Hážem všechno za hlavu...a užíváme podzim...

Po příjezdu na naší chatičku, se panička rozhodla hodit všechny neúspěchy a malá zklamání za hlavu a užívat si posledních krásných podzimních dnů.A já to jen odsouhlasil, protože jsem věděl, že mne čekají dlouhé procházky na kterých se zas budu moct špinit podle chuti, a protože mě už žádná výstava nečeká a nemusím tudíž dodržovat výstavní řád...

A taky jo, čekaly nás krásné teplé dny kdy se stromy dobarvovaly do odstínů červené a bronzové, sluníčko se mezi kmeny prodíralo do hloubky lesa já si běhal ve spadaném listí které šustilo a hořce vonělo....

Kopce okolo rybníků se probarvily plamínky větví buků, ve vodě se zrcadlily zlatě zbarvené keře, a na stromě, který si vybrala divoká prasata nad kalištěm k drbání, si hověla zelená kobylka a vyhřívala se v posledních paprscích slunce.

Dokonce jsme našli ještě jeden z posledních exemplářu té divné houby s podivným jménem Šiškovec černý a s ještě podivnějším vzhledem.

Na další procházku jsme vyrazili směrem, kde jsem ještě nikdy nebyl, a to k Mníšeckému nádraží. Cesta vede jak jinak zase lesem a pak se rozběhne podél kolejí až k nádraží. Je to jedno z těch malých nádraží která jsou rozeseta po celé trase Posázavského pacifiku, a která zná mnoho trampů. Okolo tratě se červenalo spousta keřů se šípky, a v trávě kvetly belgické astry které utekly ze zahrady. Na jedné z borovic podél lesní cesty se usídlily Václavky, ovšem netradičně až na kmeni metr nad zemí. A opodál se na starém pařezu dřevokazná houba snažila nabrat podobu houbové růže.

...jako zlaté loubí lemují cestu

buky a duby....

...zlatice, neboli Forsythia na sebe vzala netradiční barvy listů, vínovou a zlatou...

....václavky se vyšplhaly o něco výš než bývá zvykem.....

....a tady dřevokazná houba na sebe vzala podobu houbové růže....

....nad a okolo trati se červenají šípky....

....ze zahrádky si udělaly výlet do okolí podzimní belgické astřičky....

....malé nádražíčko, kterých je po trati na Dobříš a Posázavského pacifiku několik desítek. Tohle mělo svého času pana výpravčího velkého milovníka C.a K. monarchie...

... penzion, který stojí u nádraží a má jméno Marjánka, si zahrál v jednom českém seriálu. Pozorní diváci a divačky seriálu Místo nahoře jistě poznali oblíbenou restauraci postav v podání Ondry Vetchého, Boba Klepla a Mirka Táborského, kde vypili nejednu sklenici piva. Ostatně tento seriál i jeho pokračování se natáčel v nedalekém satelitu jménem Včelník....

Vypadá to sice jako brusinky, ale je to Cotonoaster horizontalis, neboli Skalník rozprostřený, který se z výsadba svahů kolem rychlostní silnice vyplazil až na původní starou obslužnou silnici, která vznikla při stavbě stávající R4.

Klidná výstava?Ani náhodou....

Víkend 8.-10.10

V sobotu ráno jsme se tedy vydali na cestu na výstaviště v Českých Budějovicích, na poslední letošní výstavu. Představa o klidné a pohodové výstavě se rozplynula již v okamžiku, kdy panička oznámila mému člověčímu tátovi změnu rozhodčích.

Místo rozhodčího ze Slovenska opět nastoupila jako rozhodčí p.Švajdová, která nás už posuzovala na klubové výstavě a tam jsem se jí zrovna moc nezalíbil.

A určitou, a ne malou averzi k ní chová i můj člověčí táta. Tak nastalo velké rozhodování, zda vůbec se výstavy za a)zúčastnit, a když ho panička přece jen po velkém přemlouvání přesvědčila, tak za b) zda nastoupit do kruhu. Tady zas velký kus práce v přesvědčování odvedli pan a paní Černých. Dalším šokem bylo umístění výstavního kruhu v jednom snad z nejmenších pavilonů na výstavišti, kde se buď vešli vystavující a nebo návštěvníci. Obojí spolu dohromady vyvolalo jeden velký zmatek a takový nedostatek místa, že nebylo ani možné pořádně postavit upravovací stoly a odpočivná křesílka. Nás dandíků moc nebylo a tak to byl jeden velkej fofr. To že proti Orlandovi nebudu mít moc šancí věděla panička hned, ale že nám zas dá na frak i Bady, to překvapilo hodně lidí. I nedandíkářů, kteří byli jako návštěvníci kolem kruhu a dívali se jak si to pěkně ťapu. Navíc i můj posudek od p.rozhodčí se dost oproti výstavě před necelým měsícem lišil, takže to vypadalo že jsem úplně jinej pes. A černá série pokračovala i v případě mého táty, který ač sám v kategorii dostal jen ocenění V s hodnocením, že má jen prostřední pohyb! Můj táta, kterej se v kruhu nosí jak pan hrabě! Tak jen úspěch pejsčí sestřenice mého táty byl malou náplastí. Ale zase prohrát s tak vysoce kvalitním psem jakým Orlando bezesporu je, není žádnou hanbou. V důsledku toho všeho se můj člověčí táta tak moc rozlobil, že se zařekl, že tady v Čechách už z výstavama končí!!!!!Případně že by se snad dal obměkčit pokud bude vědět, že tahle p. rozhodčí nebude nominovaná do žádného z kruhů. Tak jsme si sbalili fidlátka, rozloučili se s ostatními a v ponuré náladě odjeli zpátky.

Jediná fotka z celé výstavy, kterou panička stihla udělat je jen fotka Orlanda, tak to všechno bylo rychlé.

Když jsme se vrátili zpět, tak po odpočinku jsme si vyrazili zas spravit náladu do lesa, protože byl zase nádherný teplý a slunný den. Řádili jsme tedy z tátou v suchém listí a mezi borůvčím a brusinčím a taky se ukázalo po kom že to vlastně já jsem.

Já ....

Táta .... 

a najděte pět rozdílů

Čmuchací komando, já, táta a mamka.....

A pak, po tom všem rozčilování, rejdění, lítání a jiných našich psích i lidských aktivitách jsme se napápli a šli spát.....

Ovšem nedělní ráno si pro nás připravilo malé a nemilé překvápko, všechno venku pokrývala silná vrstva jinovatky, takže tráva studila do pacek a vůbec nebylo příjemné v ní chodit. A připomělo mi to tak, že za chvíli začne padat ten bílej studenej sajrajt, kterej panička tak nemá ráda a můj člověčí táta je z něj zase ohromně nadšenej, protože může LYŽOVAT!!!!!

Sice se jinovatka brzy ztratila a vlády se opět ujalo sluníčko, ale už ta blížící se nadvláda zimy byla znát i v následujících ránech, kdy teploty k ránu spadly hodně k nule, a sluníčku pak trvalo dost dlouho než zase ten den vyhřálo. A my jsme si zas všichni sbalili, odnosili věci do auta a vyrazili na zpáteční cestu do Prahy a k nám na chatu.

MVP České Budějovice,V3,rozhodčí p.Švajdová

Než pro nás přijedou....

V pátek ráno jsme otevřeli oči do sice mlhavého, ale už trochu slunného rána.

Panička si v klídku dávala v posteli kafe, já ležel vedle ní o koukal kdy jí co odpadne ze snídaně, abych si to smlsnul.

Náš poklid ovšem nemile přerušil můj člověčí táta, který volal, že už vyjíždí a za chvíli nás vyzvedne na chatě.

Panička sice oponovala, že si užíváme ještě v pelíšku, a že musí teprve dopít kávu, aby mohla normálně fungovat, a .....jenže táta byl neústupný a tak jsme chtě, nechtě museli opusti vlídné teplo peřin a připravit se na cestu.

Jenže jak se nakonec ukázalo, s tou rychlostí to nebylo zas až tak horký, tak si panička ještě obešla tu ranní zahradu, z které pomalu odplouvala mlha a začínalo prosvítat sluníčko.

....do pavučiny se nachytaly korálky mlžného oparu, a vytvořily na starém plotě krajkový závěs.....

....tak tenhle pavouk si moc práce nedal, jeho pavučina je jen shlukem vláken bez řádu.....

No a nakonec přijeli oba tátové a mamka s třičtvrtěhodinovým zpožděním, a vyrazili jsme směr České Budějovice a chata na Petříkově. Po cestě se udělal nádherný slunečný den, a tak když jsme dojeli a vynosili věci z auta, člověčí táta zatopil a my pesani šmejdili kolem chaty co je nového. Šmejdila i panička a koukala co nového zas člověčí táta udělal. Když všechno prošmejdila a pochválila, vyrazili jsme do lesa na houby a na procházku. Lesy jsou v okolí hodně smíšené, buky, duby, smrky a borovice a jsou tím pádem v tomhle období hodně barevné a plné krásných trav.

Hub jsme sice moc nenašli, ale za to jsme našli plyšový buk. Zřejmě je to buk zimomřivý a tak si na zimy pořídil slušivý zelený svetřík