..... žít nudný život bez neustálého pohybu a infarktových situací,
vezměte si může který MYSLÍ.
Ono myšlení samo o sobě není nic špatného, pokud se jeho výsledek promění v užitečnou věc. Ovšem pokud se JEN myslí a výsledek se buď nedostaví nebo je zcela katastrofální, začíná přituhovat. Ve vztahu určitě. Ono ne nadarmo se říká že stokrát nic umořilo i osla, a pokud stokrát za den, týden, měsíc či rok stále uklízíte po mužově přípravě ranní kávy mléko, máslo a džem do lednice a nůž do stojanu, zákonitě vám začne v hlavě vrtat PROČ vyndat vše není tak strašná práce jako to vše opět vrátit na své místo. A tak se zeptáte. Odpovědí vám je JÁ MYSLEL, že to potom uklidím. Potom je ovšem časový údaj silně nespecifikovaný.
Přijdete domů z úklidu penzionu a zjistíte že máte z chodby, kuchyně a pokoje bahniště a oba psi jsou obalení blátem. A to jste to chvíli před svým odchodem všechno vytřeli! Na otázku co to proboha je a kdo to tak zprasil se vám dostane odpovědi. Oni byli venku a JÁ MYSLEL, že si té krtiny nevšimnou a MYSLEL jsem, že to půjdu zamést jenže jsem nenašel koště na tom místě kde jsem MYSLEL že je (koště už deset let stojí na stejném místě okolo kterého se ixkrát za den projde) a když už jsi přišla tak ....
Ovšem infarktové situace nastávají ve spojení se zavíráním dveří a brány aby psi nemohli utéct. Hlavně malej, ten stále není úplně vycvičený na přivolání. Nutno podotknout, že v těchto případech se muž vytrestá sám, protože je pak vyklepaný jak sulc. To tak najednou přilítne a kde jsou psi, JÁ MYSLEL, že jsem zavřel bránu a ono ne. Začneme tedy běhat po chodníku každý jiným směrem a volat na psy. Ti ovšem na nás nechápavě koukají zpoza plotu zahrady....
Všechno vyvrcholilo divadlem na Tři krále. Sedím u stroje nahoře v pokoji, a slyším dole koledníky. Vykouknu z okna a propánajána!! pinďour je naproti u plotu a čuchá a vrtí se před těma dvěma psíma obludama od sousedů! letím dolů a pohled který se mi naskytl byl hodně zvláštní. Muž stojí nerozhodně na chodníku, koledníci zpívají koledu a pinďour si vesele lítá po silnici sem a tam nebo se snaží prohrabat k sousedům. Chvíli jsem nevěděla jestli se mám smát nebo muže zabít, a tak jsem na něj zařvala proč tam stojí a čučí a nejde pro psa. V těhle pantoflích? Jo, v těhle a nebo si je zuj a choď v tom sněhu bos, když neumíš psa uhlídat!
Vystartovala jsem pro mrňouse, jenže jeho chytat je jak chytat hada s nohama. Je rychlej a neskutečně hbitej. Takže se mi vysmeknul a mazal zas přes silnici zpátky. Koledníci se drží pevně svého scénáře a vesele pějí My tři králové, mezi nimi lítám já a chňapám po psovi, v okamžiku kdy se k někomu přiblíží tak na něj zařvu Chyť ho! samozřejmě že všichni stojí a čučí, jak doprovod koledníků tak muž, mrňous okamžitě využije situace a zas vezme dráhu přes silnici a chce se dál družit s obludama. Naštěstí mají na bráně pletivo, takže se k nim nedostal. A já zas svištím ho odchytnout. Asi třikrát jsme takhle běželi sem a tam, já už jsem od toho Chyť ho! skoro ochraptělá, koledníci už podruhé pějí znovu koledu, až konečně mladej vběhne domů a naprosto v klidu si jde lehnout na pelíšek.
Rozloučím se s koledníkama, manžel jim dá do pokladničky nějaký obolus a když se ho zeptám co to mělo bejt, jak to, že mu malej zdrhnul, dostane se mi odpovědi JÁ MYSLEL, že jsem za sebou zavřel dveře! V tu chvíli jsem už vážně silně uvažovala o vraždě.
A pokud si myslíte, že to byl ten den konec, tak zdaleka ne. Pustil totiž odpoledne mrňouse ven, a šel si lehnout protože byl po té anabázi rozklepaný a bylo mu blbě. Asi po hodině, možná po hodině a půl jsem si šla udělat čaj a koukám kde je mrňous. Doma nikde. Ptám se tedy kde že je. No kde by byl, doma. Nebyl. Ani na pelíšku, ani v křesle, ani na sedačce, nikde. Vylítnu ven a volám na něj. Okamžitě se ke mě s radostí řítí sněhová koule která s návratem domů nedělá své obvyklé cavyky. A správně tušíte jaké že se mi dostalo odpovědi na otázku proč ho nepustil domů dřív.
Když JÁ MYSLEL, že .....
Tak si říkám, jestli by v jeho případě nebylo lepší, kdyby míň myslel a víc se díval kolem sebe.