Za to tyhle, no, nevím, nevím...

.....z těch bych si nevybrala ani jeden....

---

A toto mi vadí snad ze včech nejvíc. Asi mám možná přehnané požadavky, ale myslím si že domy by měl respektovat krajinu a prostředí ve kterém jsou postaveny. Jenže to už se dneska zřejmě nenosí.....alespoň v Čechách....

Chtělo by si to dát pozor na okna a kam si dávám bordel, který mi překáží....

Plot sice bude mít krásnou podezdívku, ale ty proporce nejsou zrovna to pravé ořechové. A zimní zahrada spíš vypadá jak nějaká dílna....

Můj dům, můj hrad...

Chápu potřebu toho, že lidé chtějí bydlet. Chtějí mít krásné velké domy. Ale rve mi srdce, když ty velké domy( schválně neříkám krásné, protože to co dneska někdy staví se za krásné dá sotva považovat) se postaví tak, že úplně zakryjí nádhernou vyhlídku, a to i jak sami sobě tak i ostatním. Kdysi a není to ani dva roky, tohle byla louka u lesa z které byl nádherný výhled na hřbet nad Mníškem s barokním špitálem a kaplí sv. Maří Magdalény. Teď pokaždé když vyjdu z lesa a lhostejno z které strany na mne zaútočí satelit, kde se na celkem ne velké ploše tísní už přes dvacet domů a další se stále staví. Je to jak bydlet na sídlišti jen s tím rozdílem že mám svou samostatnou jednotku. Nicméně ovšem sousedi mi vidí přímo do talíře...

Nevim, ale já bych byla v takovém prostředí hodně nešťastná, i kdybych měla ten sebehezčí dům....

---

Tenhle je ještě z těch pohlednějších....

Vlnění....

Pavel svojí parádní fotku dřeva nazval Výkřik, mě při pohledu na tenhle kus dřeva napadlo jen jedno, Vlnění.....

Zajímalo by mne, co napadá vás...

Vzpomínka na poslední krásný den....

Včera oproti všem předpokladům z rána se udělalo kolem poledne krásně a tak jsme vyrazili s Bobím na procházku. Bylo příjemné teplo a sluníčko se napřelo posledními paprsky do stromů a ještě víc prozlatilo již tak dost zlaté břízy...

---

Krásně jsme se prošli a užili poslední sluníčko. Dneska už je hnusně, zima a prší. Prostě přesně ten podzim, který asi nikdo z nás nemá rád....jó, lepší už to nebude.

Asi blbnu....

Zřejmě jsem s Bobešem paranoidní, nebo se mu prostě stýská. Jinak si nedovedu vysvětlit to středeční nočně - ranní extempore. Od čtvrtka od rána ho pozoruju ostřížím zrakem a hlídám víc jak zlatej poklad, ale nic na něm nevidím. Je normálně žravej, na procházce lítal jak namydlenej blesk, a večer si chrupal u televize v křesle. Když jsme se přestěhovali nahoru tak si zalezl pod postel a v tom okamžiku jsem se zase celá napnula a nervy začaly hrát. Za dvacet minut vylezl a zase ho slyším jak courá po pokoji. Nicméně tentokrát se to obešlo bez funění a dejchání, skočil si na sedačku a spokojeně usnul. Já se pro jistotu zakutlošila pod polštář abych nic neslyšela a nebyla zase vystreslá. Tak jestli mu najednou něco začalo vadit pod tou postelí, nebo je jen smutnej a stejská se mu, nebo na něj taky nějakým způsobem působí ta rychlá změna počasí, případně jestli nějakým způsobem vycítil, že já nejsem v poslední době v pohodě a že mám problémy a tohle je jeho reakce, nevím. Ale teď je to poprvé co se odtud těším zpátky domů. No byl to náročný týden a jsem ráda že už je za mnou a že už nic dalšího snad nemá ten můj rarach za lubem. Asi už na mně začíná působit podzim a já fakt z toho všeho blbnu....