná a zkoušená Daisy umírá den po oslavě svých 70tých narozenin. Neví se ani kde skončil její legendární perlový náhrdelník ani kde skončily její ostatky .....

Nic proti výletům ....

 

.... pro důchodce, je to dobrý nápad, ale 

už vloni jsem si všimla, že organizace zájezdu a jeho náplň značně pokulhává. Tím nemyslím, že zvolené destinace jsou špatné, ale spíš jde o to,  že nabízí mnoho míst najednou. OK, problém by to nebyl kdyby se jednalo o zájezd pro mladší ročníky, ale nějak mi přijde, že se nebere v potaz, že se účastní ročníky vyššího věku a někteří již s menší pohyblivostí. Přijde mi tak zbytečné vtěstnat do dvanácti, respektive do osmi hodin návštěvu tří míst, a z těch osmi ještě tak dvě hodiny přijdou na zamluvený oběd. Takže na prohlídky nám zbývá hodin šest. Myslím si, že pro tuto věkovou kategorii která je ponejvíc zastoupená, tedy 70 +, by stačilo jedno místo které se dá důkladně a hlavně beze spěchu prohlédnout a projít a druhé, s kratší zastávkou plus ten oběd. V případě návštěvy lednického zámku a jeho nejbližšího okolí by to bylo ideální. Protože tady je toho k vidění tolik. Skleník, Minaret, část parku .... jenže pokud jdete na prohlídku interiérů tak vám už moc času na to prohlídnout si co chcete dalšího nezbývá, a tak musíte volit buď to anebo to. My zvolily s kamarádkou prohlídku skleníku (no já prostě ty kytky nemůžu opominout) a vzdaly se Minaretu, protože to by jsme už nestihly. Ostatně ti kdo vyrazili po prohlídce interiérů jen na ten,  byli při návratu pěkně uhnaní aby to vůbec stihli. Další dvě navštívená místa, tedy Archeopark Pavlov a muzeum kávy v Klentnici mi připadly už docela zbytečné, protože proběhly stylem honem, honem aby se stihl návrat v šest hodin sem. Ty jsou dobré pro případ, že jste tu někde poblíž na dovolené a zrovna je deštivý den. Navíc by byly k vidění v areálu Lednice zajímavější věci. Letos alespoň jedno plus bylo, že s námi jeli profesionální průvodci, takže jsme tentokrát na první dobrou trefili co jsme trefit měli. Doufejme že se na obci už umoudří, a nebudou se snažit nacpat další zájezd mnoha místy která se proletí stylem letem světem ....

Po krátkém výletu do .....

 

.... do novodobé historie hradu Karlštejn 

se v něm začneme porozhlížet. A začneme Císařským palácem, což dává tušit, že budeme mít možnost nahlédnout do soukromí jak jeho strážců a děkanů ale i samotného císaře a krále Karla IV. Prohlídku paláce jsem rozdělila do dvou částí. A začínáme v tzv. Dvořenínské síni, což byla taková určitá předsíň celého císařského paláce. Tady je vystavený velký model hradu v jeho původní podobě jak ho nechal Karel vystavět. Díky svému dlouhodobému pobytu na francouzském královském dvoře si osvojil nejen dvorské mravy, jazyky, politické a vojenské znalosti, ale i francouzskou dvornost, módu i oblibu francouzské zámecké a hradní architektury. Mnoho z toho i přenesl do výstavby Karlštejna .....

Na chvíli jsme .....

 

.... si odpočinuli od cestování a chození, a

tak se můžeme vydat na další výlet. Tentokrát po vlastech českých. Půjdeme nahoru do kopce a půjdeme i dolů s kopce do hlubin země.

A nakonec se pokocháme pohledem na to co za krásu vzniklo z lidské činnosti .....

Jako první na řadě (pro mne po desítkách let, kdy jsem tu nebyla ale během čtyř let jsem tu už potřetí) je hrad Karlštejn. Musím říct, že zájezd jsem si kupovala spíš kvůli jeskyním a návštěvě lomu Amerika na Mořině, takže ten Karlštejn byl takový trochu nechtěný přívažek. Ale zase pokaždé kdy jsem tam byla, prošla jsem jen nádvoří a studniční věž a tím to haslo. Proč ne, když odsud jsou zajímavé pohledy. Na prohlídkový okruh jsem se nehnala protože bylo na několik hodin vyprodáno a já byla buď omezená časem návratu anebo s námi byla vnučka, která ještě na nějakou velkou prohlídku neměla věk. Takže nakonec teď došlo i na tu prohlídku. Kdysi, když jsme tu za blahé paměti školních výletů byli, prošli jsme hrad za jedno vstupné celý. Porevoluční rozdělení hradů a zámků na několik prohlídkových okruhů placených nemalou částkou zvlášť, už tohle neumožňují a tak jsme v rámci zájezdu měli domluvenou  základní prohlídku Císařského paláce a části Mariánské věže.

Prohlídka začíná v Dvořenínském sále, kde je vystavený model hradu v původní podobě, pokračuje přes Rytířský (Manský) sál na Mariánské nádvoří, do interiérů děkanství, Karlovy ložnice, audienční síň, přes Královský sál předků, a hodovní síně. Z Císařského paláce se pak po krytém můstku přejde do spodního podlaží Mariánské věže kde je Hradní pokladnice, Klenotnice s vystavenou replikou Svatováclavské koruny, a hradní vězení. Tam jsme tedy nějak už nedorazili. Z Mariánské věže se vyjde po onom velmi známém můstku z filmu Noc na Karlštejně (určitě si vzpomenete na scénu kdy tu cukruje pan Pešek (Jaromír Hanzlík) s Alenou (Daniela Kolářová) a zdálky je sledují vévoda Bavorský Štěpán (Miloš Kopecký) a král Cyperský (Waldemar Matuška) na hradní ochoz z kterého je přístup do Hodinové věže. A pak zas po schodech na první nádvoří ....

Mnoho lidí (jak jsem slyšela z rozmluv účastníků zájezdu) neustále

překvapuje rozdíl mezi původní a dnešní podobou hradu. Málo kdo asi ví, že nynější podobu hrad dostal "teprve" před 150 lety na popud císaře Františka Josefa I. Do té doby, ač se to může zdát neuvěřitelné, hrad velmi chátral a nebyly peníze na obnovu. Jeho "záchranu" dostal na starost architekt Josef Mocker, který má zásluhu na úpravách dalšího známého hradu a zámku. Křivoklátu a Konopiště. A proč jsem dala slovo záchrana do uvozovek? Protože z jedné strany to sice záchrana byla, ale z druhé strany znamenala brutální, masivní a vlastně neopodstatněné ničení a bourání gotických částí hradu. Celá obnova a přestavba hradu se nesla v podobě už doznívajícího romantismu a purismu. Originální části konstrukce se změnili v hromady suti a byli nahrazeny kopiemi. Vznikaly tu novotvary které jsou nelogické k původní vzájemné funkčnosti hradu. Zbouráno bylo celé purkrabství včetně nejstarší části, sníženy hradby u Studniční věže, její vršek byl taktéž přezděn, na Císařském paláci došlo k přebourání oken a jejich přesunutí, původní podlahy zničeny a nahrazeny jinými. Vnější a vnitřní gotické a renesanční omítky byly otlučeny. Bourání neunikla ani Mariánská věž i Velká věž. Přestavbu kritizovali už ve své době i mnozí čeští architekti.

Díky této přestavbě nebyl třeba Karlštejn zapsán na seznam UNESCO kvůli nepůvodnímu stavu. Byť se nám samozřejmě hrad v jeho nynější podobě líbí, přijde nám majestátní a neuvěřitelně krásný, skrývá se za ní nevyčíslitelná historická škoda. Ostatně co všechno za této "záchrany" vzalo za své se dozvíte v tomto článku. I průvodci na toto de facto barbarství již dnes poukazují. 

Pokud by jste chtěli hrad navšívit a prohlédnout si víc okruhů, tak tady je ceník ať víte na co se připravit 😉

více zde. 

Růžová zahrada, tropický skleník a Korkový pavilon ....

 

....jsou dalšími součástmi okolí zámku Konopiště.

Jelikož na růže bylo ještě brzy, tak tato atrakce se nekonala. Místo rozkvetlých růží tu dělali barevnou parádu jiní ale to později. Korkový pavilon už je jiná. Je to svého druhu ojedinělá zahradní stavba nejen u nás ale i v Evropě. Jedná se o zahradní pavilon jehož celá kostra je obložená korkem. Ono se řekne, co je na tom tak zajímavého! No tak je to obložené korkem, dělají se z něj obklady na zeď i podlahy, takže zas tak nic nového to není. Pravda, není, ale zajímavý je totiž strom z kterého se korek získává i to jak dlouho se vlastně na to čeká....

Takže opět trochu přírodopisu. Dub korkový roste na Sardinii, ve Středomoří, na Pyrenejském ostrově a v severní Africe. Tloušťka jeho borky je až deset centimetrů. No a ona je právě tím z celého stromu nejžádanějším. Když se zjistilo, že dub korkový má úžasnou vlastnost v tom, jak dokáže regenerovat svou kůru, a že výrobky z ní jsou lehké a odolné, začal se pěstovat ve velkém. Jenže všechno má své pro a proti. Sklízet korek lze až od 25 let stromu a ten opravdu nejkvalitnější až v 75 letech stromu. Ten se používá právě na zátky vín. Korek z prvních sklizní se používá na dekorativní účely. Kůra se ze stromů sklízí v intervalech 6 - 12 let. Strom samotný se dožívá až 200 let, takže si spočítejte kolik sklizní se z něj podaří a proč jsou výrobky z něj tak drahé. V produkci korku je na prvním místě Portugalsko, které dodává na trh korek té nejvyšší kvality. Stromy rostou v obdobných sadech jako stromy ovocné, ale jsou velmi přísně střežené. 

Korkový pavilon na Konopišti už také, protože si tu návštěvníci hráli na Perníkovou chaloupku, jen s tím rozdílem že místo perníčku loupali korek. Pavilon prošel mezi lety 2008 - 2014 velkou rekonstrukcí, protože nebyly peníze na údržbu a tak začala dřevěná konstrukce chátrat a hrozila zřícením. Oprava, včetně doplnění oloupaného korku stála milion třikrát sto tisíc. K jeho znovu zpřístupnění pak došlo 1.6.2014 ke stému výročí Sarajevského atentátu. Malou pikantností je, že František Ferdinand zde snídal s německým císařem Vilémem II. dva týdny před svou smrtí ....

Představovat druhý cíl ....

 

.... druhého květnového výletu, je asi 

jako nosit sovy do Atén. Nebo dříví do lesa. Je to tak notoricky známý zámek, že nic moc nového o něm říct asi nelze. Ale i tak si udělejme výlet do jeho historie. V roce 1294 nedaleko svého rodového sídla v Benešova nechal postavit významný pražský biskup Tobiáš z Bechyně tvrz po vzoru francouzských pevností s mohutnou válcovitou věží, parkány, čtyřmi branami a padacím mostem. Nazval jí Konopiště.

Po vymření rodu Benešoviců přešlo Konopiště skoro na třista let do majetku Šternberků.

Mezi 17. a 19. stoletím postupně přecházelo do majetku mnoha vlivných českých šlechtických rodů. Hodějovských z Hodějova, po Bílé Hoře nakrátko Albrechtu z Valdštejna, Michnům z Vacínova, Vrtbům z Vrtby (v Praze na Újezdě jim patřil krásný palác s neméně krásnou a známou Vrtbovskou zahradou), Lobkovicům a dalším.

Až do 15. století si zachovával svou středověkou podobu, první zásah do ní provedl Jiří ze Šternberka. O dvě století později další přestavbu provedli Hodějovští a poslední, barokní podobu mu vtiskli Vrtbové v 18. století.

V roce 1887 od Lobkoviců Konopiště a celé panství odkupuje František Ferdinad d'Este, zámek nechává přestavět do historizujícího stylu a okolí přeměnit v krajinářský park. Založil Růžovou zahradu a nechal postavit nádherný tropický skleník. Na zámku uložil sbírky rodu  Este které mu dědictvím připadly, ale rozšířil je i o své vlastní. Velmi známou je sbírka zbraní a brnění a naprosto morbidní sbírka trofejí čítající kolem 200 000 kusů. Trofeje pocházejí z různých částí světa, kam František velmi často zajížděl.

Z Konopiště také odjel na svou poslední cestu v životě, na které ho poprvé v životě doprovázela jeho manželka Žofie, kněžna z Hohenbergu, rozená Chotková (titul jí udělil císař aby alespoň trochu zmírnil dopady synovcova morganatického sňatku)na manévry do srbského Sarajeva. Jak to dopadlo všichni moc dobře víme ....

Po válce český stát převzal (rozuměj ukradl) zámek jeho dědicům, Žofii, Ernestu a Maxmiliánovi, knížatům z Hohenbergu. Paradoxně oni nesměli mít nic společného s Habsburky (sňatek jejich rodičů) ale český stát jim zámek sebral právě kvůli tomu že byli Habsburkové. Kocourkov. Ze zámku museli odejít jen s minimem věcí, čili mohly to být troje šaty, jedny boty a jen minimum osobních věcí. Odnést si nesměli ani fotografie rodičů. 

Jejich osudy nebyly zrovna šťastné. Nejstarší princezna Žofie zůstala i po I. světové válce v Čechách, kde se v roce 1920 v Děčíně provdala za hraběte Fridricha Nostice - Rienecka. Narodily se jí čtyři děti. Bratři Ernest a Maxmilián odešli do Rakouska, kde jim majetky zabaveny nebyly. Ve Vídni vystudovali vysoké školy a nelibě nesli Hitlerův nástup. Otevřeně se postavili proti anšlusu Rakouska a stáli v čele protinacistického monarchistického uskupení. Tím se stali prvními na seznamu nežádoucích osob a byli zatčeni. V roce 38 se oba dostali do koncentračního tábora v Dachau. Díky svému původu se stali oběťmi šikany ze strany dozorců a museli vykonávat nejtěžší a nejpodřadnější práce jako vyvážet latríny apod.

Ale dozorcům se je nepodařilo zlomit a oni naopak byli ti, kdo držel ostatní spoluvězně nad vodou a dělil se s nimi o svoje skromné zásoby jídla. Maxmilián byl v roce 1940 propuštěn, Ernst putoval ještě na dva roky do tábora v Oranienburgu. Oba bratři sice válku přežili, ale koncentrační tábory se tvrdě podepsali na jejich zdraví.  Ernst zemřel v padesáti letech, Maxmilián jen o devět let později.

Nejdéle žila Žofie, i když i ona přišla ve válce o dva syny kteří museli díky původu narukovat do wehrmachtu. V roce 45 emigrovala do Rakouska kde zemřela v roce 1990 ve věku 89 let.

Za Františka bylo Konopiště na svou dobu vybaveno velmi moderně. Nechyběla elektrika, telefony, velké množství koupelen zásobenými bojlery na teplou vodu (ve velké věži byly umístěné nádrže na vodu a z ní vedly rozvody po celém zámku) a jiné technické vymoženosti. Díky mnoha fotografiím které pořizovala sama Žofie se po válce, kdy v něm sídlilo velení SS, a kdy mobiliář rozkradli, podařilo opět většinu mobiliáře najít a znovu instalovat v pokojích. Dnes jsou skoro v totožné podobě jak za života Františka Ferdinanda a Žofie ....

Píše se 4. srpna roku ....

 

.... 1306, je lenivé horké popolední, a všichni

na olomouckém hradě podřimují. Včetně stráží v chodbách kapitulního děkanství. Najednou se do ticha ozvou hrůzyplné výkřiky které okamžitě postaví na nohy celý hrad. Nikdo v první chvíli neví co se děje, až někdo ze stráží vykřikne " To je z komnaty krále!". Okamžitě se všichni rozběhnou k jeho komnatám, ale už pozdě. Na zemi leží zkrvavené královo tělo a stráže se střetnou s mužem, který se brání zkrvavenou dýkou. I když je to žoldnéř zvyklý na boj muže proti muže, proti přesile královských stráží nemá Durynk Konrád z Botenštejna žádnou šanci. V té chvíli nikdo netuší, že právě zabili jediného svědka, který mohl vnést do případu vraždy posledního Přemyslovce českého a polského krále Václava III.světlo.

 

Qui bono.

 Kdo měl zájem na smrti šestnáctiletého krále? Krále, který neměl moc předpokladů stát se silným vládcem jako byl jeho otec Václav II. nebo děd, obávaný král železný a zlatý Přemysl Otakar II. Jelikož v Olomouci čekal král na posily před tažením do Polska, které se začalo proti němu jako králi bouřit, jako první byl na řadě jako možný zadavatel vraždy polský kníže a adept na polskou korunu Vladislav I. Lokýtek.

 Další kdo potřeboval mít České království bez vládce byl římský král Albrecht Habsburský. Měl nejen pifku na Václavova otce toho jména druhého, který se při volbě římského krále přiklonil na stranu zcela neznámého hrabátka bez majetku Adolfa Nasavského, ale sám měl mnoho synů, pro které mu došla léna, a na stříbro bohaté české království bylo pro něj velké lákadlo, už proto, že při pokusu o dobití Hor Kuten musel s ostudou odtáhnout.

 Ve hře ovšem byla i samotná Václavova česká šlechta, která s jeho vládou nebyla zrovna spokojená. Byť byl dobovými kronikáři označován za krále zhýralého a rozhazovačného, a takoví byli pány oblíbení, dalo se z nich vytřískat velké jmění a pak, kdo se rád nepoveselil s krásnými lazebnicemi? 

Takže kdo vlastně spáchal královraždu nebo si jí objednal? Jak se mohl dostat nepozorovaně Konrád až do pokoje krále a nevzbudit pozornost stráží? Říkalo se, že přes pavlač, která dnes nese název Krvavá. Nebo mu někdo cestu umetl? Někteří ze svědků prý vypověděli, že viděli na chodbě ještě jednoho muže v kápi. Bylo možné že nějakým obolusem odvrátil na chvíli pozornost stráží jinam? Nebo on sám byl vrahem a Konrád jen nastrčenou loutkou?

 

Dodnes tato událost je zastřená závojem tajemství  i když podle historiků je nejpravděpodobnější že o vraždě rozhodla samotná česká šlechta a že jí provedl přímo někdo z pánů. Nikdo zřejmě netušil, že tímto činem se dostane České království na mnoho desítek let do turbulencí královských voleb, kdy se nejdřív králem stane Jindřich Korutanský jako manžel Přemyslovny Anny, sestry Václava, pak po zvolení jako vzdorokrál Rudolf Habsburský který si vzal za ženu vdovu po Václavu II. Elišku Rejčku, po jeho záhadné smrti při tažení proti českým odbojným pánům opět Jindřich Korutanský. To vše vedlo k bídě, morovým epidemiím a kdysi bohaté a stabilní České království se dostalo na samotnou hranu propasti. Ani volba syna císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. Jana Lucemburského jako manžela poslední svobodné Přemyslovny Elišky se neukázala jako úplně dobrý nápad. Díky mocenským ambicím české královny se šlechta rozdělila na dva tábory které decimovali už tak zdecimovanou zemi. Na lepší časy se začalo blýskat až když  Jan Lucemburský jmenoval českým maršálkem Jindřicha z Lipé a on sám se vydal za svou nesmrtelnou rytířskou slávou do víru turnajů tehdejšího středověkého rytířského světa. K uklidnění a hvězdného rozmachu České království tak došlo až teprve když se do něj navrátil Janův starší syn Karel. Moravský markrabě, mladší král ale hlavně císař Svaté říše Římské Karel IV.

Bartolomějská noc....

Noc 24.8. 1572 znamenala jednu z nejčernějších kapitol francouzské historie. Začalo totiž masakrování francouzských protestantů - hugenotů a to pod přímým patronátem Francouzského krále Karla IX. a jeho matky Kateřiny Medicejské, fanatické katoličky a též známé travičky.

Francie byla tou dobou již několik desítek let zmítána náboženskými konflikty . Střetávali se mezi sebou katolíci a hugenoti a jako akt smíření se měla stát svatba předního hugenota a následníka trůnu Jindřicha Bourbonského, následníka navarrského trůnu a sestry krále Karla IX. Markétou z Valois, zvanou Margot. Ta byla známá jako velká prostopášnice a osoba ne zrovna dbající na dvorské mravy. Byla milenkou vévody d´Guise, čelního předáka francouzských katolíků.

Jindřichova matka Jeanne d´Albret, navarrská královna byla sice velice proti, ale když 9. června 1572 zemřela, svatba byla určena na 18. srpna.

Jindřich Navarrský jako hugenot neuznával katolickou mši a svatba se proto odehrávala tak, že většinu obřadu prostál před kostelem. Samotný svatební akt se odehrával venku a snoubenci svým chováním dávali jasně najevo, že se jedná o čistě politický sňatek. Nevěsta odmítla odpovědět ano, že si bere Jindřicha dobrovolně a tak musel její bratr položit ruku na její hlavu a přinutil jí kývnout.

Mezitím co se v následujících dnech v Paříži oslavoval královský sňatek, přesvědčovala Kateřina Medicejská svého syna aby proti hugenotům zasáhl mocí, což se jí nakonec podařilo. A tak dne 24.srpna na den sv. Bartoloměje byl zákeřně zavražděn předák hugenotů, admirál Gaspard de Coligni, přestože k němu měl král Karel přátelský vztah. A tato vražda admirála a dalších hugenotských vůdců byla signálem k nejhrůznějšímu vraždění ve jménu Boha, které trvalo až do října 1572. Nebyl ušetřen nikdo, kdo byl znám jako hugenot. Děti, ženy, starci....Zdroje uvádějí počet obětí od dvou tisíc až po desítky tisíc. Soudobé prameny uvádějí, že v následujících týdnech plavalo ve francouzských řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby.

A Jindřich Navarrský? Toho zachránila kupodivu jeho nechtěná a nemilovaná manželka Margot, v které se přece jen hnulo svědomí a budoucího francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského ukryla před vražedným komandem ve své šatní skříni.....Přišel však o většinu svých přátel, příbuzných i své družiny.

Po smrti Karla IX. se stal francouzským králem Jindřich III. z Valois. Byl však zavražděn náboženským fanatikem a praví se že v okamžiku, kdy ráno vykonával svou tělesnou potřebu a tento vrah byl k němu vpuštěn jako prosebník. Jelikož neměl žádné potomky, vymřel jím rod Valois. Po jeho smrti nastoupil na trůn právě Jindřich Navarrský, jako francouzská král Jindřich IV. Navarrský a založil dynastii Bourbonů. Ale aby se tak mohlo stát, musel se nejdříve odříci protestantské víry a stát se katolíkem. Známý je jeho výrok, o tom že "Má Paříž mi za jednu mši stojí!" Po Bartolomějské noci utekl zpět do svého království Navarry. Po návratu sejiž s Markétou nestýkal a po letech se s ní rozvedl. Margot zůstala sama a nakonec se se svým bývalým manželem a jeho druhou ženou Marií Medicejskou smířila a jelikož byla sama bezdětná, vychovávala jejich dvě děti. Ovšem ani v tomto manželství nebyl Jindřich šťasten.A nakonec i on padl rukou zákeřného vraha, pomateného mnicha....

Nádherně a poutavě o těchto francouzských dějinách píše Robert Merle ve své sáze o Petru Sioracovi...Kdo má rád historické romány s reálným předobrazem, romantiku a velké lásky, tak vřele tuto ságu doporučuji. Já sama jí četla již několikrát.

Podklady Wikipedia

Něco o Mníšku pod Brdy....

Již několikrát jsem se zmínila o místě kam si moc ráda jezdím odpočinout a vyčistit hlavu, a tím místem je malé městečko necelých třicet kilometrů od Prahy Mníšek pod Brdy. Leží na úpatí Brdského hřebene mezi lesnatým okolím. První písemná zmínka je z roku 1348 a objevuje se v zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, v němž král nařizuje, aby tvrz a městys Mníšek navždy zůstal královským majetkem a byl pouze propůjčován na omezenou dobu královským manům. Pověsti praví, že se tu dřív nacházela osada Dubčany, která však lehla celá popelem a když zde začala vyrůstat nová osada tak při její výstavbě pomáhali benediktinští mniši. Proto na jejich počest nazvali obyvatelé novou ves MNÍŠKEM.

---

Historie a osudy městečka byly spjati vždy se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Ta přinášela do Mníšku čilý obchodní ruch, clo ale i povinnosti např. zajistit bezpečnost na "ZLATÉ STEZCE". Proto bylo městu uděleno hrdelní právo. Husitské války ale rozkvět městečka zarazily.

V roce 1487 přícházejí Vratislavové z Mitrovic, a stávají se na víc než 150 let suverénními pány panství. Za jejich panství vznikají tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva. Nejhorším rokem se stal rok 1639 kdy byla vypálena za třicetileté války mníšecká tvrz, kostel i fara, zničen vodovod a protrženy hráze všech tří rybníků. Mníšek i okolní vsi se jsou v troskách a na čas téměř vylidněny.

Nová kapitola se začíná psát roku 1655 kdy zpustlé panství kupuje bohatý pám Engel z Engelsflussu a on a jeho úpotomci pozvednou celý kraj. Znovu obnoví vodovod, postaví zámek, klášter s kostelíkem Skalka a na místě válkou vypálené a zbořené vsi vzniká živé městečko.

Poté přichází rod Unvertů, pak Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu. Těm bylo panství i zámek pro obvinění z kolaborace zkonfiskován. Od roku 1740 do roku 1967 se zde těžila železná ruda. Později se původní slévárna využívala a využívá pro zpracování hliníku.

Jednou z dominant města je barokní kostel sv.Václava. I když hlavní věž je pseudo - románská protože původní kostel žádnou věž neměl.

Druhou dominantou je zámek nad náměstím, postavený v roce 1656 - 1672 ve stylu pozdní severské renesance. Má tři věže, ač je stavěn do čtverce. Podle jedné legendy jednu z věží prý odnesl ďábel, nicméně pravdou je, že Engel jako příslušník nižší šlechty si nemohl dovolit porušit dobové konvence a postavit zámek se čtyřmi věžemi, jelikož byl původem koželuh z Belgie a do šlechtického stavu byl povýšen za hrdinnou obranu Karlova mostu před Švédy. Od roku 1945 kdy byl posledním majitelům majetek zkonfiskován byl nepřístupný, pak zde byl dlouhá léta archiv ministerstva vnitra a od roku 2000 patří ministerstvu kultury. V roce 2002 začale jeho rekonstrukce a v posledních tří letech je veřejně přístupný. Byl zrenovován i malý zámecký parčík kde je příjemné posezení u fontány.

Mníšek je i známým turistickým chatařským, trampským a výletní místem a v okolních vesnicích i městečkách je spousta vil z první republiky které si stavěly movitější obyvatelé Prahy, aby měli kam jezdit na tzv.letní byty. Okolní lesy jsou pěkné a ještě vcelku zachovalé, hodně zde rostou houby a množství cyklostezek láká i k výletům na kolech. A z literatury je znám pod jménem LÁŽOV z cyklu románů Marie Wagnerové - Černé píšící pod pseudonymem Felix Háj Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. A ještě jedna známá osobnost která je z Mníškem spojena je Jakub Jan Ryba autor slavné České mše vánoční....

A ještě na jednu dominantu jsem úplně zapoměla a tou je barokní areál Skalka v kopci nad městem. Býval zde klášter, mázhaus neboli hostinec a stojí zde kaple sv.Máří Magdalény která je věrnou kopií stejnojmenné kaple ve Francii, a je koncipována jako jeskyně. A do zdejší bývalé poustevny, která ovšem byla zrekonstruována jezdil kardinál Vlk na prázdniny a na kole i s ochrankou brázdil místní lesy..

Podklady Wikipedie a můj fotoarchív.

Beltain, Valpuržina nos, Filipojakubská noc - to vše jsou naše čarodějnice...

Valpuržina noc, Filipojakubská noc či Beltain, to všechno jsou názvy dnešního dne. U nás známého jako Čarodějnice nebo pálení čarodějnic. Ať tak či tak, označuje prastarý svátek oslav příchodu jara a tepla, který se slaví 30. dubna. Je to původem keltský svátek a jako každý keltský den, začíná večerem.

Oslavuje příchod jara, tepla a zrození a lidé se připravují na to, že budou po zimě opět hospodařit na polích. Tento svátek je spjatý s bohem BELENEM a také s ohněm. Beltine v překladu znamená zářící oheň či Belenův oheň. Zapalovaly se velké ohně a oheň symbolicky očistil lidi a zvířata od neduhů a nečistých myšlenek které se nashromáždily v temném zimním období. Ohně na návrších měly také ochranný smysl.Ohně v domácích krbech se uhasily a zapálily se nové.

V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů, květen potom byl svátkem milostných her a z této doby možná pochází také líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje.

Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétávají na čarodějný sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. A lidé také věřili, želi například v otevírání různých jeskyní a pozemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním ůkolem tohoto starého svátku byla oslava plodnosti.

Na ochranu před čarodějnicemi(nebo původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místechzapalovaly ohně. Postupem doby se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.

Podobný svátek se slaví v mnoha jiných evropských zemích (Slovensko, Skotsko, Irsko, Wales, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo). Různé země ozbačují tento svátek různými jmény....

Lhostejno jak se tento svátek jmenuje, je dlouholetou tradicí na českých vsích a působil jako stmelovací prvek. Okolo nočních ohňů se vždy sešla skoro celá vesnice a slavila návrat jara. I v dnešní době se staví mnoho vater které bývají korunovány postavou čarodějnice. Někde je tento svátek spojený se stavbou máje a jejím hlídáním aby jí neskáceli mládenci z vedlejší vsi. Tato tradice se udržuje hojně na Moravě. Nebo někde stavěl mládenec májku své dívce před okno na důkaz své lásky k ní. Takže ač je slavem jako svátek jara, též je svátkem LÁSKY.....

Romantický hrdina nebo hochštapler......

Mám ráda českou historii, a některé její postavy a spolutvůrci jsou mi tu více, tu méně sympatičtí, a pro některé mám dokonce velkou

slabost.

Jednou z těchto postav je i enfant terrible českých dějin Záviš z Falkenštejna. Některými zatracován, jinými obhajován. V každém případě postava zajímavá i kontroverzní.

Dějiny mu přisoudily roli zrádce krále Železného a zlatého, Přemysla Otakara II. I když se později ukázalo, že to nebylo až tak pravda, nálepky zrádce se již nikdy nezbavil. A svůdníka, který pro své vlastní zájmy neváhal svést i samotnou královnu vdovu Kunhutu Uherskou.

Ale jaká tedy byla pravda, zrádce a hochštapler anebo zdatný politik a dobrý manžel?

Záviš s Falkenštejna se narodil zřejmě v roce 1250 panu Budivoji z Krumlova a Perchtě z Falkenštejna. Patřil do jednoho z nejmocnějších rodů v Českém království, do jihočeského rodu Vítkovců. Ač z krumlovské větve vítkovského rodu, používal vždy jméno hradu Falkenstein (Sokolí kámen) což byl hrad jeho matky a jehož byl i dědicem. Vítkovci jako velice vlivný rod vždy tvořili určitou opozici vůči králi, a ten aby částečně oslabil jejich vliv, založil na jejich panstvích v roce 1263 nejdříve klášter Trnová, později Zlatá koruna a v roce 1265 královské město České Budějovice. Vítkovci se ale proti těmto krokům Přemysla Otakara II tvrdě postavili, protože Přemyslův postup považovali za okleštění své svrchovanosti na Jihu Čech.

Již tehdy se začal mladý Záviš prosazovat v rámci vítkovských rodů a ti ho nakonec ve svém sporu z českým králem zvolili vůdčí osobností. Vítkovci otevřeně vystoupili proti Přemyslovi a začali plenit Budějovice a Zlatou korunu a obsazovat královské hrady.

Ve svém odporu pokračovali až do Přemyslovi smrti ke které došlo 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfu Habsburskému. A zde si vysloužil onu nepravdivou nálepku zrádce a přeběhlíka do rakouských řad. Pravdou je, že Vítkovci sice byli v řadách české šlechty, nicméně bitvy samotné se nezúčastnili, ba i Přemyslovi večer před bitvou svojí pomoc nabídli, on jí však odmítl.

Po návratu do Čech se jako třicetiletý vydává na Opavsko za královnou vdovou Kunhutou. A zde se počíná odvíjet příběh romantické lásky "zrádce" krále jak ho vnímala zbylá česká šlechta a vdovy po "zrazeném" králi a v tu dobu ještě jeho velkou odpůrkyní. Proč se tedy za ní vydal. Aby pomohl získat českou korunu pro právě se ze zajetí vrátivšího syna Kunhuty a Přemysla Václava II ? Nebo tím sledoval své vlastní mocenské a politické cíle? Či podlehl jako již mnozí před ním Kunhutině kráse? Byl víc rytířem a milencem nebo kariéristou a intrikánem?

Nikde se nezachoval žádný portrét který by nám ukázal jeho tvář, ale byl prý velký krasavec a ženy mu podléhaly zcela samozřejmě. Takže je jen na naší představivosti jak si jej budem malovat. Alespoň jeden z jeho popisů je: "Rytíř, nad jehož čelem se vzdorně skroužily vlny kaštanových vlasů. Jeho pohled útočil výzvami. Bylo až cosi zdánlivě protikladného v tom, jak modř jeho očí zároveň hořela stravujícím ohněm. Jakoby se Bůh s Ďáblem svářil v tom pohledu!Měkký vous obepjal jeho smyslné rty pod štíhlým nosem a rozestřel se i po pevné, spodním rtem ostře zaříznuté bradě." Vladislav Vančura jej popsal takto:"Byl krásný, ducha vzdělaného, podoby sličné, údů spanilých. Daleko široko mu nebylo rovna. Měl hluboké oči, jeho pohled byl jímavý.

Když rytíř mluvil, nesl se jeho hlas tiše, krásně, půvabně s takovou naléhavostí, že mu bylo těžko odporovati. Jeho myšlenky byly jasné a řadily se v souvislosti, která plyne a uchvacuje."

Takže fešák, kterému žádná neodolala......

Jedno je ale jisté, Záviš si sice získal důvěru a posléze i lásku královny Kunhuty i jejího syna Václava, kterému v mnohém nahrazoval otce, ale zároveň si proti sobě poštval zbylou českou šlechtu a hlavně nevlastního bratra Václava II, Přemyslova levobočka opavského vévodu Mikuláše. V něm měl nesmiřitelného nepřítele. Na všechna důležitá místa dosadil své příbuzné a přátele. Sám soustředil ve svých rukou vládu v Českém království a stal se neoficiálním místokrálem. Ku prospěchu jeho, nutno podotknout, že mladičký Václav byl velmi nerozhodný a slabošský král a Závišovi se podařilo především v Čechách znovu upevnit jeho královskou moc a nastolit mír.

Ale jeho štěstí po boku nyní již jeho manželky Kunhuty netrvalo dlouho, neboť Kunhuta v roce 1285, brzy po jejich svatbě a porodu syna Jana umírá na tuberkulozu.

A opět zalovil v královských vodách a po Václavově svolení se oženil s ženou s poněkud divokou minulostí uherskou princeznou Alžbětou. Jenže to už ho jeho moc natolik zaslepila, že si svou neskromností začal připravovat svůj pomalý a neodvratný pád. Nejen že ještě víc popudil vévodu Mikuláše když si neoprávněně přisvojil jeho titul opavského vévody, a který se zapřísáhl, že to tomu jihočeskému hochštaplerovi vrátí, ale i jeho vliv na Václava pomalu slábl, a byl navíc nahlodáván i ze strany Václavovi choti, dcery Rudolfa Habsburského královny Guty.

A tak když se se svojí novou ženou usadil na hradě Svojanov a když se mu narodil syn pozval pyšně na oslavu křtin jak krále Václava tak uherského švagra Ladislava.

V té době byl již Václav zcela ve vleku své habsburské manželky a ostatních Falkenštejnových odpůrců a tak naoko souhlasil a pozval Záviše na Pražský hrad, aby ho pozval osobně. Záviš byl zajat, obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy a uvězněn v Bílé věži.

Vítkovci opět povstali proti českému králi a odmítali mu vydat královské hrady, kterých se během let zmocnili. Král Václav pověřil Mikuláše Opavského vyjednáváním z odbojnými Vítkovci a zároveň mu dal plnou moc k tomu, aby v případě odporu Záviše popravil. Roku 1290 se Mikuláš Opavský vydává i se Závišem, kterého vozil sebou zakovaného v dřevěné káře potlačit vítkovskou vzpouru. Před každým z hradů kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel rozhodl bránit, nechal vyhlásit, že pokud nevydá hrad a nevzdá se, nechá Záviše popravit. A měl úspěch, nikdo ze Závišových bratrů či příbuzných a přátel nechtěl jeho život ohrozit a tak se postupně jeden po druhém vzdávali.

Jen když dorazili před Hlubokou, která patřila Závišovu staršímu bratru Vítkovi z Krumlova, neuspěl, Vítek odmítl snad i na přímý popud Záviše hrad vydat a tak 24. srpna 1290 Mikuláš svou hrozbu splnil a Záviše před hradem nechal popravit. Dodnes se neví, jestli to bylo opravdu dřevěným mečem nebo mečem železným.

Záviš z Falkenštejna byl pohřben v kapitulní síni rožmberského rodového kláštera ve Vyšším Brodě.Bohužel v dnešní době je jeho hrob veřejnosti nepřístupný, neboť klášter slouží opět svému účelu a hrobse nachází v místech kde bratří pobývají a kam laici nemají přístup.

Říkalo se také, že král Václav II si do konce života Závišovu smrt vyčítal a od svého nevlastního staršího bratra Mikuláše se odvrátil. A že jeho strach z bouřek prý měl také proto, že právě v těch chvílích se mu zjevoval duch popraveného Záviše.

A tak se uzavřel příběh muže, který byl nazýván zrádcem, ale který zároveň byl i dobrým politikem a hospodářem, muže jenž dokázal předat králi Václavovi II české království v jeho opětovné síle a slávě,

a jehož velkým prohřeškem byla láska k ženám pocházejících z královských rodů.....

Neznámý, a přesto nesmrtelný......

Když jsem se tak zase jednou probírala fotografiemi, narazila jsem na ty, které fotil můj syn při mém nástupu do lázní po operaci páteře. Z těch mnoha, které se nabízely jsem si vybrala menší, ale za to velice hezké Lázně Mšené.

Jsou 40 kilometrů od Prahy, ale již na pokraji Českého středohoří. Leží v údolí a když si vyjdete na kopce nad nimi otevřou se vám výhledy na horu Říp, a na nádherné a majestátní vršky právě Českého středohoří a siluetu zříceniny hradu Házmburk. Samo městečko Mšené je malé a stulené v okolní krajině.

Lázně samotné byly založené v roce 1796 a měli i své vlastní slatiniště, odkud se bralo do balneo provozů léčivé bahno.Dnes jsou již ale slatiniště vyčerpána a bahno se sem dováží z Třeboně.

Jednotlivé lázeňské domy jsou rozesety ve velkém a krásně upraveném parku, na dohled od sebe, ale při tom nijak si navzájem nestíní a nepřekáží. Některé budovy jsou v secesním stylu, z krytými balkony u každého pokoje.

Co ale tyto lázně činí zajímavými, je tato budova lázeňské jídelny zvaná Dvorana.

 V roce 1905 jí vyprojektoval a postavil architekt JAN LETZEL

Myslím, že toto jméno řekně něco jen lidem, kteří buď jsou sami architekty a nebo se o architekturu zajímají. A při tom si troufám říct, že není na světě člověka, který by neznal jeho nejslavnější a zároveň nesmrtelnou stavbu.

Jde o pavilon průmyslové výstavy v Hirošimě, zvané Průmyslový palác, nyní známé jako Muzeum míru, BOMBE DOME

Je to ona proslulá stavba, která jako jediná přečkala výbuch atomové bomby ačkoli ta dne 6.8. 1945 přesně v 8:15 nad ní explodovala. Celé město Hirošima v tu chvíli lehlo popelem, jediná zůstala stát kostra této budovy.

A kdo tedy vlastně byl autor tohoto projektu?

Architekt Jan Letzel se narodil 9.4.1880 v Náchodě. Studoval architekturu a stal se jedním z nejlepších a nejmilejších žáků dalšího známého architekta, profesora Jana Kotěry.

Letzel začal svoje působení hlavně v cizině, víc než rok žil v Egyptě, kde se dokonale seznámil se staroegyptskými památkami.

Ale nejvíc obdivoval Japonsko, kde také strávil 13 let svého života, a i později do Japonska podnikal cesty. Protože v Japonsku zažil jedno z nějvětších zemětřesení, stavěl po celou dobu své činnosti v Japonsku budovy takovým způsobem, aby co nejvíc odolávaly otřesům.

V Japonsku postavil mnoho velkolepých staveb. Vyzdobil slavnostní síň německého císařství v Tokiu, projektoval kláštery Sacre ceour a Stella matutina, jezuitskou univerzitu, obchodní muzeum v Osace, hotely a jiné.

Hodně pracoval s betonem, železobetonem a různými kovovými výstuhami a prvky.

Letzel nebyl jen stavitelem, ale i výtvarníkem. Ačkoli žil v Japonsku, nikdy nepřestal být Čechem a po vzniku našeho samostatného státu působil i jako první atašé Československého vyslanectví. Zemřel náhle, v ústavu pro choromyslné v Praze 26.12. 1925 a pochován je v rodném Náchodě.

U nás je bohužel jeho děl velice málo, vlastně jsou to díla dvě. Secesní přestavba Hotelu Šroubek, dnes Evropa v dolní části Václavského náměstí a právě ona zmiňovaná lázeňská jídelna Dvorana.

V Japonsku je Letzel i nadále vysoce uznávaným architektem, a studenti architektury jezdí po jeho stopách právě i k nám do Čech. Sama jsem během svého pobytu v lázních několik těchto výprav zažila.

Lázně Mšené, jsou dost často vyhledávány pro svojí fotogeničnost i filmaři. Takže pokud je někomu povědomý lázeňský dům Slovanka, tak se nemýlí, "hrál" již v televizních inscenacích s Miroslavem Donutilem 3+1, a nebo teď nedávno v televizi opětovně uvedeném filmu O rodičích a dětech, kde se objevila právě i jídelna, zřícenina kaple sv. Jana Nepomuckého a okolní lesopark.

Použity materiály z Wikipedia a vlastni archív.