Aby tu pořád nebyly jen ....

 

.... ty kytky, i když je mi jasné, že po téhle

podělané šedé, mokré a nebarevné zimě jsme už na barvy asi každý natěšený, si uděláme odbočku k vodě. Ostatně i tady se dají najít barvy, podle toho jak zrovna jsem se k záběru postavila. A jak moc jsem musela ztmavovat záběry protože jsem nešla cíleně fotit vodu a tím pádem jsem si nebrala ND filtr, takže jsem při delším čase měla snímky dost světlé. Ale nakonec se daly ztmavit bez problémů a občas se tam objevila i nějaká ta barvička. Protože tekoucí  vodu jsem fotila dokonce dvakrát po sobě, fotky se prostřídají s těmi kytičkovými aby to nebylo pořád stejné ....

Nakazila jsem ....

.... tady tu svou známou infekcí zvanou Starosklíčka.

Ostatně jí na to upozorňoval i náš starosklíčkařský guru. Že focení se starosklíčky je silně návykové. A tak, poté co jsem jí na našem pravidelném briefinku u vína povykládala co to vlastně starosklíčka jsou a co to obnáší s nimi fotit přehrabala půdu a našla tam jeden

 starý ruský foťák značky FED5 s objektivem Industar 61. Vyzkoušet okamžitě ho nešlo, protože tento objektiv nemá závit pro klasiku M42, která je nejrozšířenější u starých skel, ale má závit EXAKTA čili M39. Když jí došla, okamžitě šla zkoušet. A já si okamžitě zamluvila zkoušení. Zjistily jsme, že objektiv má jednu zásadní vadu, která se ale ukázala velkou výhodou. Nelze jím ostřit víc jak na dvacet centi a to ještě oddalováním a přibližováním. Takže skvěle nahradí mezikroužky ale s výhodou toho, že zaostří na celý objekt, místo jen na jeho část, jak tomu je u mezikroužků. Na focení květů a detailů naprosto super. Byla jsem nadšená a tak jsem zkoušela a zkoušela. No, a nakonec ten objektiv zůstal u mne napořád, protože známá zjistila, že jí se s ním velmi špatně ostří protože špatně vidí. A já dostala, krom jiného,

 vlastně takový hezký narozeninový dárek ....

Provedeme přesun ....

.... a z polních cest se dostaneme na lesní.

Ovšem že by byl mezi jejich kvalitou nějaký rozdíl, to ne. Byly stejně rozblácené jak ty polní, jen obzvláštněné ještě buď hlubokými kolejemi po čtyřkolkářích nebo lesácích, případně se na nich podepsala divoká prasata. Takže jsem dospěla k názoru, že svou procházku zkrátím. Nakonec jsem se tak dostala do míst, kudy jsem už dost dlouho nešla, a osvěžila jsem si tak jejich podobu ....

Okolo půlky ledna se na chvíli .....

 

.... počasí umoudřilo a ukázalo svou 

přívětivější tvář. Samozřejmě jsem nelenila a vyrazila si na trochu delší procházku. No delší.... chtěla jsem, ale po všech těch propršených podzimních a (ne)zimních měsících bylo všude tolik bláta, že jsem si jí nakonec o dobrou půlku zkrátila. Ostatně tohle trvá stále, bláto, bláto, bláto... ani týden sluníčkového počasí i noční mrazy nic nezmohly. To je věc která mne štve, protože to unaví mnohem víc a dřív se v tom blátě pohybovat než kdyby člověk našlapal víc kilometrů po suchu. A že by se situace nějak v dohledné době zlepšila, tak to opravdu nehrozí. Opět tu máme upršený nehezký podzim. Jediné co nasvědčuje tomu, že se nechystáme do zimy ale na jaro jsou rašící sněženky, krokusy a talovíny. Co ovšem hrozí je to, že budu mít brzy prázdno v archívu fotek pro blog ....

Hrála se mnou na schovku, ale měla to marné.

 Stejně jsem jí vyfotila ....

.... za to o kousek dál se kozenky naopak předváděly s velkou vervou. Jsou totiž děsně zvědavé

I jejich kápo, tahle postarší ovečka se uvolila a chvíli postála. I když k tomu měla své komentáře

O kus dál u chat stálo zaparkované auto. Noční mrazík a místo ve stínu na něm vykouzlilo krásné ornamenty

Když jsem tudy šla naposledy, bylo bílo. Jeden z nemnohých opravdu zimních dnů. Teď to spíš, až na tu zimu, vypadalo jak na jaře. Zelené pole, azurová obloha .... 

Ještě bylo krásně vidět na jeřáby překladiště Metransu. Až bude listí, už je budou krýt stromy na horizontu

Nejdřív jsem chtěla přejít po těch kolejích přes pole na další cestu, ale po prvních krocích jsem tento nápad zavrhla. Bruslila jsem, zapadala do bláta, takže jsem fofrem provedla otočku a šla dál po hraně pole, kde díky sluníčku přece jen trochu byl terén pevnější a sušší

Došli jsme konečně k lesu příště se pustíme lesními cestami dál ....

Dnešní fotky nebudou ani ....

 

.... tak moc o přírodě a o kytičkách, ale vezmu vás 

na skok do Ústí nad Orlicí a jelikož to byla návštěva opravdu jen tak letem světem, jde o nejbližší okolí banky. Nicméně tady jsou docela zajímavé dvě budovy a jejich okolí. Z původní budovy ZUŠ Jana Kociána je městské muzeum, pro zušku byla vystavěná nová budova a před Střední zdravotnickou školou vznikl nový zajímavý park zvaný Kociánka. I když si tedy bohužel město ulehčilo práci a oproti původnímu projektu provedlo úplně jinou, podstatně ošklivější výsadbu betonových segmentů, i tak vypadá park docela zajímavě.

Městské muzeum sídlí v zrekonstruované secesní Hernychově vile, a tvoří tak jednu z velkých dominant města. Vila byla postavena pro textilního podnikatele Floriána Hernycha v letech 1906 - 07 podle plánů karlínské firmy Matěj Blecha a pro svého bratra jí postavil Josef Hernych. V majetku rodiny zůstala až do roku 51 kdy jí rodina musela nuceně pronajmou Ústřední radě ROH. Později sloužila jako sídlo ZUŠ do doby než v její blízkosti vyrostla nová budova ZUŠ ....

Jestliže první leden ....

 

.... byl extrémně teplý, a to i tady v Opičích horách,

o tři dny později pro změnu sice svítilo sluníčko, ale ráno byl solidní mrazík, takže jsem vyrazila na prohlídku po zahradě abych zkoukla co kde za noc vykouzlil. A že se mu zadařilo! ....

I když se mi krásně ....

 

.... v půlce cesty z kopce začala plazit mlha kolem nohou

 a stoupat dál ke korunám, přes veškerý spěch do údolí k potoku jsem tu nejhezčí chvíli bohužel propásla. V údolí byl jen náznak mlhy a i u korun už nic nebylo, prostě jak rychle a nečekaně se objevila, stejně rychle a nečekaně se rozplynula. Takže to co jsem se doufala že bych mohla zas jednou vyfotit jsem opět a zas nevyfotila. Ale i tak jsem si novoroční procházku užila jak se patří. V jednu chvíli dokonce cestou údolím ke mě zavál tak krásně teplý a voňavý vzduch, až jsem se skoro lekla. Byl to závan čistě letního vzduchu který prvního ledna rozhodně nečekáte. Ale i on měl své pozdější vysvětlení, jednalo se o fén vanoucí ze severní Afriky a ten se u nás postaral o teplotní rekordy, kdy v Javorníku naměřili meteorologové bez pár desetinek 20 °C. Tady u nás tolik nebylo, ale příjemně bylo.

Až tedy na to bláto ....

Od smrště černobílé ....

 

.... ke smršti barev. Tedy venku. A to i případě

že podle všech přírodních zákonů vládne zima. Jenže první lednový den tomu vůbec nenasvědčoval. Venku od rána svítilo sluníčko jako kdyby chtělo říct Hele, koukejte, začal nový rok tak se usmívejte! No sice začal, ale důvodů k úsměvům moc nebylo. Situace rodinná se stále moc nestabilizovala, finanční už vůbec ne, a jestliže jsem se v předchozích měsících mohla alespoň trochu utěšovat, že bych přece jen nemusela o práci přijít, opak se ukázal pravdou a já, debil který kdykoli na zavolání do práce přišel a bez řečí zaskakoval, se stal najednou přebytečný. Nezbylo pro něj místo v dopolední směně a večeře jsou, zatím podle zpráv na půl roku zrušené. Takže mi nezbývá než si v klidu marodit dál a modlit se, aby mi pojišťovna po skončení marodění alespoň tu dobu proplatila, jinak budu skoro půl roku doma opravdu zadarmo ....

Takže to je souhrn k začátku roku. Ještě že alespoň ten jeden den bylo hezky, další už zas jen pršelo, pršelo, lilo, lilo, pršelo. Což je vlastně obraz zimy která doposud panuje.

 Poznávací znamení : Všude bláto co žere boty. 

O tom jsem se ostatně přesvědčila i na té první novoroční procházce, všechny polní i lesní cesty rozblácené, některé navíc přeryté buď divokými prasaty nebo divokými čtyřkolkáři, případně zdivočelými těžaři dřeva kteří těží a těží. Popravdě za těch třicet let co tu jsme tu mizí lesy neskutečně rychle. Ať už vlivem počasí (vichřice) anebo právě díky mohutnému kácení v soukromých lesích které po revoluci dostali zpět původní majitelé nebo jejich potomci. Při tom fofru tady ani nemá kůrovec šanci se usadit a přispět tak k jejich další záhubě...

Tohle všechno je situace kterou přímo nesnáším, brodit se v blátě nebo po něm klouzat jak po ledě navíc obzvláštněné přísným zákazem jakéhokoli pádu. Což je na tom blátě hodně zajímavá výzva i když má člověk hodně dobré trekové boty s traktorem jak sviňa.

Tudíž původní plán cesty se scvrknul na polovinu, neboť v jeho závěrečné části byl docela prudký sešup po lesních cestičkách který jsem přece jen nehodlala riskovat a šla tedy jen po těch mastňáckých asfaltových nebo panelových. Těch polňaček jsem už měla docela plný zuby a hlavně boty a kalhoty. Ostatně jak se ukázalo, ani ty panelovky nebyly prosty bláta z těžké lesní techniky a nacházet na nich schůdná místa byl občas oříšek. No spíš kokosák.

 Tvrdý a velký ....

Zdá se, že paní zima .....

 

.... se rozhodla konečně začít úřadovat, byť tady

u nás zatím bez většího nákladu sněhu. Za to z gruntu začalo mrznout. Takže jsme se na nějaký čas rozloučili s jaropodzimozimou a já se dneska rozloučím konečně i s focením v loňském roce. A to je toho focení už mnohem, mnohem méně než bývalo v dřívějších letech. A tak tu máme poslední čb fotky a poslední záběry které maji v exifu rok 22. S novým focením je to zatím všelijaké, myslím že po tom druhém operačním zákroku budu dělat panu doktorovi radost. Zatímco po prvním mne ruka bolela opravdu tak dva tři dny, a pak už se s ní dalo dělat skoro všechno, po tomhle druhém bolí skoro při každém pohybu. A někdy tedy tak, že málem bolestí nadskočím. Proto tentokrát ctím klid a nicnedělání ale je to děsný. Ještě že alespoň můžu psát na kompu, zušlechťovat si mozek hraním různých druhů křížovkových her a dokonce mám dovolené fotit. Pokud ovšem unesu foťák. Jenže já, liška podšitá, mám pro tenhle případ svého malého lehkého nexíka. Jen bohužel nevím jak dlouho bude trvat bezbolestný úchop ....

A jedééém ....

 

.... do tramtramtramtárie (pardon, sledovala 

jsem teď po pár odpolední dokumenty Dana Přibáně o cestách žlutého cirkusu po světě) ale dnešní a příští, už poslední černobílý článek, je s fotkami z cest. Po Čechách i v zahraničí. Takže ono Jedééém se k tomu tak nějak vztahuje. Protože se jelo autobusem, autem ale chodilo se i pěšky. A nebojte se do žádné Tramtárie vás nepotáhnu, jen a pouze po místech civilizovaných 😉 .....

Co vás dneska čeká? ....

 

.... no samozřejmě zas čb fotky. Tentokrát z rostlinné

říše. A přesněji, hlavně to bude o pampeliškách kterým stejně jako městu ta čb velmi sluší. Tentokrát jsem ty pampelišky nefotila na jaře, ale zcela nezvykle na podzim, mezi spadaným listím jsem jich pár našla, jednu si vzala domů a trochu si s ní pohrála ....

Možná to má co do činění .....

 

.... se situací posledních měsíců i let, možná

díky oné známé havlovské "blbé náladě" (u mě tedy fakt je) baví mne čím dál tím víc černobílá fotografie. Obzvlášť když fotím různé  uličky starých měst. A tak letošní letní toulky po Praze jsem fotila už s touhle vizí, že prostě budou čb byť svítilo sluníčko a Praha je ták krásně barevná. Navíc i s určitým úmyslem pro něco co by snad mohlo dopadnout, ale co zatím stále beru jako částečně se plnící sen a jestli se splní úplně, budu vědět až v okamžiku kdy budu stát před hotovou věcí. Zatím to vypadá dobře, ale stále ještě tři měsíce jsou dlouhá doba za kterou se může stát spoustu věcí. Jen se obávám, že té čb tu teď bude mnohem víc, protože bych ráda konečně uzavřela loňský rok. Přece jen už začal druhý měsíc nového roku, mnoho blogerů psalo a píše bilanční články a já se ještě nedokopala k tomu, abych skončila s rokem starým ....