29 listopadu 2017

Kolejové hrátky ...






Při druhé procházce ze dvou, na které jsem se vypravila jsem si
chtěla zajít opět jednou k nádraží, ale cesty byly i v okolí chaty
stejně blátivé jak tady u nás doma, a tak jsem zvolila jen kratší
cestu k trati kde se kříží několik lesních cest. Navíc tu trať tvoří dva
oblouky, jeden větší ve směru na Dobříš a jeden menší směrem k nádraží.
Už několikrát jsem tu fotila, v létě i na podzim, nicméně vždy je ten pohled
trochu jiný. Začala jsem se tedy všelijak na kolejích štelovat a posedávat
a v duchu si říkala, že by byla sranda kdyby tak jel vlak. Než jsem pomalu
domyslela, ozvalo se za mnou zahoukání. Vystřelila jsem z kolejnice
jak když do mě střelí a za chviličku se objevil vláček jedoucí do Dobříše.
Stát metr od něj bylo docela zajímavé. A co víc, zvuk který vydávají
kolejnice když okolo vás projede je hodně zvláštní. Takové
zvonění kombinované s hučením.
Další posedávání jsem už moc neriskovala, navíc se začalo víc
a víc zatahovat a k tomu foukat docela studený vítr a tak jsem se dál nechtěla
moc zdržovat. Nechám si to na léto až bude teplo.







No, a aby se to nepletlo, zítra zas musím do Prahy, protože je mamina
v nemocnici. Včera z toho byla po domě velká aféra neb si nechala v zámku klíče,
upadla a nemohla vstát. A tak mi večer volala sousedka, že se obyvatelé domu
usnesli aby mi zavolala a já si maminku okamžitě vzala k sobě protože je nebezpečná
pro celý dům. Hodně rychle zapomněli jak jim se vším pomáhala,
hlídala děti a řemeslníky při přestavbě jejich bytů, přebírala za ně poštu a žehlila prádlo.
Asi i vím o koho se jedná a ani mne to u nich nepřekvapuje, jsou to lidé
kteří si myslí že mají právo na všechno, ovšem bez toho, že by i oni poskytli
ostatním nějakou službu či pomoc. Nevím co bude, vzít si jí okamžitě domů
opravdu nemůžu protože by se nejdřív musely udělat úpravy koupelny, pořídit
něco na spaní, protože volný pokoj je v patře a ona by už v žádném případě schody
(nemám z nich dobrý pocit problém ani já) nezvládala takže by se musel přizpůsobit obývák.
A při její dezorientovanosti v bytě, kde žije přes osmdesát let jí převézt
někam kde to vůbec nezná by byl pro ní velký stres. Takže budu obcházet doktory a zjišťovat
možnosti, budu už mít snad i neurologickou diagnózu a podle toho se
ukáže co nás vlastně čeká .... takže veškerá předvánoční nálada (té nikdy moc nemám)
a příprava na výzdobu na kterou jsem se docela letos i těšila je v háji.

25 listopadu 2017

Mizející barvy ....



Mělo být sice svátečně, ale věděla jsem, že
návštěva u maminy nebude nic veselého. Původně jsme
se měli u ní sejít já, dcera s Bobulí a partnerem a druhá prababí,
moje bývalá a znovunalezená tchýně.Těšili jsme se všichni, leč moje
maminka tomu udělala rázný konec. Řekla že nechce aby tam někdo
jezdil, takže jsem naposlední chvíli ještě dceři musela vysvětlovat že
tahle babi už není ta kterou znala a že by opravdu tuhle návštěvu nezvládla
ani fyzicky ale hlavně psychicky. Je to s ní opravdu pomalu den ode dne horší
a horší. Nezvládá chápat ani základní věci jako je rozsvícení a zhasnutí
světel, neví kam si co dala, což je třeba v případě peněz velký problém.
Už teď se jí podařilo někam založit důchod. Našly jsme sice po různých
místech necelé tři tisíce, ty jsem jí rozdělila a větší část dala sousedce
aby jí v případě potřeby z nich nakoupila, ale dalších devět je někde
a nikdo neví kde. A tak je to skoro se vším.
V pondělí jsem s ní šla k doktorce na odběry aby se dalo zjistit, jestli
příčinou není minerální rozvrat organismu, a dost jsem se bála
jestli i tu krátkou vzdálenost vůbec bude schopná ujít. Naštěstí to šlo,
ale následné výsledky ukázaly, že problém je opravdu čistě neurologický.
Tedy buď prodělaná lehká mrtvice anebo nějaká forma demence.
A tak teď se čeká až se uvolní termín na neurologické vyšetření, což ale
vzhledem k malému počtu doktorů a velkému počtu pacientů bude asi hodně
dlouho trvat.
Zatím tedy alespoň musím vyřídit žádost o přiznání příspěvku na péči
a změnu doručování důchodu. Naštěstí jde většina věcí zařizovat přes mejly,
ale stejně zas budu muset brzy do Prahy zajet abych to nechala maminku
podepsat a doručit papíry na příslušné odbory.

A jakoby počasí tušilo co mě čeká, ani ono se moc nevytáhlo a tak
bylo skoro pořád pošmourno a sluníčko se ukázalo vždy jen letmo
a na pár okamžiků. Snažila jsem se vždy nějak tu dobu využít jí
alespoň ke krátké procházce. Z těch vzácných chvil vznikly i následující obrázky ....
















24 listopadu 2017

Čekám ....



Jsem jako pohár z křišťálu, křehký a jiskřivý
a čekám až naplníš mne po samý kraj ...

Čekám na tvé rty až se mne dotknou a z hlubin mých
se žíznivě napijí ...

Jsem jako pohár z křišťálu, plný rubínového vína
a čekám až mne tvá ruka rozezní ...

Čekám na tvou ruku která můj pohár obejme
pozvedne k výšinám a vzdá hold lásce ...

Jsem jako pohár z křišťálu, křehký a jemný na dotek
dej pozor ať svévolně neroztříštíš duši mou ....


15 listopadu 2017

Prostě podzimní ....


Nazdárek všichni! Už strašně dlouho jsem nedostal
šanci vyštěkat se tady na blogu, panička si ho dokonale okupovala
pro sebe a tak jsem se rozhodl, že dneska je to prostě můj článek.
Po hodně dlouhé době (naposledy to bylo když tu byla kamarádka
Lucka s něčím co tak divně vrnělo a krásně vonělo, ale nenechala mne to
olíznout ani si s tím hrát, prej až na vánoce) mne milostivě panička vzala
na procházku. Sice jsem pospával v křesle, ale na to když panička řekne
"Jdeme ven" slyším a jsem okamžitě připravený v pozoru u dveří.

Krásně svítilo sluníčko takže panička měla i dobrou náladu
nechala mne rejdit na louce jak jsem chtěl, ovšem mě se vůbec
nelíbilo kolik tam bylo bláta které mi nepříjemně klouzalo pod packami.
Já proti blátu nic nemám když se v něm můžu válet, ale chodit po něm
celou dobu mne moc nebavilo. Navíc po pár minutách začalo sluníčko
které jinak svítilo skoro celý den rychle mizet za hradbou mraků
a jak postupně mizelo, mizela i dobrá nálada, kterou panička
hýřila a tím pádem si mne začala víc všímat a víc mne napomínat.
To bylo samé Bobeši tam ne, Bobeši zpátky, Bobeši tohle a Bobeši tamto...
Do toho ještě pořád brblala a nadávala protože jí foťák nemakal
jak měl, takže jsem byl docela rád že jsme se pomalu začali vracet domů.

A to jsem ještě doma byl potupně zahnaný do domečku a tam musel
čekat až ze mne opadá to bláto kterého jsem měl všude spoustu.
Pěkná nespravedlnost to byla, vždyť já za to vůbec nemohl! Jo, kdybych se
v něm vyválel, to bych se vůbec nedivil, ale tohle? Kdo mohl za to, že bylo
všude po cestách mokro a blátivo .... já určitě ne!!!

Asi něco nafotila, protože si po návratu sedla k počítači a něco
na něm kutila, konzultovala s pánečkem, pořád něco řešila
s foťákem, přestavovala, nastavovala a vzdychala ...

Bláto, bláto. Všude na cestách. Pohybovat se po cestách ujíždějícíh pod nohama
i s náhonem 4x4 byla fuška




Konečně! Konečně byla hladina přehrady byla jak sklo










Dneska už si zas pěkně lebedím v posteli u pánečka, to že by dneska
nějaká procházka proběhla nehrozí a nebude hrozit ani v příštích dnech, protože
panička odjíždí pryč a vrátí se až někdy příští týden.

11 listopadu 2017

Jsou mi čtyři měsíce .... a něco



Jo, jo .... je to fofr jak nám ty vnoučata rostou.
Vidím to na tý naší Bobuli, byť má trochu oproti ostaním zpoždění
způsobené tím, že se jí zachtělo do světa dřív. Nicméně je
při všech vyšetřeních a návštěvách u doktorky velice chválená jak je
šikovná a silná. Však je taky obklopená velkou láskou svých rodičů i prarodičů ...








Holky blbnou





10 listopadu 2017

Podzim nebo jaro? ...



Druhý nášup jarně - podzimních květinových
fotek je tu. Letos mi nejen po dlouhé době rozkvetla
glorióza, ale dokonce se ke kvetení dokopala taky po dost
dlouhé době jiná kytička, a to Tibouchina. Česky se jmenuje
docela nepěkně, podhal velkokvětý, ale ve své domovině, kterou
je Brazílie se jí říká květina princezen nebo strom purpurové krásy.
Jako jedna z mála přenosných rostlin kvete opravdu krásnými
velkými modrofialovými květy.

A takhle ta kráska vypadá. Kvete v latě, takže pokud je její správný
čas, má najednou rozkvetlých 5 - 6 květů.



I tahle fuchsie s malými, zhruba centimetr a půl velkými květy mi
teď na půdě vykvetla. Myslela jsem, že už je po ní, vloni namrzla
a dávala se dost dlouho dohromady.


Nová fuchsiová akvizice z jara. Z trhů na náměstí v Mníšku


Ještě jedna lantana





08 listopadu 2017

Jaro nebo podzim? ....



Po pražských památkách se zas jednou podíváme
na kytičky. Nějak jsem v poslední době zas moc nelezla na zahradu
tedy spíše když jsem tam vlezla, tak kvůli nějaké práci jako sbírání
listí sekačkou, vyřezávání starých větví z pnoucích růží a podobných
méně příjemných podzimních prací. Ale abych se nějak kochala a prohlížela
si záhony nebo vůbec detailně zkoumala to ne. Takže jsem byla hodně překvapená
když jsem zjistila, že mi kvetou nejen fialky, ale že se do toho
dala i forsythie. Počítám že by kvetly i petrklíče, kdyby nebyly zasazené
v trávníku a tím pádem stále sekané.


Jedna z růží to takhle krásně rozbalila na plný pecky


Poupat má ještě spoustu, ale počítám že už nestačí rozkvést


Tohle nejsou fotky zjara, ale ze čtvrtého listopadu




Ale nejen na zahradě, i na půdě mi to kvete k mé zlosti jak v plném létě.
Obzvlášť některé fuchsie. To nekvetly ani náhodou a teď to dohání



Lantana po ostříhání odkvetlých květů nasadila
bohatě znovu dost velkou násadu květů



07 listopadu 2017

Poslední co mi zbývá ....




... ještě z pražské procházky je takový malý pelmel
různých pohledů a různorodých maličkostí které jsem po cestě
nafotila a které se nějak nehodily k žádnému tématu zde uveřejněných
článků ....

V průchodu kde jsem si oklepávala trdelník od nánosů skořice jsem před sebou
uviděla tuhle krásnou bránu. Za ní je vchod do Vrtbovské zahrady.
Tu si nechám na příští návštěvu Prahy.


Návštěvníků se našlo dost i tak Mrkající


Mezi množstvím výkladů nabízejících různé křišťálové suvenýry, zlato a jiné
působil tento výklad jako zjevení. A což teprve ta nádherná kamna!


Pokud vám následující tři fotky budou připadat že se najednou ze mne stala fotografická
jednička, tak vás vyvedu z omylu. Nefotila jsem je já, ale ona slečna v Nikon Academy
když zkoušela jestli mi to ostří nebo ne. Prostě ona to vychytala i při obyčejném zkušení.
Ty fotky, byť jsou jednoduché se mi nesmírně líbí a zbývá mi jen tiše závidět ....




Ten skok je znát ...



Když vidím zajímavé auto nebo motorku, nedá mi to abych si ho
nevyfotila. Tohle bylo opravdu auto, které se zas tak moc často na našich
silnicích nevidí. Bohužel celkový záběr stál za velké kulové, opět
mne vyšplouchlo ostření. Tak mi zbylo jen pár technických detailů ...




.... a jedna odrazovka v nablýskaném blatníku ...