Při páteční procházce lesem
jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom co znamená sousloví Lovy beze zbraní.....jelikož jsem neměla sebou psy, sama jsem se po cestě pohybovala co nejtiššeji, podařilo se mi zvěčnit obyvatele lesa který bývá velmi plachý, navíc už bývá i dost málo vidět. Já na něj narazila takhle zblízka možná potřetí? za celou tu dobu co na chatu zase jezdím.Zahlédla jsem ho jen náhodou jak si dřepí sotva dva metry ode mne a pozoruje co se děje. Snad proto že jsem se pohybovala pomalu a tiše, snad proto že možná foukal vítr ode mne a snad proto že zjistil že mu ode mne nic nehrozí nějak se ani neměl k úprku. Opatrně jsem ho nejdřív vyfotila zdálky a postupně jsem se přibližovala blíž a blíž a postupně zoomovala větší detail. Chvilkama to vypadalo že už, už se zvedne a uteče, ale jen si přešlápl z packy na packu a v pozici lvů co zdobí banku (jak se zpívá v jedné skvělé písni dvojice Horáček + Hapka)seděl dál. Jen po mne loupal tím jeho ohromným hnědým očiskem a lehce natáčel hlavičku a až teprve v okamžiku kdy jsem překročila tu pomyslnou hranici jeho soukromí pomaloučku a líně s ohlédnutím a výrazem Jéžiš, ty jseš otravná....odhopkal do nízkého mlází.
Ten pocit při focení, to napětí jestli a kolik mne nechá udělat snímků a v neposlední řadě červeně blikající baterka ohlašující blízkou smrt foťáku byl skvělý! Byla v tom čirá radost z toho, že jsem měla možnost se dostat tak blízko, že se umím přírodou pohybovat tak, že se můžu takhle přiblížit takhle blízko, a že se ty fotky opravdu i vcelku podařily.
!Ale už vím, kam příště půjdu číhat na západy. I když protentokrát jsem za to vykácení byla i tak trochu vděčná.
