neděle 11. března 2018

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Prosinec




Jen pár dní po posledním návratu jsem si zase zbalila věci a vrátila se zpátky
do Prahy. Tentokrát s dost nepříjemným posláním. Za prvé zjistit co se vlastně
s maminkou stalo, a za druhé začít kolečko po úřadech kvůli různým papírům.
Co všechno budu muset zařizovat mi řekla sociální pracovnice v nemocnici. Já
sama ani netušila co vlastně bude potřeba. A že toho bylo tedy dost. Hlavně jsem
potřebovala vědět co se vladstně stalo a co vlastně mamince je. Ovšem to co mi
doktor řekl jako první diagnózu mne hodně překvapilo.Creutzfeldt - Jacob.
Více známá jako Nemoc šílených krav. To bylo hodně velké překvapení, ale jelikož
nebyla ještě hotová všechna vyšetření bylo to jako jedna z možností. Horší snad
ještě bylo to, že maminka byla tak dezorientovaná a vyděšená, že sestrám neustále
utíkala z pokoje a tak jí museli nejen medikačně zklidnit ale i připoutat k lůžku.
To byl asi ten nejhorší pohled. Neustále se škubající a tápající ruce, a nesrozumitelná
řeč, protože léky účinkovaly pomalu a k tomu maminka neměla své zuby, takže povídat
si s ní vůbec nešlo. Tehdy jsem měla na něco, čemu se říká bůh strašnou zlost za tu
nespravedlnost. Dobří lidé jsou postihování a hajzlové se těší přízni. Chtělo se mi
strašně pryč, ale musela jsem ještě čekat na sociální pracovnici abychom se domluvily
co všechno musím zařídit, kam dát jakou žádost. Hned na začátku mne doktor rovnou
upozornil, že domů se už nevrátí, protože to její psychický stav prostě nedovoluje.
Když jsem konečně z nemocnice vypadla, byla jsem tak hotová, že
jsem jen zajela k Andělu nakoupit zásoby nutné k pobytu, ale
hlavně víno, protože jsem tu sklínku vážně potřebovala
a jela domů. Vlezla jsem si do sprchy a dlouho pod
ní stála protože to bylo nejen příjemné, ale
zvláštně osvobozující ...




První prosincový den jsem stále ještě pod dojmem minulého dne vzala
foťák a jela si vyčistit hlavu. Začala jsem tak nějak stále v duchu těch
nemilých zpráv a jako první zastávka byl nově zrekonstruovaný Malostranský
hřbitov. Dlouhou dobu byl ve velmi neutěšeném stavu až se konečně našlo
pár nadšenců a ti mu vrátili alespoň část z jeho původní podoby a důstojnosti


Byť jsem fotila na takovém místě, nálada se mi pomalu začala zlepšovat. Navíc i začalo
pomalu vylejzat sluníčko a slibovalo hezký den... tak jsem si sedla na tramvaj a jela do
centra. Tady jsem se do focení natolik ponořila, že jsem pomalu přestala na všechno
ostatní myslet. Navíc jsem si zašla za kamarádkou do práce a tam se mohla aspoň ze všeho
vykecat. Ne nadarmo se říká že sdílená bolest, poloviční bolest. Po odchodu od kamarádky jsem
se ponořila do starých uliček Prahy a jen tak jsem bloumala a čekala kde se zas vynořím




Druhý prosincový den, respektive pozdní odpoledne jsem vyrazila do Prahy znovu.
Tentokrát kvůli slavnostnímu rozvícení vánočního stromu na Staroměstském náměstí.
Lidí hafo, místa na focení minimum, fronty u stánků a nebezpečí vylití punče nebo svařáku
na hlavu. Ale hlavně vánoční nálada díky tomu nula...



V týdnu jsem ještě oběhla nějaké úřady a jela domů. Začalo mi tím tak pendlování mezi Rybníkem
a Prahou, zhruba týden doma, týden v Praze. Ne vždy jsem ale měla chuť a náladu někam vyrazit
fotit, povětšinou jsem buď obcházela různé instituce, nebo seděla v křesle a čučela do blba.
Maminku mezitím přeložili z neurologie na LDN, stále se čekalo na přesnou diagnózu.
Maminka sice byla už klidná, ale začínala se nořit čím dál tím hlouběji do svého světa
z kterého se ještě občas zas vrátila zpátky. Ani nepoznala že jí přeložili jinam,
pořád se domnívala že je snad v nějakém jiném patře domu kde bydlela celý život.
Až při jedné z posledních návštěv minulého roku konečně zazněl definitivní verdikt.
ALZHEIMER ....
S tím se také vynořil další problém. Hledat příslušný DS kde se o pacienty s touto
diagnózou starají. Napsala jsem do nějakých deseti o kterých jsem věděla že jsou
státní, protože na soukromé při platbě od 25000 do 50000 Kč za měsíc prostě nedosáhnem
ani náhodou. Spolu se sociální pracovnicí jsme vybraly čtyři, dva v Praze, jeden tady
v Litomyšli a jeden v Ústí nad Orlicí. Ozvaly se mi dva, jeden pražský (momentálně stop stav)
a ten v Ústí ( to samé). Později do LDNky volali i z toho druhého pražského, ale
byť jsou zařízení specializované na tuto diagnózu odmítli maminku že je pro ně
moc těžký případ. Tudíž zatím čekáme a čekáme a čekáme ...

Sedmnáctý prosincový den jsem při procházce po zahradě našla rozkvetlé
fialky pod sněhovým příkrovem ...


..... a večer po odpoledním hustém sněžení jsem nafotila tuhle větvičku ...


Osmnáctý prosincový den jsem si trošku hrála



Dvacátý osmý prosincový den jsem si zas hrála u dcery ...


Konec loňského roku byl tedy hodně vypráskaný, tudíž nějaká vánoční nálada nevládla ani náhodou.
Byla jsem vůbec ráda, že jsem stihla vůbec upéct nějaké cukroví, trochu uklidit a zvládnout
štědrovečerní večeři.

Když jsem přemýšlela jak a čím zakončit tahle ohlédnutí, včera při sledování Českých lvů
jsem na to přišla. Dvěma podobami jedné písničky, skvělé " Variace na renesanční téma "
Jednou v podání samotného Vladimíra Mišíka a podruhé její nejnovější podobu kterou
zpívá se svým synem Adamem. Ten je otci neskutečně hlasově podobný, a když vidím
fotku Vladimíra Mišíka z mládí, tak i fyzická podoba je hodně velká...



Letos jsem zatím byla za maminkou jednou, další návštěvy byly kvůli chřipkové epidemii
zakázané. Doufám že už bude brzy odvolaný a já zas za ní vyrazím.