středa 20. února 2019

Od .....




.... nebytí někdy člověka dělí strašně málo. Jeden intuitivní krok stranou, minutové opoždění, jeden nádech navíc... Jsou to někdy chvilky které si ani neuvědomíme a přitom nám kolikrát zachrání život. Nevím co z toho zachránilo kdysi život mě, ale je jisté, že to tenkrát opravdu bylo na hraně.
S rodiči a prarodiči jsme v Praze bydleli ve dvoupokojovém bytě s maličkou koupelnou, kde byl sprchový kout a plynová karma. Malé okénko na větrání se skoro nedalo otevřít a navíc v zimě když mrzlo z něj člověku velmi nepříjemně táhlo na záda a hlavu, což při sprchování nebylo fákt nic příjemného. Já jsem teplomilec a tak jsem si vždycky vodu dávala na tu nejteplejší možnou, takže karma jela na plný pecky. Nebyla nejnovější a tak se jednou stalo co se stát muselo....
Zase jsem se jednou večer po návratu z nějaké diskotéky sprchovala, pro páru nebylo v té maličké místnůstce skoro vidět. Vylezla jsem ze sprchového koutu, šáhla pro ručník a .... Proč ležím na zemi? Napůl v koupelně a napůl v předsíni? Nade mnou vyděšené obličeje rodičů a babičky, já v hlavě černo a nechápu co se děje. Na otázky jestli mne něco bolí jen vrtím hlavou a snažím se zbavit mrkáním těch divných barevných kruhů a skvrn před očima.
Vstávám, oblékám si noční košili a zas. Opět se probírám na zemi, a to už maminka volá na pohotovost, že se mnou není něco v pořádku.
Dovedli mne do postele, a stále se mne, přes moje protestysnaží  udržet vzhůru. Je pozdě a já už jsem tak nesmírně unavená...
Konečně dorazí doktor, proměří všechno co proměřit může, prohejbá mi hlavu, ruce, nohy a div ne i uši, aby nakonec zkonstatoval, že šlo o otravu  oxidem uhelnatým ze spalin karmy které se díky počasí neodvětraly tak jak měly a kudy měly, ale vlezly zpět do té maličké místnosti. Prý to bylo už vzhledem k dvojímu bezvědomí málem o život. díky tomu, že jsem dlouhá a koupelna malá při prvním bezvědomí jsem vypadla do předsíně kde už byl čistý vzduch. Zůstat v koupelně, mělo to fatální následky...
Naštěstí jsem měla jen lehký otřes mozku, ale hned druhý den jsem musela absolvovat kolečko po doktorech. Nejdřív psychiatr, aby se vyloučil pokus o sebevraždu, neurolog aby se zjistilo, jestli to nezanechalo následky (podle nich ne, podle mne ano a velké) a EEG jestli je mozek v pořádku (od té doby mám dojem že tam ani není a jsou tam jen piliny)  všechno bylo O.K. a já odcházela s neschopenkou na pár dní domů do postele.
Dodnes nevím co mi tenkrát zachránilo život, jestli to byl nějaký krok navíc, nadechnutí nebo únava která mne hnala do postele, kdoví. Ale hranice od mého nebytí byla strašně tenká....

Proč tohle všechno píšu? Včera mi to připomněla televize, protože případů otrav oxidem stále přibývá. A ne každý má to štěstí jako já...