úterý 9. září 2014

Sobotní vzestupy a pády .....



Trpím takovou poruchou, či jak to nazvat a to tím, že v cizí
posteli se budím strašně brzy. A je jedno jestli jsem šla spát o půlnoci nebo až ve čtyři ráno. Prostě kolem sedmé už jsem vzhůru a ať dělám co dělám, unavená jak kotě ale už nezaberu. Kvůli tomu se stávají taky víkendy takle mimo pro mne dost fyicky náročnými. A sobota neměla být jiná. Vykopala jsem se tedy z třináctky, Lucka se sice podivovala kam jdu, ale otočila se a spala dál a já si šla do chaty uvařit kafe. Kamarád, ač neustále upozorňoval a to že musí brzy stávat a frčet na výlov kvůli kterému vlastně taky vyrazil, spal ještě spánkem spravedlivých a tak jen Bobeš nejdřív s vrčením ale pak s úsměvem když zjistil kdo se to dovnitř vloupal mne přišel přivítat. Vzala jsem si ho tedy na klín do křesla a popíjela ranní kávu. Za chvíli jeho spokojené odfukování prozradilo že i on se opět odebral do říše spánku a tak jsem tam byla já jediná která čučela a byla vzhůru. Tyhle chvíle bývají něčím zvláštní. Jeden si ani nepřipadá jak v cizím, spíš se cítí bezpečně a doma.Jestli to dělá prostředí, člověk u kterého jsme, to nevím. Ale je to tak.
Když ještě nebylo tolik zvěře kolem, chodila jsem si takhle ráno sednout na některý z kamenů a pozorovala jak se nad horami klube, kolikrát z mlhy, nový den. Bylo ticho, jen tu a tam se projevila Mahulena nebo zazpíval ptáček. Pak se najednou rozlétly dveře a ven vyrazil kamarád a začal hned všechno organizovat.....
No tentokrát se dveře nerozlétly protože byly otevřené, kamarád se s dotazem proboha co tu tak brzo strašíš vybatolil z ložnice a když jsem mu řekla že je osm hodin začal lítat jak čamrda a že musí honem k rybníku. Znám to jeho honem a byla jasné že vyrazíme nejdřín tak za hodinu, ne - li ještě za dýl. A taky jo. Za hodinu a půl jsme nasedli všichni i s Bobešem do valníčku u traktůrku a přesně jak ve filmu Slavnosti sněženek ( "No to je dost táto, že jsi nás zase jednou vyvezl na výlet!") jsme vyrazili k nedalekému rybníku Čerňák kde se výlov konal. Tedy už se odkonal. Rybník zel prázdnotou, jen malé děti se brodily blátem a dosbírávaly zapomenuté rybičky čudličky a všichni ostatní se veselili na hrázi v občerstvovacím stanu. Zanechaly jsme s dcerou kámoša a jeho společníka na hrázi a s Bobešem a košem vyrazily do lesa. Já si nutně potřebovala zvednout své houbařské ego po totálním propadáku na chatě a nutno podotknout že jsem si ho tedy řádně přifoukla. Narozdíl od Středních Čech se tady opravdu na ty houby dalo chodit s nůší. Co krok, to houba (a ne prd) a co dva nějaká velká. Suchohříbci, babky, kováře, růžovky, strakoši, praváci, kozáci ..... no prostě ráj a pohádka. Jediné co nás na chvíli vykolejilo bylo náhlé zmizení a nedovolatelnost velkýho Bobeše. Tohle mi nikdy na zdejších procházkách neuděl že by se vypařil jak pára nda hrncem. Takže jsme chodily, volaly, pískaly a nic. Ticho. Začala jsem chytat nerva protože přeci jen není to můj pes a tak jsem se vydala zpátky na hráz jestli nakonec ten prevít nešel zpět za pánečkem. Ještě jsem ani na ní neviděla a už jsem slyšela jak tam kamarád na něj hudrá. Ale ne že se tam najednou objevil když měl být s náma, ale že sežral jednomu z hostů buřta. Navýsost rozezlená jak na Boba tak na kamaráda že mi nezavolal že je Bobeš u něj, protože mu muselo dojít jaký mám asi strach, jsem mu mrskla vodítko ať si toho prevíta hlídá sám a majestátně odkráčela zpět do lesa. No co budu povídat, ani ne za třičtvrtě hodiny jsme měly košík vrchovatej a šly zpět na hráz. Tam nás ale čekala studená sprcha. Dva staříci kteří se nás na něco dotazovali v lese a měli košíky skoro prázdné tam stáli s koši až po vrch plnými nádhernými velkými, ba přímo obřími hřiby a kamarád vidouc naše úlovky prohlásil že takový s prominutím "sračky" ať tam ani nenosíme a neděláme mu ostudu( později z něj vylezlo, že by při loňské neúrodě dal cokoli za takovej košík). Načež mu dcera opáčila, že tedy když je tak chytrej tak ať nám ukáže jak se sbíraj ty pořádný houby. To ale neměla říkat protože v okamžiku s jiskrou v oku byl na nohou a už nás všechny hnal zpátky k chatě a že tedy jedem. Já už, poučená minulými návštěvami, věděla co nás čeká. Kola a davaj na desetikilometrový okruh po lese, prodírání nepřístupnými místy, jehličí který budu z prádla vyklepávat ještě doma a hlavně dirigování co sebrat a co ne.A sražení houbařského ega do prachu, protože jemu stačí kouknout a vidí, což mne neskutečně vytáčí. A nezklamala jsem se. Navíc ještě začalo drobně pršet takže začaly cesty pěkně klouzat, to samé popadané stromky a větve a neustále mi, což značně nesnáším, kapalo z větví za krk. Ale bavila jsem se. Protože po projetí několika kilometrů a navštívení několika zaručených míst nebyla v koších ani jedna houba a kamarád začal pomalu ztrácet svůj bohorovný výraz v tváři, jako že to je brnkačka a těch hub tam je, a začal dost silně nejistět. Takže ještě honem na jedno místo kde tedy už určitě něco musí být. A bylo .....
Prales. Vyřezané, slizké klouzavé stromky se kupily jeden přes druhý, jít musel člověk v předklonu protože se pro hustotu větví nedalo ani narovnat, do toho v travnatých úsecích šlahouny ostružin podrážející nohy. A hřiby. Kam se člověk podíval hřiby všech možných velikostí. Jeden opravdu trofejní, který by na Nově způsobil poprask jak hrom jsme ani nebrali protože by asi byl tak červivej že by se rozpadl a bohužel ani nenafotili protože já si sebou foťák nebrala ( a později se ukázalo že to bylo správné rozhodnutí) a telefony taky zůstaly na nabíječkách v chatě. Škoda, protože když řeknu že mohl mít klobouk v průměru skoro čtyřicet centimetrů nikdo mi to věřit nebude. To že si budu opravdu vybírat co sebrat a co ne jsem zažila naposledy před dvěma lety shodou okolností při naší návštěvě s mužem. Netrvalo ani tak dlouho jak jsme se sem dostávali a oba koše byly vrchovaté takže jsme se vydali na zpáteční cestu. Jak se tak flákám vzadu jako poslední najednou jsem na poslední chvíli za stromem vedle cesty zahlédla kapitálního hřiba. Zabrzdila jsme tedy a to jsem neměla dělat. Nezvyklá ze svého kola na tak dokonale seřízené brzdy jsem se okamžitě poroučela k zemi. Zamotala jsem se tak do toho kola, že jsem nebyla schopná drahnou chvíli se z něj vysvobodit a za všeobecného veselí přihlížejících jsem se tam mrskala jak ryba na suchu. No mě do smíchu tedy nebylo, fakt ne .....trofejáka jsem si ale sebrala a za připomínek že bude stejně červavej a že takový lidi má kamarád tedy v lese fákt rád, jsem si ho ubránila a dala k němu do koše. Na just. Dojeli jsme zase na hráz kde se ještě stále všichni veselili, i když už ve značně podroužením stavu, tam vybalili svoje tentokrát už schvalitelné koše, dali po pivku a jeli na chatu. Jak jsi tak v euforii že jsem tu první a poslední cestu na kole zase zvládla jedu a chystám se zatočit najednou plác a byla jsem na zemi zas. Za celý život kdy jsem se pohybovala na kole jsem spadla jen jednou jedinkrát jako malá holka a teď hned dvakrát! Před dcerou, kamarádem, a jeho známými! A nejhorší je že ani nevím proč ten druhý pád. Jedu jedu a najednou jsem na zemi. Zřejmě tam byl asi drobný písek kterého tam je všude požehnaně a jak jsem zatáčela podjelo mi na něm zadní kolo. Možná už sehrála svou roli únava která se mne zmocnila při té krátké zastávce, protože spát jen čtyři hodiny a pak kmitat od rána jak fretka už bylo asi přes míru. Jinak si to nedovedu představit protože už jsem brzdila opravdu zlehka, poučena předchozím pádem. Nejvíc mne naštvalo ale to, že dcera místo aby se zeptala jestli jsem v pořádku tak i když viděla mou bolestí zkřivenou tvář na mě začala ječet co jí dělám ostudu a jestli když neumím jezdit na kole ať na to nelezu a že mi říkala hned že to nezvládnu. Čímž mne tak vytočila že ještě zvedajíc se a pajdajíc jsem na ní začal ječet ať mi zmizí okamžitě z očí protože takovýho hnusnýho spratka jsem ještě neviděla. No co budu vyprávět. Nálada na bodu mrazu, mě blbě fyzicky i psychicky, bolel mne celej člověk protože tentokrát to bylo dost bolestivé spadnutí, veškerá dobrá nálada fuč. A navíc se na mne zlobil i kamarádův společník kterej se za ty tři dny do dcery tak nějak zakoukal a já si jí dovolila takhle seřvat. On ovšem nevěděl proč, protože byli docela vzadu za námi. Po návratu dcera zalezla trucovat do třináctky, já si dala frťana a uvařila hodně sladkej čaj, a dala se zas trochu do kupy abych mohla všechny houby roztřídit, připravit druhou variantu Petříkovského pekáče a zahřát se, protože se tím deštěm oproti krásnému slunnému a teplému pátku značně ochladilo a tak se už v chatě zatopilo. Malou náplastí mi bylo při vaření sledování tří nahatých chlapů kteří si dopřávali sauny a courali mi přímo před oknem Mrkající Smějící se. Já se na ní ostatně taky těšila, ale nakonec jsem jí nedala ani jednou.....
Jelikož únava padla na všechny, postupně jsme se přestěhovali do tepla a pozabrali různá místa a tak trocho pouvadali. Takže večer jsme tentokrát neprokecali až do rána ale slušně se v jedenáct odebrali do svých ubikací a nevím jak ostatní, ale já zvadla tedy skoro hned.



Bylo tu všude spousty vřesu, ale opravdu spousty. A na některých místech neobyčejně vysokého což jsem neviděla nikde jinde





Tolik fotky z dopoledne. I když jsem sebou měla foťák nebyl v té euforii ani čas fotit. Tohle už jsou úlovky z odpoledne, takhle jsme přijely domů. A to jsme ještě třetinu toho co jsme odpoledne našli nechaly kamarádovi



Houbičky malé ....


..... větší .....


...... ještě větší .....


..... a největší .....



Oproti kamarádovým černým předpovědím, že ty velký budou stejně samej červ nebyly, jen jeden. Dneska mu musím zavolat jak dopadly jím vymyšlené houbařské závody, které probíhaly o uplynulém víkendu.