No myslím si, že administrátor vybral správné téma ve správnou dobu. Podzim a déšť patří neodmyslitelně k sobě. A rovnou se přiznám že déšť na podzim a-b-s-o-l-u-t-n-ě nemusím... Ty věčné plískanice, šedé, zatažené a smutné dny, kdy venku jen prší a prší. Bláto všude a hlavně v kožichách našich psů, brrr, děkuji nechci....
Ale zase takový jemný jarní májový deštík, zvaný "na krásu", kdy co chvíli zasvítí do něj sluníčko a udělá se duha, to je jiná. Nebo letní přeháňka kdy na rozpálený asfalt zaprší, a začne být cítit taková zvláštní vůně, člověk si sundá boty a v těch teplých potůčkách brouzdá po té asfaltce sem a tam a užívá si toho jak mu ta voda přetéká přes nohy a má chuť v ní tančit. Ovšem pokud se to nestane po cestě od kadeřnice kde si zrovna za nemalý peníz nechal udělat znova hlavu a nemá sebou deštník, protože přeci v rádiu o žádných deštích sakra vůbec nemluvili?!!
Jako malé děti o prázdninách na chalupě, když pršelo déle než nám dětem bylo milé, jsme tak den dva vydrželi doma, hráli s bratránkem hry anebo si četli. Já si ještě navíc vyráběla lodičky z kůry, to byla moje zamilovaná činnost pro deštivé dny. Také jsem pro tento případ měla u chalupy složených pár velkých kusů borové kůry. Dováděla jsem tuto činnost do dokonalosti. Nejdřív se z příhodného kusu vyřízl hrubý obrys. Ten se obrousil a případné nerovnosti a díry v kůře se zatmelily Dřevotmelem. Pak znovu zabrousil a začala se vyřezávat finální podoba loďky. Pokud byla kůra dostatečně velká tak se vytvořil trojstěžník. Na stěžně se použily větvičky s břízy nebo silné špejle. Pak se začalo s výrobou plachet a ráhen. Ta byla také ze špejlí a plachty se vystříhly ze staré bílé bavlněné košile. Na ně se fixou namalovaly různé motivy a pak se přišily k těm špejlovým ráhnům. Přivázaly se na stěžně, na prostřední nejvyšší dvě, na oba nižší po jedné. A pak se udělala takeláž, nebo - li lanoví, kormidlo a loďka se celá natřela bezbarvým lakem.( Dle délky deštivého počasí se buď stihla celá flotila různě velkých loděk, nebo jen dvě, tři.) V okamžiku kdy bylo po dešti, nastal ten slavnostní okamžik spustit flotilu na vodu. Jak jsem zde už jinde psala, měli jsme mlýn a u něj rybník, takže se nemuselo chodit nikam daleko. Takže jsme oba s bratránkem v holinách a v případě jemného mrholení vystartovali na hráz a jelikož se také většinou po delších deštích zvedla i hladina, jsme lodičky jemně na tu hladinu položili. A čekali jak se budou chovat. Některá se pro špatné vyvážení okamžitě překotila, ta se ponechala osudu a jiná nabrala k naší velké radosti a spokojenosti vítr do plachet a rozjela se po rybníku vstříc novým dobrodružstvím. Ta se pak s největší opatrností, když dorazila zpět k hrázi vyndala a uschovala pro další použití. Někdy jsem do té loďky posadila takovou tu malou umělohmotnou panenku. Měla jsem jich dost a tak se v jízdě střídaly. Ty ostatní méně povedené se na rybníku nechali a kluci je pak potápěli střelbou z praků.... A proč ne, zůstávali jsme tam celé dva měsíce a tak se za dalších deštivých dnů udělaly loďky nové. Vydrželi jsme je takhle posílat po vodě třeba celé odpoledne až do večera. Pak jsme zase šli domů, maminka mi uvařila čaj, k němu mi dala žloutkové věnečky, já se zachumlala do deky a poslouchala jak zase klepou dešťové kapky na střechu. A už jsem vymýšlela jako loďku zas udělám.
Myslím, že tohle jsou moje nejmilejší vzpomínky na déšť......
Tahle písnička je jediná, kterou jsem po revoluci nikdy neslyšela. Je z roku 1967 a jmenuje se Volám déšť a jako puberťák jsem jí milovala, otec jí měl nahranou na starém kotoučovém magnetofonu a já jí dokázala poslouchat pořád dokola třeba půl hodiny. Nutno podotknout, že už jsem lezla všem na chalupě na nervy..... Bohužel není celá
....
....Obě tyto písničky jsou opravdu takové dešťově smutné.
A teď jedna z nejslavnějších "dešťových" písniček a hlavně veselejších
....Gene Kelly a Zpívání v dešti....
Tak hezké poslouchání i pokoukání všem....
