sobota 14. května 2016

Račte vstoupit .....



Když před necelým měsícem za mnou přišel synek s dotazem
jestli mi nebude vadit že by ze mě byl náhradník, nejdřív jsem se otázala
že záleží na tom v čem. Prý na Titanicu. Tak nebezpečí už mi žádné(reálné) nehrozilo
proto jsem s radostí kývla. I když mi bylo divné, že nejede se svojí novou přítelkyní.
I to mi bylo vysvětleno, má zkouškové období a tak nemůže.Fajn, představa výstavy
a i toho, že bych mohla zas chvíli pobýt na chatě mne nadchla a můžu říct, že jsem se těšila
hodně. I když už dávno vím, že nemám, protože většinou pak následuje nějaký průser
který mi buď znemožní nebo alespoň částečně onu událost na kterou se těším zhnusí. I tentokrát tomu tak
trochu bylo, ale dalo se to překousnout. Trochu mi naháněl strach celkový počet těch kteří
pojedou, obzvlášť při přání které účastníci zájezdu projevili, a to že jim
mám ukázat něco z Prahy. A pak to, že budu na nohou od půl šesté, protože se jelo
vlakem v šest a celou dobu budu vláčet věci které sebou povezu, protože jsem
zůstávala. Tak jo, kdybych nebyla magor, kterej sebou tahá foťák s třemi objektivy
a tablet tak by bylo fajn, mohla bych jet jen s kabelkou a nedřít se s baťochem ..... jenže.
Myslím že ti kdo z vás fotí to ale chápete. Nechat si ujít takovou příležitost aby si jeden
udělal nějaké fotky, to se prostě nedá. Obzvlášť když máte naprosto vybrakovaný
blogový archív. A ještě něco, ta exhibcionistova radost z toho, že můžete ukázat všem
co jste viděli. To všechno dohromady způsobí, že nacpete hromadu pro ostatní
naprosto zbytečných věcí do batohu a s ním pak absolvujete cestování vlakem,
metrem, pěškobusem, na chvíli se ho zbavíte na výstavě samotné, protože se tam s ním nesmí,
pak si ho znovu mrsknete na hrb, opět absolvujete cestu MHD, vláčíte se s ním ve vedru
po Hradčanech, Petříně než konečně po deseseti hodinách spočinete v konejšivé
náruči křesla s hrnkem kávy u maminky v pokoji ...... a k tomu ještě máte na krku samozřejmě
ten zatracenej foťák ......

Ale zpět k výstavě samotné. Byla jsem zvědavá co vlastně všechno obnáší.
Musím ale říct že jsem nebyla vůbec zklamaná, byť jsem po jejím opuštění tu a tam slyšela hlasy
že tedy od ní čekali lidé víc. Tak nevím co víc, ono se z Titanicu zas tolik věcí nezachovalo, že?
Nafotila jsem spousty fotek a tak abych vás neustále neničila jen
pohledy na artefakty které se zachovaly ( byť vidět věci kterých se dotýkali nebo je používali
lidé skorem před sto lety je dost zvláštní pocit, zvlášť když věci přežily, leč majitelé zhusta ne)
je takový zvláštní pocit. Proto jsem také rozdělila vše co jsem za těch pár dní nafotila
do jednotlivých článků, které mi vyjdou tedy na hodně dlouhou dobu .....
Při vstupu obdržíte svůj palubní lístek se jménem autentické osoby, která na Titanicu
opravdu cestovala, vyfasujete "plechovou hubu" čili malý telefonek kde si podle čísel
v expozici můžete poslechnout co se k čemu váže, prohlédnete si film o stavbě a pak
vás vpustí do samotné expozice. Jo, a na konci si můžete zjistit jestli jste ztroskotání
přežili nebo ne .....


Mezi šatnou a kinosálkem je pár vitrín s různými věcmi které si lidé na cesty berou.
Jako třeba fotkami.....


..... nebo aparátem, razítky a rýsovací soupravou či žehličkou ....


.... ale i šaty ....




Mimochodem už to vás trošku zamrazí. Když vidíte jak to je krásně zachované
a přitom to leželo takovou dobu pod vodou ....




Stříbrná souprava kuřáka doutníků


A pak si můžete prohlédnout jak to vypadalo na palubách Titaniku. Krásný model vévodí místnosti
mezi kinosálkem a vlastní expozicí. Jen focení bylo trochu složitější, lidí se neustále
motalo kolem dost a navíc se smí fotit jen bez blesku, proto také kvalita některých fotek
bude trochu horší .....







A tím máme za sebou začátek ..... a aby tu nebylo jen vzpomínání truchlivé
bude vzpomínání i kytičkové ..... a tak kolem dokola. Než se dostaneme
k výstavě skalniček. Ta bude jen o kytičkách. Alespoň sejí pokusím rozdělit
do různých expozic.