Že jsme lásku k zahradničení podědili jak moje maminka, tak já není divu. Dědeček byl člověk který měl "zelené" ruce. Co píchnul do země to mu vyrostlo... My jsme na tom tedy o něco hůře, ale nemůžeme si až tak stěžovat. Původně byla naše zahrádka přísně okrasná, snad jen skleník byla vyjímka, ten byl věnován zelenině. Jinak jí vévodila veliká hruška, která měla rok co rok velmi bohatou úrodu a tak se sklep utěšeně plnil sklenicemi s kompotem. Dlužno podotknout, že já byla hlavním a hodně vděčným konzumentem.
Pod hruškou byl velký záhon, na jehož konci bývala velká skalka, skalničkaření byl totiž velký koníček mého otce. Což dokazuje i velká skalka tady na chatě. Ovšem když se naši rozvedli, skalka též zmizela ze zahrady a na jejím místě se ocitli tři jabloňové zákrsky. Malý čtvercový trávník uprostřed zahrádky a ještě dva další okrasné záhony, na jednom rostl nádherný světlefialový plnokvětý šeřík, který nám voněl do oken, okolo něj záhon plný různobarevnách petrklíčů. A všude po záhonech růže všech barev a vůní. Dědeček totiž miloval procházky do Růžového sadu na Petříně, odkud si nanosil ohromné množství materiálu na svůj vlastní sad.A to mám po něm i já, tu neustálou touhu z malého ukořistěného oplégru vypěstovat něco ohromného a krásného. Jednu chvíli jsme měli na jednom záhonku asi pět malých smrků "KONICA" ale ty se moudře po dědečkově smrti rozdaly známým a zůstal jen jeden a ten už dnes má přes dva metry na výšku a u základny i šířku. A jeden čas i velký tis si hověl místo hrušky, která se skácela, ale i tem se časem vykopal a dělal rok a půl ozdobu před naším vchodem do paneláku. V té době tam byl jediným vzrostlým velkým stromem a učitelky ze školek ho chodily ukazovat dětem. Nevydržel však a uschnul.... Dědečkovou smrtí se okrasná zahrádka stala více méně užitkovou. Jabloně vzaly za své stejně jako trávník a postupně i růže. Místo jabloní se nasázel rybíz, místo trávníku postavil můj druhý otec skleník, v základu původního skleníku se usídlila cibule a okurky a na dalším záhonu jahody. Jen dva kousky zůstaly s kytičkami. V jednom kraji je urna s babiččiným popelem a na druhém jsou rozrostlé chryzantémy. A pak tulipány. Jasně červené. Pozůstatek z dob, kdy zahrádce vládl dědeček....
Ty bíložluté botanické jsem si vypůjčila u sousedů...
A jako pozůstatek ze skalky, se stále stěhující fialová tařička (AUBRIETA), odrůda divokého česneku (ten s bílým květem) a fialová měsíčnice (LUNÁRIA) jinak známé stříbrné "penízky".
Vidíš a u nás je to opačně, zatímco dřív jsme měli všude zeleninu a jahody a brambory a jen před domem byla skalka, postupně jsme zeleninovou zahradu zlikvidovali a její místo zabraly kytičky a keře. Tulipány jsou moje nejoblíbenější kytička, mám je ve všech možných barvách.
OdpovědětVymazat[1]:tak ona za chvilku zahrádka opět projde další změnou, protože už to mamča těžko zvládá, takže asi opět převládne nějak ta okrasná stránka....tulipány stejně jako narcisky mám moc ráda, když vidím nějaké zajímavé zbarvení nebo tvar, tak neodolám. Letos mne čeká vyndat po pár letech zase všechny cibulky, přebrat a vybrat ty nejlepší a zbytek dopěstovat v truhlíku do lepší velikosti....
OdpovědětVymazatVsimla sis,ze casem vsechny tulipány,které zustanou v hlíne se zmení na cervenou nebo zlutou a nekdy se i pomíchají?
OdpovědětVymazatKrásné kytičky máš. Dobře ti rostou a dělají ti radost.
OdpovědětVymazat[3]: Asi proto, že je to jejich přirozená barva, ty červené geny prostě převládají a čí déle je necháš v zemi, tím víc jich je pak červených a navíc i včely udělají při opylování své....
OdpovědětVymazatKrásné kytičky a krásné fotky, k tomu není co dodat.
OdpovědětVymazatKytky i fotografie jsou krásné, opravdová pastva pro oči, Vendy!
OdpovědětVymazat