První výlet do minulosti....

No páni, tak tohle se mi stává opravdu jen sporadicky. A cože? No to, že mám skluz v článcích. Kdo mne zná, ví že dokud mám fotky jedu jeden článek za druhým. Ale teď jsem se už druhý den dostala do skluzu. Fotky jsou, ale články ne. Zřejmě to prostě tak mělo být, protože jak jinak si vysvětlit, že včera jsem fotila část své minulosti a dneska zjistit že TT je MINULOST!!!!

Jak jsem již několikrát zmínila, jedna moje životní etapa se odehrávala na pražském sídlišti Lužiny. Nastěhovali jsme se tam v roce 1986, kdy toto sídliště vznikalo a odstěhovali se v roce 1991, kdy již prakticky existovalo ve své konečné podobě. Jen to metro až k nám a dál do Řep jsme již nestihli. Byla to má asi nejlepší část života, protože jsem se tam seznámila se skvělými lidičkami, měla jsem perfekní práci za kterou jsem na rozdíl od většiny obyvatel sídliště nemusela dojíždět, užilo se tam spousty legrace a tam jsem také přišla k našemu prvnímu jezevčíkovi jménem Mates.

Včera když jsme jeli za mými rodiči, za manželovou maminkou už bohužel ne (nějak se nám ten návštěvní den nehezky zkrátil) stavovali jsme se na Stodůlkách v Makru. Původně tedy jen pro dřevěné brikety, abych tady na chatě měla něco do zásoby na topení a nějaké jídlo abych nemusela jezdit na nákupy. Brikety už nebyly, nějak holt už počítají s tím, že bude teplo...a tak jen nějaké zásoby se vzaly. Čekala jsem na muže v autě, protože mi bylo jasné, že pokud odejdeme oba, stane se z našeho auta vyjící plechová konzerva, v které budou střídavě vykukovat vyjící šedá či hnědá tlamička. A jak jsem seděla, tak jsem vzpomínala. Na dobu, kdy místo všech těch autosalónů, MAKER, BILL, Albertů a jiných super a hyper domů byly louky, místo husté výstavby rodinných a činžovních domů byl lesík a staré domky konce Řeporyj. A propo, Řeporyje....tam jsem vozila ze začátku dceru do školky, protože ty sídlištní byly beznadějně plné. Dnes z nich poznávám jen náměstí a jeho nejbližší okolí, zbytek si zabral satelit kol kolem....

Na dobu, kdy jsme chodili do staré Malé Ohrady do restaurace U Šimáčků po nedělním výletě do tamních rokliček a kopců nebo na ptačí výstavy, z kterých vždycky nějaký ptáček putoval i k nám. Nebo jak jsem se chodila s dětmi koupat do nádrže pod Nové Butovice....dívat se na Velkou Ohradu na koně ve výběhu....cesty dolů do Řeporyjského údolí, kde to stále vypadalo jak za doby velké vontské bitvy (byla zde natáčená, ještě pro starý, černobílý seriál), a i možná ještě ze vzdálenější minulosti...na všechny kamarády a kamarádky ze zaměstnání....o které jsem přišla přestěhováním do gubernie....

Samozřejmě, pokrok nezastavíš a ti lidé musí mít prostě kde nakupovat potraviny, zahrádkářskou techniku, nejnovější modely aut....

A pak mne taky dost překvapil věkový průměr a složení našich podnikatelů....protože jak známo, v MAKRU se nakupuje jen na živnostenský list a každé druhé auto, které okolo nás zastavilo řídil buď člověk v hodně důchodovém věku anebo spoluobčan, který zřejmě trochu přehání své návštěvy v soláriu....

Oproti době kdy jsme tu bydleli a žili, jsou paneláky už pěkně barevné a výsadba, která teprve vznikala už hodně vzrostlá....

Tenhle podnikatel měl i svou ochranku, toho týpka v červeném. Všude za ním nosil ten kufírek....

Nutno podotknout, že košíky měli důchodci o dost plnější, než mladší ročníky. Nemám osobně za zlé nic důchodcům, někteří měli život hodně těžký, a i třeba velmi smutný. Jen se začíná ukazovat určitá diferenciace mezi věkovými skupinami....

Ten průchod mezi paneláky je do ulice Bellušova. Tam jsme kdysi žili....Dnes by jsme všechny tyhle markety měli za humny zůstat v Praze. Takhle z gubernie do nich musíme až do Pardubic nebo Hradce....

Další fotky jsou už focené za jízdy, takže kvalita asi u některých nic moc.

A tohle jsou komíny mé "domovské" kotelny kam jsem se chodila každý den přihlašovat a odhlašovat. Pracovala jsem jako obsluha výměníkových stanic, což vlastně byla doupata, kde bylo všechno co přinášelo teplo a teplou vodu z kotelen do domácností. Byla to výborná práce, nemusela jsem nikam jezdit, většinu výměníků jsem měla v naší ulici, i když později jsem chodila i do vedlejších rondelů, a ještě později, když už jsem dělala mistrovou jsem měla na starost kontroly celého sídliště, což znamenalo všechny rondely Lužin, a Malé a Velké Ohrady. Ale i tak to byla práce na dvě, tři hoďky a střídaly jsme se ještě s jednou kolegyní na ranní nebo odpolední....Jo a na té kotelně bylo občas hodně veselo a někdy se závěrečné odepsání z docházky protáhlo družném hovoru a popíjení kolikrát do odpoledních či večerních hodin.