pondělí 23. dubna 2012

Tulipány mojí maminky....

Že jsme lásku k zahradničení podědili jak moje maminka, tak já není divu. Dědeček byl člověk který měl "zelené" ruce. Co píchnul do země to mu vyrostlo... My jsme na tom tedy o něco hůře, ale nemůžeme si až tak stěžovat. Původně byla naše zahrádka přísně okrasná, snad jen skleník byla vyjímka, ten byl věnován zelenině. Jinak jí vévodila veliká hruška, která měla rok co rok velmi bohatou úrodu a tak se sklep utěšeně plnil sklenicemi s kompotem. Dlužno podotknout, že já byla hlavním a hodně vděčným konzumentem.
Pod hruškou byl velký záhon, na jehož konci bývala velká skalka, skalničkaření byl totiž velký koníček mého otce. Což dokazuje i velká skalka tady na chatě. Ovšem když se naši rozvedli, skalka též zmizela ze zahrady a na jejím místě se ocitli tři jabloňové zákrsky. Malý čtvercový trávník uprostřed zahrádky a ještě dva další okrasné záhony, na jednom rostl nádherný světlefialový plnokvětý šeřík, který nám voněl do oken, okolo něj záhon plný různobarevnách petrklíčů. A všude po záhonech růže všech barev a vůní. Dědeček totiž miloval procházky do Růžového sadu na Petříně, odkud si nanosil ohromné množství materiálu na svůj vlastní sad.A to mám po něm i já, tu neustálou touhu z malého ukořistěného oplégru vypěstovat něco ohromného a krásného. Jednu chvíli jsme měli na jednom záhonku asi pět malých smrků "KONICA" ale ty se moudře po dědečkově smrti rozdaly známým a zůstal jen jeden a ten už dnes má přes dva metry na výšku a u základny i šířku. A jeden čas i velký tis si hověl místo hrušky, která se skácela, ale i tem se časem vykopal a dělal rok a půl ozdobu před naším vchodem do paneláku. V té době tam byl jediným vzrostlým velkým stromem a učitelky ze školek ho chodily ukazovat dětem. Nevydržel však a uschnul.... Dědečkovou smrtí se okrasná zahrádka stala více méně užitkovou. Jabloně vzaly za své stejně jako trávník a postupně i růže. Místo jabloní se nasázel rybíz, místo trávníku postavil můj druhý otec skleník, v základu původního skleníku se usídlila cibule a okurky a na dalším záhonu jahody. Jen dva kousky zůstaly s kytičkami. V jednom kraji je urna s babiččiným popelem a na druhém jsou rozrostlé chryzantémy. A pak tulipány. Jasně červené. Pozůstatek z dob, kdy zahrádce vládl dědeček....


Ty bíložluté botanické jsem si vypůjčila u sousedů...


A jako pozůstatek ze skalky, se stále stěhující fialová tařička (AUBRIETA), odrůda divokého česneku (ten s bílým květem) a fialová měsíčnice (LUNÁRIA) jinak známé stříbrné "penízky".

Druhý výlet do minulosti...no teď už spíš současnosti...

Jak se postupně celé Jihozápadní město rozrůstalo, tak to už jsem sledovala jen buď v telce anebo z našich stále řídnoucích návštěv které jsme po odstěhování do gubernie na sídliště vykonávali když jsme přijeli do Prahy za rodiči. Když jsme se synem navštívili sídliště před nějakými osmi lety naposledy, už jsme ho pomalu ani nepoznali. Přišlo mi to tak nějak líto, že jsme zažili jen tu "špinavou" etapu, tedy to dostavování, dobu kdy ke vchodům vedla jen prkna přes hromady zeminy a kličkování mezi ohromnými kalužemi a bažinami. To pěkné, zelené, zarostlé sídliště už jsme nezažili.
Dnes už je to ohromný komplex a výstavba se stále rozrůstá dál a dál, přibývá jak minimrakodrapů, tak obchodních center i nižších bytových domů či rodinných domků...Ale jak jsem z radostí kvitovala, ta stará dobrá vesnická hospůdka U Šimáčků stále v nezměněné podobě stojí. A to je opravdu co říct. A navíc i stále funguje!!!!




Ale i tohle je Praha, a ne zas tak vzdálená od toho sídlištního rumraje. Vlastně hned za OC Nové Butovice. Jsou to staré Jinonoce a nad nimi je stolová hora Vidoule, o které a z které má moc hezké povídání a obrázky SignoraA.
Tady si pro změnu připadáte hned jak u nás na vsi, polorozbořený statek, na návsi rybník s kachnami....jen při pohledu zpět se tyčí betonová džungle sídliště. Tady jsem si dělala řidičák, protože tu byl areál s cvičným dvorem a trenažérem a absolvovali jsme tu i závěrečné jízdy. Napoprvé neé, napodruhé už jó....



A to už jsme přes kopec dole, na Vrchlického ulici, kde autosalóny značek BMW, Peugeot, Citroen vystřídalo Porche, Bentley, Lexus....


Na křižovatce Vrchlického a Jinonické vládne tenhle nádherně rozkvetlý hloh. Už několik desítek let, asi tak plus mínus čtyřicet. Stál tam a takto krásně kvetl, i když v sice menší podobě, už v době kdy jsem nejdřív jako malá holčička chodila s babičkou kousek nad něj na Plzeňskou na mandl s prádlem, i v době kdy jako dítě školou povinné jsem do domu naproti chodila za jednou spolužačkou.... a vdle něj z druhé strany je stará vozovna Dopravních podniků....i dnes tam mají tramvaje uvnitř areálu otočku.


Tady místo té houštiny býval malinký parčík, kterému vévodila socha mládežnické a komunistické mučednice Jožky Jabůrkové. Jako pionýři (ano, ani já tomu neušla) jsme zde museli vždy v květnu pěkně stát povinnou stráž socialismu. Bylo to nejhorší místo, které mohlo na tuto akci být někomu napsáno. Nejen proto, že přímo před ním byla zastávka tramvaje, ale i proto, že o padesát metrů dál stála naše domovská ZDŠ, tudíž neustálý dohled ze strany učitelů. Já, velice fikaně využívala toho, že hned vedle našeho domu byl také pomníček zastřeleného odbojáře z květnového povstání. (I když, ono to bylo trochu jinak, jak mi vyprávěla vždy babička, ale nechme mrtvé v klidu spát) o tom však málokdo věděl a tak jsme se vždycky všichni z naší ulice hlásili na stráž tam. Dokonce naše třídní se tam s námi šla podívat, jestli tam opravdu vůbec něco je, ale díky péči mého dědečka a později i mojí, byl pomníček udržovaný a tak byla její dušička spokojená a my se vždy vesele hlásili na stráž. Později nám už jen nahlásila kdy máme přijít na řadu a my už ani nemuseli do školy. Byl to opravdu geniální tah, protože mezitím co ostatní se potili na slunci v palbě pohledů okolojdoucích, a učitelů ze školy, my vesele posedávali na travnatém břehu naproti pomníčku pěkně v chládečku, a ještě nám tam babička zanesla vždy něco na zub. Učitelky tam od té doby co se přesvědčily na vlastní oči, že tam ten pomníček je, ani nepáchly protože to bylo opravdu z ruky a tak jsme tam měli svatý pokoj a klid...Ten pomníček je tam stále, jen už se bohužel o něj nestarají ani "zelené" ruce mého dědy ani o něco méně zelené moje. Jen ta růže kterou tam kdysi zasadil se rozrostla v ohromný keř, který je vždy na jaře obsypán stovkami zlatožlutých květů....


Tolik tedy můj včerejší výlet do minulosti mé a částí mých bývalých bydlišť.
Ještě na jednu fotku jsem zapoměla. Obě ulice nad i pod naším domem jsou slepé. Jednu uzavírá zrekonstruovaný
a na klášter a hotel předělaný statek Pernikářka, druhou uzavíralo kdysi tzv. Políčko. Kus pozemku, zarostlý keři, kde jsme si jako děti úžasně vyhráli a dávali mu přednost před krásně upraveným hřištěm na druhém konci ulice, a na jehož kraji stála planá hruška. Měla větve oblýskané do vysokého lesku od našich bot a kalhot, protože pro nás představovala všechno na co naše dětská fantazie přišla.... Políčko zaniklo a místo něj vyrostli jesle a školka aby následně také zanikly a usídlilo se tam zdravotní středisko. Ale hruška, ta stojí pořád a stejně jako před tím i teď je stále obsypaná květy....


Jen ty borovice z výsadby školky nám jako dětem chyběly....

První výlet do minulosti....

No páni, tak tohle se mi stává opravdu jen sporadicky. A cože? No to, že mám skluz v článcích. Kdo mne zná, ví že dokud mám fotky jedu jeden článek za druhým. Ale teď jsem se už druhý den dostala do skluzu. Fotky jsou, ale články ne. Zřejmě to prostě tak mělo být, protože jak jinak si vysvětlit, že včera jsem fotila část své minulosti a dneska zjistit že TT je MINULOST!!!!

Jak jsem již několikrát zmínila, jedna moje životní etapa se odehrávala na pražském sídlišti Lužiny. Nastěhovali jsme se tam v roce 1986, kdy toto sídliště vznikalo a odstěhovali se v roce 1991, kdy již prakticky existovalo ve své konečné podobě. Jen to metro až k nám a dál do Řep jsme již nestihli. Byla to má asi nejlepší část života, protože jsem se tam seznámila se skvělými lidičkami, měla jsem perfekní práci za kterou jsem na rozdíl od většiny obyvatel sídliště nemusela dojíždět, užilo se tam spousty legrace a tam jsem také přišla k našemu prvnímu jezevčíkovi jménem Mates.
Včera když jsme jeli za mými rodiči, za manželovou maminkou už bohužel ne (nějak se nám ten návštěvní den nehezky zkrátil) stavovali jsme se na Stodůlkách v Makru. Původně tedy jen pro dřevěné brikety, abych tady na chatě měla něco do zásoby na topení a nějaké jídlo abych nemusela jezdit na nákupy. Brikety už nebyly, nějak holt už počítají s tím, že bude teplo...a tak jen nějaké zásoby se vzaly. Čekala jsem na muže v autě, protože mi bylo jasné, že pokud odejdeme oba, stane se z našeho auta vyjící plechová konzerva, v které budou střídavě vykukovat vyjící šedá či hnědá tlamička. A jak jsem seděla, tak jsem vzpomínala. Na dobu, kdy místo všech těch autosalónů, MAKER, BILL, Albertů a jiných super a hyper domů byly louky, místo husté výstavby rodinných a činžovních domů byl lesík a staré domky konce Řeporyj. A propo, Řeporyje....tam jsem vozila ze začátku dceru do školky, protože ty sídlištní byly beznadějně plné. Dnes z nich poznávám jen náměstí a jeho nejbližší okolí, zbytek si zabral satelit kol kolem....
Na dobu, kdy jsme chodili do staré Malé Ohrady do restaurace U Šimáčků po nedělním výletě do tamních rokliček a kopců nebo na ptačí výstavy, z kterých vždycky nějaký ptáček putoval i k nám. Nebo jak jsem se chodila s dětmi koupat do nádrže pod Nové Butovice....dívat se na Velkou Ohradu na koně ve výběhu....cesty dolů do Řeporyjského údolí, kde to stále vypadalo jak za doby velké vontské bitvy (byla zde natáčená, ještě pro starý, černobílý seriál), a i možná ještě ze vzdálenější minulosti...na všechny kamarády a kamarádky ze zaměstnání....o které jsem přišla přestěhováním do gubernie....
Samozřejmě, pokrok nezastavíš a ti lidé musí mít prostě kde nakupovat potraviny, zahrádkářskou techniku, nejnovější modely aut....

A pak mne taky dost překvapil věkový průměr a složení našich podnikatelů....protože jak známo, v MAKRU se nakupuje jen na živnostenský list a každé druhé auto, které okolo nás zastavilo řídil buď člověk v hodně důchodovém věku anebo spoluobčan, který zřejmě trochu přehání své návštěvy v soláriu....


Oproti době kdy jsme tu bydleli a žili, jsou paneláky už pěkně barevné a výsadba, která teprve vznikala už hodně vzrostlá....


Tenhle podnikatel měl i svou ochranku, toho týpka v červeném. Všude za ním nosil ten kufírek....


Nutno podotknout, že košíky měli důchodci o dost plnější, než mladší ročníky. Nemám osobně za zlé nic důchodcům, někteří měli život hodně těžký, a i třeba velmi smutný. Jen se začíná ukazovat určitá diferenciace mezi věkovými skupinami....


Ten průchod mezi paneláky je do ulice Bellušova. Tam jsme kdysi žili....Dnes by jsme všechny tyhle markety měli za humny zůstat v Praze. Takhle z gubernie do nich musíme až do Pardubic nebo Hradce....
Další fotky jsou už focené za jízdy, takže kvalita asi u některých nic moc.



A tohle jsou komíny mé "domovské" kotelny kam jsem se chodila každý den přihlašovat a odhlašovat. Pracovala jsem jako obsluha výměníkových stanic, což vlastně byla doupata, kde bylo všechno co přinášelo teplo a teplou vodu z kotelen do domácností. Byla to výborná práce, nemusela jsem nikam jezdit, většinu výměníků jsem měla v naší ulici, i když později jsem chodila i do vedlejších rondelů, a ještě později, když už jsem dělala mistrovou jsem měla na starost kontroly celého sídliště, což znamenalo všechny rondely Lužin, a Malé a Velké Ohrady. Ale i tak to byla práce na dvě, tři hoďky a střídaly jsme se ještě s jednou kolegyní na ranní nebo odpolední....Jo a na té kotelně bylo občas hodně veselo a někdy se závěrečné odepsání z docházky protáhlo družném hovoru a popíjení kolikrát do odpoledních či večerních hodinMrkající.