Tak jo ...

.... dneska návrat ke kořenům blogu. Před pár dny, přesně jedenáctého května tomu bylo deset let, co vznikl tenhle blog. Vznikl kvůli velké chlupaté lásce, jménem Borek Prokopské jezírko, neboli Bobešovi. Byl to on, kvůli komu jsem si blog založila abych mohla psát (ó ta moje ješitnost) o jeho výstavních úspěších a mohla lidem představit tuto dost neznámou psí rasu. Nakonec se ale blog tak nějak zvrhnul ve slovesno - fotografický deník všeho, co se kde okolo nás šustne, co kde kvete, co je kde pěkného, kde jsem se zrovna byla podívat a kde se vyskytuju. Sama, se psy, s kamarády či některými blogery které vlastně už také mezi kamarády můžu počítat.
  Tentokrát jsem to nezapomněla, ale jaksi nebyla ze známých důvodů možnost napsat výroční článek. A tak si díky jednomu výletu tohle výročí připomínám článkem až dnes. Ale teď už předávám slovo Bobešovi a Myšpulínovi ....

" Nechápu proč zrovna když chci chrnět, bych měl něco vyštěkávat, nějaké štěky o něčem o čem vlastně vůbec nic nevím, páč jaksi panička zapomněla, že mne, pána v letech, nechali na chatě a sbalili toho otravu Myšpulína a klidně si s ním odjeli na celý odpoledne fuč " ...

 (Zlato, právě proto že jsi pán v letech, navíc sám víš jaký máš problém udržet se na zadních nožkách jsme tě nemohli nechat napospas deseti plus jednomu dandíkovi, kteří by se na tebe vyřítili)

" Ale zase, ono mít pro sebe celou chatu, vyhřátý pokoj a měkký poleženíčko taky není k zahození a když navíc nezapomněli na obídek pro mne, tak se to i dá zvládnout. A tak jsem si celý odpoledne chrněl a prděl vesele pod postelí, a ve svém psím duchu se tomu otravovi smál, protože ho mimo jiné čekalo stříhání a česání. To já si hovím ve svém narostlém kožichu a jelikož moje výstavní sláva je minulostí, můžu si dovolit vypadat jako tulák ... "

(Milej zlatej, dovolím si ti náladu trochu zkazit, jak dodělám zahradu, nastoupím na tvoje trimování. To že jsi pán v letech, neznamená že budeš vypadat jak lauzdr! )

 " Že jsem nedržel čumák! A mám to. Kdepak, pouštět se s paničkou do debat o vzhledu, to nedělá ani páneček a bere radši včas roha. To já jaksi už moc nemůžu a tak jsem takhle trestán. Ale proč? proč mám vypadat dál jako výstavní upravenej dandy, když se stejně jen válím doma nebo na zahradě? No? Proč? Kde je nějaká spravedlnost!!! Kdepak, a už neštěknu ani ň, ať si to odštěká ten mlaďák! "

" Takže já děkuji mému staršímu kamarádovi Bobešovi a když mi milostivě! udělil štěk, a štěknu vám, jaké jsem strávil krásné odpoledne s maminkou Zojou i psí Netty, s tátou, dědou, tetičkami a neteřemi a synovci. Původně měla moje maminka Zoja za mnou přijet zase na chatu, ale nakonec se domluvily maminky na tom, že pojedeme tentokrát my do Bíliny kde jsem se narodil. Sice nemám moc v oblibě ježdění autem, popravdě nechápu co na tom ti lidé a Bobeš vidí, ale nějak jsem to přetrpěl a s radostí přijal možnost vyskočit z auta a přivítat se nejdřív s maminkou Zojou a pak i s maminkou psí. Těch příbuzných se na mě vyřítilo tedy hodně, ale naštěstí maminka má óóbrovskou zahradu kde jsem mohl před nimi bezpečně utíkat, a navíc nám maminka naházela do trávy granulky aby jsme je hledali a tím pádem se při tom hledání kamarádili. To se mi tedy líbilo, horší ale bylo, že místo klidného courání a objevování zahrady si sice udělali kafe, ale maminka mne chytla, postavila na stůl a začala mne všelijak načesávat, načechrávat, stříhat a škubat, ukazovat jak na to a dělat ze mě krasavce. Jak já záviděl v té chvíli Bobešovi, že se může válet na pelechu a není vystaven takovému ponížení! I všichni moji příbuzní si lebedili po zahradě, lozili si kam chtěli a jak chtěli, jen já tiše trpěl na stole. Ale jedno pozitivum to mělo, zatím maminka Zoja rozhodla, že s výstavami ještě počkáme, i když Bobeš mi jedovatě štěkošpitá že on v mém věku už měl dva tituly! No vzhlížím k jeho výstavním úspěchům s respektem, o tom žádná, ale že bych měl nějakou velkou touhu se producírovat to tedy ne. Když maminka usoudila, že tedy pro dnešek dost, a že další úpravy až tak za dva, tři měsíce, sundala mne ze stolu a já si konečně mohl prohlédnout její nádhernou zahradu, proběhnout se a přivítat se i s lidským tatínkem. Se svou psí rodinou si poštěkat o tom jak jde život, párkrát se přidat k jejich úprku a upozorňování okolojdoucích že TADY JE TO NAŠE!! a nakonec si prohlídnout jestli se něco změnilo i v domě, ale tam to bylo všechno tak jak jsem si pamatoval. A protože se začalo zase dost šeredně zatahovat, naložili mě do auta, maminka Zoja mi sebou dala dobré granulky, jako vždycky, a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Byl jsem ze všeho tak utahaný, že jsem skoro hned usnul. Bobeš ve své neskonalé laskavosti jen uštěknul " To už seš zpátky? " a zase si zalezl pod postel na pelíšek, já za ním, a tam jsem mu vyštěkával jaké bylo setkání s rodinou. Bylo mi ho tak nějak líto, maminku, tedy psí, už nemá a jeho psí táta už je taky dost nemocný a lidský? podle druhé maminky je to "pěknej prevít, který se na nás ani nepřijel podívat i když mu volala a on to slíbil!"
  "Ach jo, vy lidi jste někdy hodně zvláštní ! "

" Není nad relax v křesle, to provozuji velmi rád "

" Když něco chci, umím udělat loudicí pohled jako nikdo "

 Maminka Zoja, páneček a část rodiny

Synovec a neteř. Jsou to ještě malí jetelíni, ale byla s nimi sranda. Dobře se s nimi hrálo na honěnou ...

Děda Donald, ten už za mnou byl i tady u nás doma. Teď jsem mu slušně návštěvu oplatil

Bobeš se někdy tváří, jako by chata byla jen jeho

A tohle ze mě udělala maminka Zoja. Mějte se krásně
Váš Myšpulín...