27 srpna 2012

Na ( P)alici....

Tak, tak konečně jsem po jednadvaceti letech dorazila k cíli každoročních silvestrovských výletů místních obyvatel, Na Palici....docela příhodný název, protože lozit do kopce a nakonec skončit na plácku dvakrát dva metry, kde nic není, kam není nikam vidět mne tedy docela překvapuje a připadá trochu na palici. Možná kdysi dávno, než okolní kopce zarostly bylo vidět do okolí, jenže dneska? Nic, nic, nic....maximálně pár starých dubů při cestě a hadovky po okolním lese. A už vůbec nechápu jak se na takový pidiplac ntěsná čtyřicet lidí, zapálí si ohník a peče buřty! To tam snad chodí po pěti? Jak někde kdesi v muzeu, aby se nepoškodil vzácný exponát, či jak v Mauzoleu v Moskvě kde nechají nahlédnout do mumifikované tváře nesmrtelného Vladimíra Iljiče? A možná tam při buřtu a rumu vzpomínají na to jak to bylo kdysi lepší.....

Raději jsem se tedy sebrala a vydala se na zpáteční cestu. Musím říct, že jsem toho měla dost a představa šlapání nějakých deseti kilometrů zpět, když jsem minimálně to samé už měla v nohou byla zrovna tedy ne moc lákavá. Ovšem narazila jsem tam na ještě zoufalejší rodinu, která už dva dny hledala uprchlého huskyho a ti mě vzali kus cesty autem protože jeli taky do Rybníka kde měli sraz z druhou rotou pátračů . No kus, víc jak polovinu, za což jsem jim byla moc vděčná. A ráda jsme vylezla u posekaného pole a cestou do dalšího lesa jsem i volala z plných plic na toho zatoulaného uprchlíka. Co kdyby, že jo. Moc bych jim přála aby to dobře dopadlo a pejska našli....

Cvakla jsem pár obrázků krajiny, ale nebylo to nic moc, bylo zataženo a takvšechno vypadalo tak nijace. Skulili jsme se dolů z kopce a dovlekli se dom. Musím říct že už i Báča trochu škrabal drápkama a Matěj nějak přestal i hopsat. A já doma vlezla do vany a děkovala bohu, že jsme se neztratili a trefili zpátky. A na Palici mě už tedy nikdo nedostane, ani za láhev rumu ani za pečenýho buřta! To bych už fakt byla na palici.....

Tak to je ona, Palice....jak vidíte moc místa tu není a vidět už vůbec nic.


Šli jsme o třista metrů výš než byl základní tábor, tedy náš dům....:)


Pohled na východ


Na západ


Na sever


a na jih....připadal jsem si trochu jak v nějaké Cimrmanovské hře.


Ne že by mne nebavilo chození, ale někam kam to má smysl a kde můžu něco VIDĚT!!!! Pokochat se, odpočinout si! Tady jsem se akorát podepsala do vrcholové knihy a zase šla zpět....
Jediné čeho tu bylo dost byly hadovky smrduté, v různých stádiích růstu, naštěstí ale moc nesmrděly tak že se to dalo přežít...


Tady se jedna klubala a hned vedle ní ještě stádium zvané vejce, v tom se dá ještě i jíst. Tedy ne že bych po tom toužila. Ona ta houba je vůbec celá taková podivná, i na pokoukání, dost silně mi něco připomíná...


Opět jeden ze starých a mohutných buků...


Hurá rovina, a když, tak kopec dolů....



Psi si po cestě autem trochu odpočinuli a tak si po poli zvesela pobíhali


Nebo čučeli co kde lítá...

Na palici....

....jsem byla, že jsem se vydala tam kam už jsem měla dlouho namířeno. A tak mne to pěkně vytrestalo když jsem se včera rozhodla tam vydat. A to z prostého důvodu. Bylo mokro. Jenže navíc k tomu mokru tam bylo bahno. A lk tomu bahnu ještě jako bonus rozrytá cesta od lesní mechanizace, protože si zrovna usmysleli že tam budou kácet.
Tudíž nejen že jsem se plahočila do dlouhého a nekonečného kopce, ale navíc ještě mi v tom blátě podkluzovaly boty....
Copak psům, těm se s tím náhonem na všechny čtyři šlapalo, ale já za chvíli lapala po dechu a nadávala si do blbců.
Navíc se opět z jedné cesty staly čtyři, rozcestník ani tůristická značka žádná, já tam v životě nebyla takže jsem nevěděla kudy dál. Zvolila jsem zlatou střední cestu a hrabala se dál do kopce. Připadalo mi to jako správný směr, když jsem se měla dostat na nejvyšší bod zdejšího okolí...

Pcháč zelinný


I zde vystupovalo opukové podloží ven a pukalo pod náporem kořenů a stromů



A pak že je pohádka o zlatém kapradí jen pohádkou


Čím výš jsem se dostávala, tím byl les ponuřejší, hustší a starší. Některé buky měly úctyhodnou výšku i obvod kmene, jinde to vypadalo jak v malém pralese. I tvary stromů byly strašidelnější....





Konečně jsem se dohrabala na místo kam už výš jít nešlo. A zase čtyři cesty. Teď babo raď, jsem tam kde mám být, nebo ještě se jde jinam a hlavně kudy....vzhledem k absenci něčeho co označuje nejvyšší bod jsem usoudila že ještě nejsem tam kam chci dojít a tak jsem opět zvolila střed a vydala se dál....
Cesta vedla jednou z mála listnatých částí lesa, kde byly povětšinou buky a javory. Obtáčela pomalu vrch kopce aby se vzápětí odklonila od směru kterým jsem se domnívala tak nějak najít svůj cíl. Pak mne zas za nejbližší zatáčkou vyvedla z míry když se zase vrátila do původního směru. No modlila jsem se abych došla někam kde bych alespoň pro případ že bych zakufrovala mohla přivolat motorizovanou pomoc. A nadávala si do blbců, že jsem si raději nezvolila telefon s možností GPS. Jako na zavolanou se najednou objevily na stromech tůristické značky a já si řekla že značená cesta někam vede a že to risknu a půjdu prostě po ní. Udělala jsem dobře, dokonce jsem si tu doposavadní cestu o dost zkrátila. A vylezla opravdu na místě kde jsem to už dobře znala z našich cyklovýletů....

Opět rozcestí, volím zlatý střed....


Jedna z mála listnatých partii které tu lze najít


Je vidět že jsem na správném místě, tedy ještě ne úplně, ale míříme tam





Tohle všechno je vzdušnou čarou nějakých pár kilometrů, ale po silnici je to dvacet. To protože jsme na vršku skalní stěny která padá hluboko do údolí....