Proklatí básníci, jak touhy vaše znám….
Jak kruté je milovat a zůstat na to sám.
Jak kruté je milovat a muset odvracet líc,
Jen nechat kanout slzy a dál nic víc.
Ach ty krůpěje srdce plačícího, raněného k smrti
Kanouc pomalu k věčnosti a zhoubě
Den první, den poslední…..
a v dálce dravec uchvátil nevinné holoubě.
Proklatí básníci, všemi nenávidění
Svá srdce láskou obtěžkaná vy dali kdysi v šanc….
Nikdo neuměl vrátit tu lásku zpátky
Nebo nechtěl?
Ó jak bolí když se ohlédneš za zavřenými vrátky.
Kam vstoupit nesmíš i když tvoje srdce pláče
Chtělo by jít, v těle touhou zmírá….
Však místo to zapovězené je mu navždy
Hořkosti v kalichu už plná je míra….
Jak kruté je milovat a zůstat na to sám…
Jak kruté je milovat a nevědět jak dál.
Jak kruté je milovat když vrásčitou máš líc,
Jak kruté je milovat když za to sklízíš jen smích…..
