Bobešův ručník a moje černá můra...

Jak Bobeš tak Mates se museli svorně vyválet ve smrdutém bahně u břehu. Tu a tam chcípla ryba jim rozhodně nevadila, spíš naopak a tak jsem je musela velmi briskně odvolat, protože "vůně" psího kožichu vyváleného v rozkládající se rybě je opravdu úděsná a hlavně dost nevypuditelná. A jelikož Mates na procházky nosí svůj autopostroj, protože z normálního obojku se párkrát a zrovna v tu nejnevhodnější chvíli vyvléknul, vzala jsem ho za oko na karabinku a v čisté vodě ho vymáchala jak velké prádlo. S Bobešem to bylo horší, měl jen obojek a navíc byl po aplikaci přípravku proti klíšťatům, takže jsem ho do vody hodit celého nemohla. Naštěstí si našel místo v mokré trávě u břehu a podvozek si tam perfektně opláchl a ošoupal.

A pak se na břehu ještě pro jistotu snažil utřít do sucha.....

Jestliže při setkání s čuníky jsem nějak ani neměla strach, tak při setkání u rybníku s tvorem kterého k smrti nesnáším mě obcházely mrákoty. Takže tyhle fotky mne stály opravdu hodně sil vydržet....ta mrcha mne tak vyděsila ze siesty a vyhřívání se na sluníčku že jsem vyskočila jak na péru.

Já totiž hady strašně nesnáším a eklujou se mi a nejhorší noční můra je když se mi o nich zdá. Při jakémkoli dokumentu v televizi ve kterém se vyskytovali tito plazivci jsem automaticky dávala a dávám nohy na nahoru a po skončení pátrám po zemi, jestli náhodou některý jedinec z obrazovky nazabloudil pod naší sedačku. Ale zase na druhé straně jsem nechtěla aby se na tu užovku nevrhli oba psi a neublížili jí a tak jsem se jí neustále snažila dupáním vytlačit do vody. Zprvu nechtěla, ale nakonec přece jen usoudila, že tam by mohla mít spíš klid. Vjela tam jak střela a za chvíli se už vlnila pryč. Naštěstí. Bestie, pěkně mne vyděsila.

Raději jsem zavolala oba přízemáky a vydali jsme se na cestu domů. Ta mrcha hadice mi totiž dokonale zkazila náladu. Pod hrází u odtoku je malý kaňonek se skálou a tůňkou a tam si pěkně hověla na sluníčku v klídku ještě jedna kačenka.....