pondělí 30. dubna 2012

Já už chci domů....

Jak brzké stávání, tak cesta tam, dlouhé čekání na nástup a nakonec i to, že se mi rozbily sluneční brýle a já tak čučela v tom slunečném dni "jen tak" a i dost velká únava nás obou nakonec rozhodla o tom, že na odpolední soutěže čekat nebudem, ač velkého Bobeš ten jeho získaný BOB k tomu opravňoval, ale představa toho, že tam v tom vedru budem čekat ještě další tři hodiny nás natolik vyděsila, že jsme se sebrali a raději jeli zpátky. Tentokrát kamarád vybral cestu "kochačku" přes Jeseník, Ramzovou a Štíty. Užívali jsme si tu zpáteční cestu pěkně v klídku, tedy pokud nepočítám to, že auto bylo bez klimatizace a venku skoro třicet stupňů. Ale jak jsme se dostali do horských oblastí, přece jen se trochu ochladilo. A dokonce i na vrškách ještě trocha sněhu i byla. Docela jsem měla chuť do něj strčit ty bosé nohy !


To bylo focené z první benzínky na našem území kam jsme vlítli jak velká voda pro pití nám, i psům a zmrzku...
Nad Ramzovou na kopci stály tyhle fofrníky na elektriku. Kamarád schválně zastavil, protože chtěl slyšet jestli opravdu dělají takový hluk jak to jejich odpůrci tvrdí. Samotnou mne to zajímalo. Nedělají. To ten vítr byl hlučnější. Oni si jen tak tichounce šelestily, šššš, šššš, šššš....



Zbytečky zimní sezóny u vleku....




A to je poslední rozloučení s horami a naší cestou....pak už jsem zase zvadla Zamračený.....

A jak to klukům slušelo a ťapalo....

Ještě pár foteček jak to klukům slušelo. Dokonce jsem dostala velkou
pochvalu od chovatelky z jejíž stanice pochází velkej Bobeš, že byl
on i můj Bobeš opravdu pěkně upravení. A že chvíli nevěděla
kterej je vlastně ten "její" a který ne. Je to pro mne pocta
protože všichni její psi jsou opravdu velmi úspěšní a
vždy moc pěkně upravení. A já jsem stále ještě v
tomhle děsnej kandrdas. A navíc strašně
foukal vítr, takže ty jejich hedvábný
palice upravit byl někdy oříšek.

Borek Prokopské jezírko alias malej Bobeš.

Colorado Cash ze Žihelské zahrady alias velkej Bobeš.

A ještě malej Bobeš.


Takhle si kluci ťapali v kruhu anebo odpočívali před vstupem do něj.

odpočinek

Kluci už s medailema...a velkej Bobeš jako Man in black, nebo že by FBI ?


A hurá do kruhu....

Takže když mne kamarád vzbudil, že už jsme skoro na místě chvíli jsem koukala jak vyoraná myš ale to už nás navigace zanavigovala na perfektní místo k stání. Na výstavách je vždy problém s parkováním, protože když se vydáme s plnou polní která tvoří psa na vodítku, výstavní klec a upravovací stůl, taška přes rameno s doklady a vstupáky případně ještě křesílka, foťák a někdy i deštník, sami vidíte že dvě ruce jsou sakra málo. Takže pes, křesílko, taška do klece, stůl na klec a tohle všechno za patřičného štěkotu táhnete kolikrát přes celé parkoviště k hale kde máte výstavní kruh. A to ještě se prodírat davy dalších stejně postižených, k tomu pořád dávat pozor aby jste nějakému psovi nenajeli na packu, nebo nesejmuli jeho majitele. Takže opravdu sehnat strategické místo k parkování je základ. A to se nám podařilo a navíc jsme měli i kruh jako jedni z mála na betonu a ne na trávě. Můj Bobeš sice na trávě chodí stejně jak na tvrdém podkladě, za to velkej Bobeš hopká. Sice jsme tím ztratili určitou výhodu, ale vem to čert, je to v rodině....
A dokonce i místo ve stínu se nám podařilo uchvátit, kde jsme pěkně ulití v klídku sledovali cvrkot kolem sebe.


Přišli jsme na to, že oproti výstavám u nás, kdy se musí být prostě do devíti na místě a mít z kruhu vyzvednuté číslo a desky z posudkovým listem a pak třeba tři hodiny čekat než na vás přijde řada, v Polsku mají v propozicích uvedené časy kdy které plemeno jde do kruhu a podle toho můžete přijet. A dokonce přesně v určený čas opravdu do toho kruhu nastupujete.Tak co se týče nás žádný problém jsme ostatním nedělali, byli jsme jen dva. Takže to byl
fofr....Odchodili jsme si to svoje, a pak hurá na jídlo, trochu se porozhlédnout po ostatních pesanech a domů. A jak jsme dopadli? Inu táta velkej Bobeš V1, CAC, CACIB, BOB a můj Bobeš V1, CAC, res. CACIB. Spíš šlo o to, aby velký Bobeš dostal ten CACIB, protože kamarád potřebuje co nejdřív uchvátit titul Interchampiona aby se jako na poslední výstavu vůbec mohl ještě jednou přihlásit na anglický CRUFT. A pak definitivně z vystavováním končí. Tedy pokud se nezblázní a nepořídí si dalšího štěníka. Já přijdu o super parťáka a "dovozce" na většinu výstav, takže holt se bude muset obětovat muž.






MVP OPOLE, V1, CAC, res. CACIB rozhodčí Jadwiga Niciewicz, PL.

Cesta do Opole....

Domů z chaty jsem se vracela dost neobvykle již v pátek, ale jen proto, že jsme v sobotu jeli s kamarádem a majitelem Bobešovýho táty do Polska na výstavu a aby nemusel jet rovnou v sobotu z Prahy pro mne k nám a pak pokračovat dál, vyzvedl mne už v pátek a přespal u nás. Byly to docela manévry, protože velkej Bobeš zdědil po svém psím tatíkovi nejen úspěšnost a krásu, ale i jeho velice silnou averzi ke kočkám. A jak známo mi máme miciny čtyři. Takže jsme byli domluveni, že já než dojedem domů zavolám, aby se stačily kočky včas uklidit do bezpečí. Ale musím říct, že Bobeš byl docela na návštěvě slušný, ale stejně jsme raději micky drželi stranou.
A tak jsme v sobotu v nekřesťanskou dobu ráno vstali a vyrazili směr Polsko. Bylo ještě šero, ale už ne zas tak moc, aby se nedalo dívat kolem.
A když jsme začali sjíždět dolů z Červenovodského sedla, začalo nad Jeseníky vylézat krásně sluníčko. Nejsem vůbec příznivcem tak brzkého vstávání, ale ten pohled za to stál.....
Fotky jsou dělané za jízdy takže tu a tam je flek ze špinavýho skla, či kousek interiéru nebo mírně snímek mírně mázlý. Ale i tak si myslím že další komentář není moc nutný.




Někde v údolích se ještě držela mlha, a nehustší byla nad jednou ohromnou vodní nádrží před Nysou, to vypadalo jak když v tom údolí obři perou velké prádlo....




Ty pohraniční hory nás doprovázely podstatnou část cesty, Jeseníky z Polské strany byly dokonce stále ještě zasněžené víc jak na naší.....






Zámek a kousek náměstí v Medzilesie, víc jsme nestihla....


A zajímavá věž z dalšího městečka, to fakt nevím jak se jmenovalo.....ale byla pěkná.


Celkově mne překvapila čistota okolo silnic a ve vsích, není to sice až ta někdy nelidská úpravnost Rakouska či Německa, ale zase ne to šílený bordeliště v pangejtech jak u nás. Polské příhraniční vesnice se asi stále nějak "hledají" jsou oproti Čechám méně obydlené, prázdnější....za to je vidět že je zde o mnoho víc polí a že zemědělství je zde více rozvinuté. Co se týče nové výstavby, tak není až tak masivní jak u nás, o všem o vkusnosti, no, je to takový mix německé pintlichnosti a ruské nabubřelosti. Samé výklenky, vížky, balustrády, prostě ne nic minimalistického, ale s přísně upraveným okolím. A když není nový dům, tak alespoň je okolo něj honosný skoro někdy až zámecký plot. Staré stavby jako kostely, nebo radnice či městské zámky jsou naproti tomu úžasné, z červených pálených cihel, strohých linií ale o to vznešeněji vypadající. A hřbitovy, tak to je kapitola sama pro sebe. Žádné vysoké zdi, uzavírající je před světem, ale nízké zídky přes které je vidět dovnitř a hromady a hromady květin na hrobech. Ale bohužel umělých, a to je věc z které mi leze mráz po zádech. nemám je ráda, a navíc tyhle jsou ale fakt echt kýče... Sice to působí veselým a barevným dojmem, ale prostě je to umělina. Přitom zahradnických center s opravdu levnými květinami je zde také mraky.
Samozřejmě pro mne jako ateistu je všudypřítomnost Panny Marie a křížů docela ne moc pochopitelná, ale budiž, je to hodně religiozní zem, takže to k tomu patří. A Mariánský kult je zde hodně silný.
A jelikož ono brzké vstávání a únava ze slunce a tepla udělala své, brzy jsem odpadla a tím i další focení. A kamarád mne probral až kousek před cílem.



neděle 29. dubna 2012

Bobešův ručník a moje černá můra...

Jak Bobeš tak Mates se museli svorně vyválet ve smrdutém bahně u břehu. Tu a tam chcípla ryba jim rozhodně nevadila, spíš naopak a tak jsem je musela velmi briskně odvolat, protože "vůně" psího kožichu vyváleného v rozkládající se rybě je opravdu úděsná a hlavně dost nevypuditelná. A jelikož Mates na procházky nosí svůj autopostroj, protože z normálního obojku se párkrát a zrovna v tu nejnevhodnější chvíli vyvléknul, vzala jsem ho za oko na karabinku a v čisté vodě ho vymáchala jak velké prádlo. S Bobešem to bylo horší, měl jen obojek a navíc byl po aplikaci přípravku proti klíšťatům, takže jsem ho do vody hodit celého nemohla. Naštěstí si našel místo v mokré trávě u břehu a podvozek si tam perfektně opláchl a ošoupal.
A pak se na břehu ještě pro jistotu snažil utřít do sucha.....





Jestliže při setkání s čuníky jsem nějak ani neměla strach, tak při setkání u rybníku s tvorem kterého k smrti nesnáším mě obcházely mrákoty. Takže tyhle fotky mne stály opravdu hodně sil vydržet....ta mrcha mne tak vyděsila ze siesty a vyhřívání se na sluníčku že jsem vyskočila jak na péru.




Já totiž hady strašně nesnáším a eklujou se mi a nejhorší noční můra je když se mi o nich zdá. Při jakémkoli dokumentu v televizi ve kterém se vyskytovali tito plazivci jsem automaticky dávala a dávám nohy na nahoru a po skončení pátrám po zemi, jestli náhodou některý jedinec z obrazovky nazabloudil pod naší sedačku. Ale zase na druhé straně jsem nechtěla aby se na tu užovku nevrhli oba psi a neublížili jí a tak jsem se jí neustále snažila dupáním vytlačit do vody. Zprvu nechtěla, ale nakonec přece jen usoudila, že tam by mohla mít spíš klid. Vjela tam jak střela a za chvíli se už vlnila pryč. Naštěstí. Bestie, pěkně mne vyděsila.



Raději jsem zavolala oba přízemáky a vydali jsme se na cestu domů. Ta mrcha hadice mi totiž dokonale zkazila náladu. Pod hrází u odtoku je malý kaňonek se skálou a tůňkou a tam si pěkně hověla na sluníčku v klídku ještě jedna kačenka.....


Něco z kachního soukromí......

Kaček bylo na rybníku dost a spokojeně si v tom sluníčku plovaly po hladině. Některé spaly s hlavou pod křídlem a nechaly se pomalu nést vlnkami, jiné diskutovaly v malých skupinkách, další zase přelétávaly na vedlejší rybník. Matesa i Bobeše jejich pohyb na vodě zaujal a tak po řádném vyválení v blátě a následném vymáchání ve vodě seděli oba na břehu a pozorovali je.










A hádanka, najdete žábu?


Ten záběr mne opravdu mrzí, ale jelikož byla hodně plachá, musela jsem fotit z dálky tudíž opravdu hodně zoomovat a nějak mě pořád ze záběru utíkala a utíkala. Nemohla jsem to holt udržet....