.... je šťastné číslo. Nevím, protože numerologie
mě nějak nebere. Mám životní číslo 8, což by podle numerologie mělo být něco extra buřt, jenže zatím celý dosavadní život tedy nějak nic moc. Ale tentokrát mi sedmý pokus konečně přihrál rok a půl odříkaný let balónem. Ale nesměla bych to být já, abych to neměla s komplikací. V ten samý den měla Bobule oslavu šestých narozenin. Sice start byl časován na 18.30, leč museli jsme se přesunout přes kopec k nám. Já si pro jistotu vzala věci sebou, i když tedy foťák bych měla stejně, ale ještě nám bylo v propozicích připomenuto, že si máme vzít pokrývku hlavy. Při odjezdu se se mnou šla rozloučit celá široká rodina, možná doufající že se vidíme naposled.
Ve čtvrt na sedm jsme dojeli na místní letiště a až teprve přítomnost automobilu který tak dobře znám z těch mnoha odletů před kovidem mě definitivně utvrdila v tom, že opravdu LETÍM!!!!!
Bylo nás pět velkých pasažérů a jeden malý pilot. Když jsme se nasoukali o něco později do koše, bylo jasné při proporcích nás pasažérů, že prostě velký pilot by se už nevešel! Obsazení bylo dva manželské páry a já. Moje polovice to jistila ze země a pořizovala snímky odletu. Zatímco já měla v sobě pro jistotu dvě skleničky vína a jednoho plameňáka a bylo mi tak nějak všechno jedno, jiná paní chudák střídavě bledla a klepala se jak drahej pes protože měla šílenou hrůzu z toho co jí čeká. Do balónu ještě lezla celá rozklepaná, a v něm se držela křečovitě všeho čeho mohla, z balónu už celá nadšená a beze strachu křepce vykročila. Zatímco pánové se tužili při rozkládání balónu, my dámy jsme pořizovaly dokumentaci. Rozložit balon, složit co složit potřeba je a nafouknutí (to je naprosto blesková záležitost pěti minut) toho 25 m vysokého monstra trvalo zhruba třičtvrtě hodiny a v sedm jsme byli ve vzduchu. Ale tam se ukázala další komplikace, nefoukalo. Tedy něco jak vítr se občas ukázalo, ale minimálně, takže jsme se za hodinu letu, která tedy utekla strašně rychle, sotva dokodrcali kousek za centrum Třebové, a pak aby jsme se mohli vrátit k nějakému místu možného přistání vystoupali jsme až na 1150 m.n.m. kde trochu foukalo a vrátili se zas přes město zhruba půl kilometru vzdušnou čarou na přistání od místa startu. Je to neuvěřitelné, ale i při té bídě bez větru jsme uletěli 8 kilometrů.
Škoda že jsme nedoletěli dál, aspoň přes kopec směrem k Litomyšli, ale můžu být ráda, že se vůbec zadařilo a já se konečně proletěla. Po krásném přistání kdy jsme udělali jen tři žabičky po louce a ani se nepřevrátili, jsme zas pomohli sbalit a nasoukat to monstrum zpátky do balíčku a podstoupili slavnostní ceremoniál povýšení do šlechtického stavu balonářů. Jde o ceremoniál na počest prvního člověčího pasažéra v balónu bratří Montoglfiérů. Na počest čtyř živlů nám nejdřív pilot nasypal na hlavu něco lupení, to na počest země, foukl do vlasů, to na počest vzduchu, upálil půl hlavy, to na počest ohně a jako vrchol nalil na hlavu (taková škoda!) šampaňské, to na počest vody z které vše pochází. Tím šampaňským
(mimochodem opravdu velmi dobrým) jsme si nakonec s pilotem přiťukli. Chudák řidič jen smutně stál opodál. Poté jsme obdrželi křestní list vzduchoplavce a svůj nový šlechtický predikát. Ten se odvíjí od místa přistání. Ještě že tedy jsme nepřistáli v místním Bronxu, protože to by byl predikát za trest. Takhle se od soboty pyšním titulem baronka Vendy ze Semanína!
Ještě tedy musím říct, že z vrchu je Třebová vcelku malebné město. Ale vážně jen z vrchu .....
