03 dubna 2011

Můj děda.....

Letošní rok je v naší rodině ve znamení kulatých výročí. Já a manžel 50 let, moje maminka 80 let a 8. dubna by měl můj děda 115 narozeniny.
Měl dvě ženy a dvě(tedy alespoň co já vím) dcery. Jelikož moje babička byla jeho druhá žena, tak o manželství před ní se u nás moc nemluvilo. Jen vím, že jeho dcera s prvního manželství se stala filmovou a divadelní herečkou. I když její jméno nepatří k nejznámějším, jmenuje se Růžena Lysenková, její tvář ale si určitě vybaví ti, kdo se rádi dívají na Chalupáře, kde hrála trochu zvědavou poštovní doručovatelku. Ovšem podstatně známější jsou její tři vnučky, sestry Geislerovy. Dvě herečky, třetí uznávaná výtvarnice a autorka komiksů.

Moje maminka, jeho druhá dcera s manželství s mou babičkou žádný umělecký , tedy alespoň co se týče hraní, nezdědila. Za to má úžasný talent na pletení a háčkování. Její pletené betlémky mají všichni známí i rodinní příslušníci a jeden dokonce i jeptišky které mají svůj útulek v opraveném statku u nás v ulici který se jmenuje Pernikářka.

Ale vraťme se k dědečkovi. Byl to člověk mnoha profesí a opravdu "zlatých" rukou, milovník zahrady a zahradničení, člověk se "zelenými" prsty. Narodil se 8.4.1896 na Smíchově. Schválně neříkám v Praze, protože v té době ještě byl Smíchov vesnicí u Královského hlavního města Prahy. Vyučil se, jak je vidět z přiloženého tovaryšského a výučního listu jako zámečník a strojník.
Když nastoupil ve Škodových závodech, dostal se k velice zajímavé práci, stal se řidičem, který rozvážel po Evropě hlavám pomazaným a korunovaným, či politikům automobil který si ve Škodovce objednali a to Hispano Suiza. Byl to automobil opravdu majestátní a reprezentativní, vyrobilo se ho jen pár kousků právě na objednávku. Projezdil tak celou tehdejší Evropu. Když si vzal mojí babičku, bylo mu už čtyřicet let a jí osmnáct. A jejich manželství i přes ten velký věkový rozdíl vydrželo celých dlouhých 45 let až do jeho smrti. Čas od času i babička s ním jela na služební cestu a tak její vyprávění o tom jak jeli s autem k rumunskému princi, o tom, jak se cáchali v moři a o celkem dobrodružné cestě zpět jsem jako malá holčička strašně ráda poslouchala. Svou zajímavou práci ale odnesl velkými zdravotními problémy. Jelikož jako šofér seděl v otevřené části vozu i přes teplé oblečení a dlouhý kožený kabát, měl dost silné revma a navíc ztratil valnou část sluchu. Díky tomu, že jsem už od malička tedy na něj musela hodně křičet aby mne, malého špunta slyšel, dodnes mluvím hlasitěji, než by se podle pravidel slušného chování slušelo. Ale s tím už teď holt nic nenadělám. I když se to snažím neustále vysvětlovat své dceři, která mne pořád okřikuje ať trochu uberu na hlasitosti, prostě to nějak nechápe....

Po odchodu ze Škodovky se věnoval svému druhému velkému koníčku, a to hodinařině. Spravoval hodinky na zakázku a živil s tím během druhé světové války rodinu. Jeho kompletní vybavení včetně soustruhu na jemné soustružení si ještě pamatuju jako malá holka. Nejvíc se mi líbil jeho pracovní stůl s množstvím šuplíčků, od nejmenšího k největšímu, a různých skleněných dóziček ve kterých v lihu máčel a čistil ty nejmenší hodinové součástky. A později se i tato jeho zkušenost z jemnou hodinařinou zúročila ve dvou světových patentech pro Výzkumný ústav v Běchovicích a pro zubařské oddělení Fakultní nemocnice na Karlově náměstí.

A nakonec jeho velká láska ke kytkám a všemu zelenému, kterou odkázal v genech i mě. Strašně rád všude zbíral různá semínka, řízky a oplégry od všeho co mu přišlo pod ruku. Jeden čas jsme měli doma na zahrádce celý sortiment růží jaký měli i na Petříně v Růžovém sadu u Štefánikovi hvězdárny. Petřín jsme vůbec spolu prochodili křížem krážem.Všechny jeho jednotlivé zahrady a zákoutí, rozhlednu a bludiště. I dolů na Pohořelec a ke Strahovskému klášteru jsme zašli. Nebo jsme si sedli na lanovku a sjeli dolů na Újezd. A musím podotknout, že se mu dařilo většinu z toho co kde nasbíral i zasadit i úspěšně pěstovat. A i tohle "kradení" zeleného mám po něm, bohužel s podstatně menší úspěšností co se týče dalšího dopěstování. Ale to těšení se celou zimu na to, až se poprvé dotknu hlíny v záhoně, kdy k ní přivoním, a pocit dobře odvedené práce, když mám uklizené a rozkvetlé záhony, posekanou trávu a v truhlíkách krásně kvetoucí begonie, mě ho vždy připomenou.

Když odešel do důchodu, jeho oblíbenou kratochvílí bylo ráno v šest hodin vstát, sednout si v předsíni ke stolku, který tvořil uklizený šicí stroj, a tam si dopřával každé ráno kafíčko s rumem a pořádný krajíc čerstvého chleba se špekem. Pak se sebral a šel se procházet po Václavském náměstí, kde si dával v rybí restauraci u Vaňhy rybí polévku, pak šel po Příkopech, do Jindřišské ulice, do Vodičkové a přes Karlovo náměstí zpátky domů na Smíchov. Když mě bylo tak čtyři, pět let, pár takových procházek jsem s ním absolvovala, jen místo rybí polévky to byl dort u Myšáka. Myslím, že pro okolo jdoucí musel být pohled na kulatého pána s brejličkami a malou holčičku, která na něj neustále křičela nějaké otázky dost veselý. A že jsem těch otázek měla..... I přes ten dietologicky neskutečný nonsens se dožil 85 let.

P.S. Ta malá holčička v dupačkách, kterou dědeček drží jsem já....

Malá vzpomínka na dětství....




Jako malá jsem měla krásnou knížečku s obrázky květin a různých živočichů, a ke každému byla nějaká krátká básnička. Dodnes si pamatuji dvě, a každé jaro, když začnou kvést fialky si jí opakuji.
" Pročpak si se fialinko milá, pročpak si se pod list přikrčila? Kdyby lidé na očích mne měli, fialky by už dávno nevoněly!"
A jelikož se jaro stále více a více ujímá vlády, tak i na zahradě v trávě i na doposud šedých a prázdných záhonech se začíná objevovat čím dál víc barevných květů které svítí do dálky.... I jezírko pod vrbou jsem přivedla k životu, vrátila do něj rybky, které přezimovaly na půdě v sudu a nová fontánka rozezvučela tichou hladinu jemným šumněním padající vody.