09 dubna 2020

Jak se člověk mýlí ...





.... v tom, že nemůže už být hůř. To jsem si třeba myslela když mne člověk, který tvrdil že mne miluje mlátil hovězí kostí, kterou dostal náš pes na kousání a hraní, nebo když mne těhotnou pravidelně, zřejmě preventivně, po návratu z práce řádně alkoholem posilněný každý den zkopal. Když mne na ulici před panelákem kde jsme bydleli srazil na zem a vláčel za vlasy sem a tam jen proto, že jsem bez jeho svolení vzala psa na procházku, anebo mne oblečenou nacpal do vany a tam mne deset minut sprchoval ledovou vodou abych si jednou provždy vtloukla do hlavy, že se mu nesmím
 bránit. Přežila jsem, šrámy na těle se zahojily, ty na duši zůstaly dodnes ....

.... když jsem před osmnácti lety prochodila noci zabalená v peřině a napůl šílená z neustálých nočních bolestí na které spolehlivě nic nezabíralo, jen trochu utlumilo, že jsem alespoň tři čtyři hodiny mohla spát. Pak se objevil anděl spásy v podobě souseda rodičů, který mne dostal k jednomu špičkovému neurochirurgovi na Homolku kde mne za pár týdnů na to odoperovali páteř ....

.... když se před dvanácti lety světem prohnala ekonomická krize a naše do té doby vcelku šlapající rodinná firma šla do kopru a já skončila na devět let na pracáku. V problémech se od té doby plácáme stále, výsledkem je odcizení z polovicí, protože za tu dobu udělal spoustu věcí které mu mám hodně za zlé, včetně neřešení problémů jako dospělý rozumný člověk, ale tou nejhorší formou, tedy alkoholem ....

.... jenže to co se děje teď, to je věc kdy nevíme co vůbec bude dál. Nedokážeme dohlédnout co nás čeká, jak to budeme zvládat nebo ne. A to je zatím to nejhorší. Nikdy jsme podobnou situaci v našich životech nezažili. Totální odříznutí od věcí které jsme doteď mohli dělat, odříznutí od rodiny, od známých a kamarádů, od věcí které rádi děláme. I když musíme doufat že i z téhle polízanice se vylížeme. I když počítám, že ty šrámy které to zanechá budou tentokrát velmi hluboké a budou se hojit, tedy pokud se vůbec zahojí, hodně dlouho ....