31 května 2020

Poslední květnový týden ....






.... byl bez netu, za to vcelku rozlítaný. Pondělí dopoledne práce, přestávka a zas práce, v úterý dopoledne město a nutné nákupy a odpo  práce. Středa dopolko hlídání, a odpolko práce. Ve čtvrtek konečně prevence na gyndě, popravdě jsem měla čtvrtletní zpoždění. To ta moje prokrastinace v objednávání. Doktor vymetl pavučiny,  řekl OK a za rok nashle. Ještě že nedostatek sexu nezanechává stopy, neb bych těžko vysvětlovala obzvlášť tak hezkýmu doktorovi proč tomu tak je. Zákonná polovice po mém návratu z práce už většinou zařezává a ty nezákonné? No comment ...
V pátek opět práce dopoledne i odpoledne, a tentokrát už jsem toho měla fakt plný zuby. "Milá" kolegyně mne zas dopoledne vytočila k nepříčetnosti, měla jsem už hodně co dělat abych se neuchýlila k fyzickému ataku. Radši jsem se otočila, práskla za sebou dveřmi a šla. Večer to dokonala tím, že si zjišťovala telefonem jestli jsem opravdu v práci jak říkám. 
Měla smůlu, byla jsem. Jak ubohé milý Watsone!
Sobota. Hurá už jsme zase spojení se světem a můžu opět zabíjet čas na netu. Ovšem ale až poté, co jsem konečně dokopala polovici k tomu, aby se pořezalo dřevo ležící na zahradě už od února, kdy se pokácela planá třešeň. Pravda, bylo nutné ho hledat ve vzrostlé trávě která se nedala kolem sekat... celé nám to zabralo necelou hodinu, ovšem čekala jsem na ní tři měsíce. A jelikož jsem potřebovala využít toho, že polovice má jakž takž pracovní náladu, a jelikož jediný den o víkendu kdy se dá pracovat se zahradní technikou je sobota, ještě jsem ho nasměrovala k místu kde jsem potřebovala složit ze starých trámů užitkový záhon. I to jsme zvládli a tak jsem si ještě přidala posekání zahrady. Díky tomu, že zas a opět u nás nevyšla předpověď počasí. To už byl muž v kómatu a tak jsem si přidala ještě pár přesátých koleček kompostu navezených do nového záhonu. A další mne ještě čekají. 
Někdo si dá víkendový DIY a vyrobí krásnou dekoraci, já si vyrobím rovnou záhon ....

P.S. A našla jsem po ix desítkách let ČTYŘLÍSTEK!!!! Ne cíleně, prostě sekám a najednou koukám a on tam.

P.S.S. Myslím, že už největší radost nám udělal návrat ke skoro normálnímu životu s minimem příkazů (tedy ovšem za to  zcela nelogických) a tak moje výzva"Blogeři radostí proti Covidu" může už skončit. Pokud jste se díky ní naučili hledat i ty malé a nejmenší radosti jsem ráda, že se neminula účinkem. Pokud v ní chcete i nadále pokračovat, můžete. 
Já moc děkuji všem kdo se přidali vícero radostmi, ale třeba jen jednou nebo dvěma. A doufám, že už nikdy nebude něco takového potřeba. Ale nějak mi vrtá hlavou další, byť tentokrát hlavně pro ty kdo fotí ...




25 května 2020

Pohled do zelené ....





.... prý uklidňuje. Něco asi na tom bude, protože když jsem teď naposledy nahlížela do zeleně právě se rozvíjejících listů stromů či šťavnaté zeleně nového jehličí při procházkách na chatě, na chvíli zmizely všechny problémy a strázně života s koronavirem, ale hlavně s problémy v ekonomické situaci způsobené karanténou a různými zákazy z ní vyplývajícími. A v neposlední řadě i problémy v soukromé životní sféře. To všechno při pohledu na to zelené požehnání kolem najednou vysublimovalo a vytratilo se. I když bohužel ne napořád, na chvíli všechno co normálně stále dotírá a kazí spaní a náladu bylo fuč. Ovšem existují dvě výjimky, kdy mne pohled do zelené pro změnu velmi irituje. Když vidím jak fofrem roste tráva která se musí sekat, a plevel, který mi zapleveluje záhony ....

24 května 2020

A zase ty ...





.... koniklece. Ovšem teď už ne v květu, ale jako hromada chlupáčů. Mám je ráda, protože jsou pohlední jak v květu tak i o po odkvětu. To pak mají krásně rozcuchané hlavy a i tak je to, na rozdíl ode mě, zdobí. A nemají tím pádem ani problém se zavřenými kadeřnictvími, protože nepotřebují dobarvovat. Navíc podle jejich 
chlupatých hlaviček můžete poznat kolik letos měli květů. Na to, že jsem je vloni sázela jen s jedním ....

23 května 2020

Původně jsem chtěla ...





.... dneska dát nějaké sluníčkové fotky, když je tak pošmourno. Ale světe div se, nemám pořádně ani jednu. A tak mne napadlo, představit vám jeden dost zvláštní strom. Ne, nebude se proplétat s jiným, ani neporoste na nějakém podivném místě. Nic takového. Roste spořádaně v jedné krásné a velké zahradě v Bílině, je krásně rovnoměrný a kvete. Nepatří zrovna k moc známým či v zahradách rozšířeným, i když nějak nechápu proč. Nemá zvláštní nároky, není z největších, a když kvete je to pastva pro oko. A když má listy, jejich tvar je také velmi zajímavý. Jsou jako stovky zelených srdíček. Jen ten název je takový trochu .... no k tomu jak je strom  krásný .... takový nehezký. Jmenuje se totiž

ZMARLIKA JIDÁŠOVA

a proč? Protože právě na tomhle stromě se podle bible
 Jidáš oběsil ....

22 května 2020

Jak jsem zjistila ....





.... tentokrát jsem fotila vážně snad samé kytky. A tím pádem nemám přímo zdokumentované svoje vycházky a výlety tak jak bývá zvykem. Jen ten severočeský byl takový víc ucelený, výlet na Dobříš a Starou huť už vůbec. Nějak se mi nechtělo už fotit stokrát focené, to si chci nechat až na nově otevřený park a renovovanou Oranžerii. Ale občas se i v té zeleni a květech našel trochu ucelenější příběh. A to z mé procházky do lesa okolo chaty, kdy jsem se už nemohla dočkat až konečně bez roušky budu lokat čerstvý vzduch vonící smůlou, zeleným čerstvým jehličím a sluncem. Těch dvou stromů, o kterých to dnes je, jsem si všimla už dávno, a překvapilo mne co příroda dokáže. To ještě měli mnohem tenčí kmeny, ale za nějakých dvacet let zesílily a stalo se to co se muselo stát. Dva úplně rozličné stromy srostly a vrostly jeden do druhého. Jsou jako milující se muž a žena. Jsou už do konce svých dnů pevně spojeni jeden s druhým, když padne jeden, padne i druhý. Já doufám, že to bude trvat hodně, hodně dlouho ....

21 května 2020

Na odvolání ...






.... zákazu volného pohybu jsem čekala jak na smilování, stejně jako mnozí jiní. Už jsem nutně potřebovala změnit vzduch, protože jsem si tu připadala jak v kleci. Pořád stejné místo, stále stejní lidé a stereotypní dny stejné jeden jako druhý. Takže ono odvolání přišlo jako na zavolanou. Při první příležitosti jsme sbalili psiska, vodu, dřevo a hurá na chatu. Navíc se poštěstilo že jsem mohla zůstat déle než jsem původně měla v plánu a tak si užívat volnosti. Tedy jak už jsem se zmínila, ta volnost se přetavila v několik dní tvrdé práce, ale i to bylo lepší než ten divný stav tady. A bonusy v podobě cesty do Bíliny a výletu s Padesátkou, možnost zas být s někým s kým se dá mluvit byly k nezaplacení ....

20 května 2020

Utěšená je ...




.... ta naše česká země. Myslím tím napohled. To co s ní s v ní provádí hrstka lidí teď nechám stranou, byť následky jejich činnosti jsou v krajině nelze nepřehlédnout, a tím myslím ten žlutej babišův mor. Když jsme jeli z chaty směr Bílina, jako vždy, když jedu tímto směrem mne uchvátí pohled na České středohoří. Ten kontrast náhle se zvedajících kopců po fádní polabské rovině je fascinující. Nejsou moc vysoké, až na Milešovku, Sedlo a Lovoš mají plus mínus kolem pětiset  metrů nad mořem. Jenže tu monumentálnost jim dodává právě ta absolutní okolní rovina. Znám pohled spíš z dálnice na Ústí nad Labem, kde dominuje Říp a již zmíněná Milešovka a Lovoš, doplněné zříceninou hradu Házmburk, jenže když jedete směrem na Louny, těch kopečků je tu náhle mnohem víc. Zde dominuje krajině Raná, Mekka všech českých rogalistů a paraglidistů. Naproti ní je zas jiná lokalita, která pro změnu na jaře přitahuje všechny fotografy. Kopec Oblík s jeho obyvateli hlaváčky jarními a konikleci. Ony ty kopečky nejen že vypadají hezky, ale mají i poetická jména. Oblík, Vraník, Hlaváč, Milá, Kočičí vrch, Raná, Srdov, Panna .... Je tu krásně a je smutné, že kvůli pár místům, které bohužel dehonestují celý kraj jsou právě severní Čechy brány jako nějaký fuj kraj. Fuj chemie, fuj doly, fuj celý kraj. Jenže tomu tak není, je tady stejně krásně jako všude jinde. A přiznávám, že i já z toho byla hodně překvapená ....

18 května 2020

Nějaké ty radosti ...





.... na které, jak už mi trochu otrnulo díky určitému, byť very, very chaotickému uvolnění situace s tím prapodivným virem, docela zapomínám, se mi připomnělo při návštěvě dcery. Nejen že to je vždycky léčba úsměvem a kousky které provádí Bobule, ale tentokrát to byla radost (tedy do té doby, než jsem druhý den zjistila kolik činila má výplata) z krásna. Jmenovitě z rostlinek. Když mne vezla dcera domů, vzaly jsme to do zahradnictví pro jeden keřík do její výsadby. Ovšem.... místo jednoho keříku jsme vezly plný kufr! No, odolejte když mají akci na japonské azalky, a azalky a rododendrony miluju ... a tak jsem si místo trvalek které jsem potřebovala dokoupit vezla dvě azalky, jednu tavolu, ostrožku a nádherný tmavě červený čilimník. Samozřejmě že teď, když je všechno v zemi zjišťuju, že ty azalky by klidně mohly být čtyři, a ještě by se šikly tak dva motýlí keře. Tak zas někdy příště ....
Další mou radostí, a to velkou, jsou ozdobné česneky kterým jsem, přiznávám, propadla po návštěvě rakouských Kittenbergerovských zahrad. Ty ohromné, fialové koule na metr vysokých stoncích mi okamžitě učarovaly. Zapátrala jsem a zakoupila nejdříve jedny, posléze další a pak zase další a vloni na podzim rovnou dalších pět druhů. Těšila jsem se, jestli budou takové jak na obrázcích podle kterých jsem je objednávala, jenže jsem zjistila, že stejně jak s tulipány, dopadla jsem i s některými česneky. Jak sedlák u Chlumce. Uhnily jim už nasazená poupata. A to mi vzešly všechny! Tak alespoň se začínám kochat tím co začíná rozkvétat ....

17 května 2020

Tak jo ...







.... dneska návrat ke kořenům blogu. Před pár dny, přesně jedenáctého května tomu bylo deset let, co vznikl tenhle blog. Vznikl kvůli velké chlupaté lásce, jménem Borek Prokopské jezírko, neboli Bobešovi. Byl to on, kvůli komu jsem si blog založila abych mohla psát (ó ta moje ješitnost) o jeho výstavních úspěších a mohla lidem představit tuto dost neznámou psí rasu. Nakonec se ale blog tak nějak zvrhnul ve slovesno - fotografický deník všeho, co se kde okolo nás šustne, co kde kvete, co je kde pěkného, kde jsem se zrovna byla podívat a kde se vyskytuju. Sama, se psy, s kamarády či některými blogery které vlastně už také mezi kamarády můžu počítat.
  Tentokrát jsem to nezapomněla, ale jaksi nebyla ze známých důvodů možnost napsat výroční článek. A tak si díky jednomu výletu tohle výročí připomínám článkem až dnes. Ale teď už předávám slovo Bobešovi a Myšpulínovi ....

15 května 2020

Bílá ...





.... jede! No tedy, ona už jela dříve, ale teprve teď jsem si mohla stáhnout všechno co jsem měla nafocené v době kdy jsem měla noťas na opravě. Anebo co už bylo stažené, leč jsem se k tomu jaksi nemohla dostat. Jo, a zase vás čeká velká nálož fotek květinových, stromových, krajinových a sem tam i nějaké to
 psisko ....

14 května 2020

Konečně ....






.... mám noťas opravený doma, stažené fotky z uplynulých dní, kdy jsem měla sice v plánu jen lehkou práci na zahradě,ale spíš víc procházek, ale znáte to. Člověk míní .... a tak skutečnost byla taková, že jsem od pátku 1.5 ( s výjimkou soboty, kdy jsme jeli s Myšpulínem do Bíliny na návštěvu a úpravu k chovatelce) až do středy 6.5. stále jen likvidovala škody na trávě způsobené nesprávným sekáním (muž a křoviňák prostě nejsou zrovna kamarádi), suchými zimami kdy se nerozložilo to co se posekalo ale neshrabalo, či opětovnou návštěvou divokejch prasat i stále patrné stopy po hrabací činnosti sousedovic Belky v době kdy tam bydleli. Takže jsem sekala a hrabala, zase sekala a zase hrabala no a pro změnu napotřetí zas sekala a hrabala. A když ne, tak jsem přehazovala komposty. Někde se mi podařilo trochu terén srovnat, ale povětšinou prostě stále vítězí trčící zbytky trsů trávy a mezi nimi dolíky kam se propadám do mechu. Jediná šance na srovnání je, a to jsem také někde začala praktikovat je zavážení kompostem a následné zválcování. Což jsem také vyzkoušela. Suma sumárum, ano vypadá to lépe, ale za cenu že jsem si uhnala silné namožení šlach v loktech po vyvožených cca 50 koleček přesátého i nepřesátého kompostu, a byla jsem ráda, že jsem vůbec uzvedla hrnek s kafem bez toho, že mi vypadl bolestí z ruky a pěknou alergii na plísně a prach s přídavkem pylové alergie díky kvetoucím jehličnatým stromům a všudypřítomné řepce. Takže jsem si ve čtvrtek 7.5 ráno po probuzení řekla dost, a zbytek dní už jen lenošíš (no.... ještě jsem tedy vyplela dva záhonky a ostříhala túje) a procházkuješ. To jsem tedy dodržela a dala si ve čtvrtek nějakých šest sedm kilásků kolem Mníšku a v pátek opět po dlouhé době s Padesátkou jsme vyrazily na mou oblíbenou trasu anglickým parkem u dobříšského zámku, ovšem s tím, že jsme odbočily směr Stará Huť a památník Karla Čapka. Trochu jsem doufala, že bude alespoň otevřený park kolem domu, ale bohužel nebyl. Otvírali až o čtyři dny později. Tak jsme si prošly naučnou stezku okolo a zamířily zpět do Dobříše na autobus, což dalo zhruba nějakých deset kiláků (furt si říkám, že si musím stáhnout nějakou apku která by mi měřila ty moje procházky) návštívily cukrárnu u stanice autobusu (zmrzlinový pohár luxusní, tedy cena taky luxusní, za to dort sice napohled pěkný, ale ve finále předražené nic, zlatí Jarolímkovi na Mníšku) a pak cesta domů. Odpadla jsem a jen s povděkem zalezla do křesílka a čekala až muž ugriluje mňam masíko. Víkend už byl opravdu čistě relaxační, s dvěma projížďkami na kolech které mi polovice po letech zprovoznila. V pondělí rozlučka a cesta domů. Sice jsem klidně mohla zůstat ještě skoro celý týden, nakonec jsem do práce nemusela, ale zimy jsem si užila ten předchozí týden dost, takže jsem tuhle variantu zamítla. A hádejte, co budu dělat tady.... tedy až přestane pršet a uschne tráva ...