Druhý výlet do minulosti...no teď už spíš současnosti...

Jak se postupně celé Jihozápadní město rozrůstalo, tak to už jsem sledovala jen buď v telce anebo z našich stále řídnoucích návštěv které jsme po odstěhování do gubernie na sídliště vykonávali když jsme přijeli do Prahy za rodiči. Když jsme se synem navštívili sídliště před nějakými osmi lety naposledy, už jsme ho pomalu ani nepoznali. Přišlo mi to tak nějak líto, že jsme zažili jen tu "špinavou" etapu, tedy to dostavování, dobu kdy ke vchodům vedla jen prkna přes hromady zeminy a kličkování mezi ohromnými kalužemi a bažinami. To pěkné, zelené, zarostlé sídliště už jsme nezažili.

Dnes už je to ohromný komplex a výstavba se stále rozrůstá dál a dál, přibývá jak minimrakodrapů, tak obchodních center i nižších bytových domů či rodinných domků...Ale jak jsem z radostí kvitovala, ta stará dobrá vesnická hospůdka U Šimáčků stále v nezměněné podobě stojí. A to je opravdu co říct. A navíc i stále funguje!!!!

Ale i tohle je Praha, a ne zas tak vzdálená od toho sídlištního rumraje. Vlastně hned za OC Nové Butovice. Jsou to staré Jinonoce a nad nimi je stolová hora Vidoule, o které a z které má moc hezké povídání a obrázky SignoraA.

Tady si pro změnu připadáte hned jak u nás na vsi, polorozbořený statek, na návsi rybník s kachnami....jen při pohledu zpět se tyčí betonová džungle sídliště. Tady jsem si dělala řidičák, protože tu byl areál s cvičným dvorem a trenažérem a absolvovali jsme tu i závěrečné jízdy. Napoprvé neé, napodruhé už jó....

A to už jsme přes kopec dole, na Vrchlického ulici, kde autosalóny značek BMW, Peugeot, Citroen vystřídalo Porche, Bentley, Lexus....

Na křižovatce Vrchlického a Jinonické vládne tenhle nádherně rozkvetlý hloh. Už několik desítek let, asi tak plus mínus čtyřicet. Stál tam a takto krásně kvetl, i když v sice menší podobě, už v době kdy jsem nejdřív jako malá holčička chodila s babičkou kousek nad něj na Plzeňskou na mandl s prádlem, i v době kdy jako dítě školou povinné jsem do domu naproti chodila za jednou spolužačkou.... a vdle něj z druhé strany je stará vozovna Dopravních podniků....i dnes tam mají tramvaje uvnitř areálu otočku.

Tady místo té houštiny býval malinký parčík, kterému vévodila socha mládežnické a komunistické mučednice Jožky Jabůrkové. Jako pionýři (ano, ani já tomu neušla) jsme zde museli vždy v květnu pěkně stát povinnou stráž socialismu. Bylo to nejhorší místo, které mohlo na tuto akci být někomu napsáno. Nejen proto, že přímo před ním byla zastávka tramvaje, ale i proto, že o padesát metrů dál stála naše domovská ZDŠ, tudíž neustálý dohled ze strany učitelů. Já, velice fikaně využívala toho, že hned vedle našeho domu byl také pomníček zastřeleného odbojáře z květnového povstání. (I když, ono to bylo trochu jinak, jak mi vyprávěla vždy babička, ale nechme mrtvé v klidu spát) o tom však málokdo věděl a tak jsme se vždycky všichni z naší ulice hlásili na stráž tam. Dokonce naše třídní se tam s námi šla podívat, jestli tam opravdu vůbec něco je, ale díky péči mého dědečka a později i mojí, byl pomníček udržovaný a tak byla její dušička spokojená a my se vždy vesele hlásili na stráž. Později nám už jen nahlásila kdy máme přijít na řadu a my už ani nemuseli do školy. Byl to opravdu geniální tah, protože mezitím co ostatní se potili na slunci v palbě pohledů okolojdoucích, a učitelů ze školy, my vesele posedávali na travnatém břehu naproti pomníčku pěkně v chládečku, a ještě nám tam babička zanesla vždy něco na zub. Učitelky tam od té doby co se přesvědčily na vlastní oči, že tam ten pomníček je, ani nepáchly protože to bylo opravdu z ruky a tak jsme tam měli svatý pokoj a klid...Ten pomníček je tam stále, jen už se bohužel o něj nestarají ani "zelené" ruce mého dědy ani o něco méně zelené moje. Jen ta růže kterou tam kdysi zasadil se rozrostla v ohromný keř, který je vždy na jaře obsypán stovkami zlatožlutých květů....

Tolik tedy můj včerejší výlet do minulosti mé a částí mých bývalých bydlišť.

Ještě na jednu fotku jsem zapoměla. Obě ulice nad i pod naším domem jsou slepé. Jednu uzavírá zrekonstruovaný

a na klášter a hotel předělaný statek Pernikářka, druhou uzavíralo kdysi tzv. Políčko. Kus pozemku, zarostlý keři, kde jsme si jako děti úžasně vyhráli a dávali mu přednost před krásně upraveným hřištěm na druhém konci ulice, a na jehož kraji stála planá hruška. Měla větve oblýskané do vysokého lesku od našich bot a kalhot, protože pro nás představovala všechno na co naše dětská fantazie přišla.... Políčko zaniklo a místo něj vyrostli jesle a školka aby následně také zanikly a usídlilo se tam zdravotní středisko. Ale hruška, ta stojí pořád a stejně jako před tím i teď je stále obsypaná květy....

Jen ty borovice z výsadby školky nám jako dětem chyběly....