pondělí 30. června 2014

Nadosmrti už jí budu ovlivněná.....


....a kým? No přece mou rodnou Prahou....
A nadosmrti jsem pyšná na to že jsem to, čemu místní domorodci říkají hanlivě Pražák.
Neustále mne přitahuje svou rozmanitostí a neustále mne nutí se do ní vracet. Mám to štěstí, že pocházím z míst
která jsou velmi malebná. Kousek pod Strahovským stadionem a coby kamenem dohodil a zbytek došel od překrásného vrchu Petřín. A pokud z něj člověk sešel nebo sjel dolů lanovkou, dostal se na Malou Stranu a odtud přes Karlův most
na Staré i Nové město. Mou lásku k městu a jeho památkám a historii hodně ovlivnili i moji prarodiče, obzvlášť ale babička která se mnou dokázala po městě chodit, ukazovat mi různé památky a vyprávět o jejich historii i pověstech které se k nim vázaly. Věděla toho hodně a na tyhle hodiny dějepisu jsem se vždycky moc těšila.
S dědou jsem zase brouzdala okolo záhonů v parcích a on mne učil znát jednotlivé květiny a jejich názvy. I to hodně ovlivnilo můj další vztah k přírodě. Když dnes procházím Růžovým sadem a Květnici vždy si na něj a naše výpravy vzpomenu.
Město mne ovlivňovalo i v době kdy jsem pracovala na místech které se nazývají Zlatým křížem. Tedy skoro v centru Prahy, chodívala jsem od tramvaje Františkánskou zahradou, kochala se pohledem na kostel Panny Marie Sněžné, nebo životaběhem na Václavském náměstí. Naučila jsem se mít město ráda takové jaké je, s jeho klady i zápory. Se jeho špínou i malebností zapadlých starých uliček, s jeho paneláky i vilovými čtvrtěmi. Ruchem a mumrajem centra i klidem okrajových čtvrtí. Za dobu co v něm nebydlím se v mnohém změnilo, někdy k lepšímu jindy k horšímu, ale i přesto stále zůstává tou Mou Prahou.
Pokaždé když se vrátím, ponořím se s radostí do toho mumraje a nasávám z něj atmosféru města, nebo si vyjdu na Petřín a tam, vysoko nad městem, stojím a naslouchám jeho šumu který ke mě doléhá.
Praha je městem magickým které přitahuje návštěvníky z celého světa. Někdy se k nim zachová macešsky, jindy jim doširoka rozevře svou pohostinnou náruč a ukáže své největší krásy. Ale ať už tak nebo tak, už navždy jím budou ovlivněni.
Stejně jako já....


No uznejte sami, dá se zůstat neovlivněn tímhle?





Pohled na Prahu přes jedinou vinici na kdysi viničním kopci, je to vinice sv. Jana pod Strahovským klášterem



Místo odkud je focena většina těhle obrázků má opravdu přiléhavé jméno. Klasické velké panorama.....
Ostatně i restaurace na terase nad ním nese obdobné jméno, jen ve španělštině. Bella Vista. Krásná vyhlídka.

Zácpa na Karlově mostě.



Pohled na Pražský hrad přes restauraci Petřínské terasy.....


.....a pohledy na Hradčany a Prahu od Nebozízku




To že bylo v tu neděli skvěle vidět do dálky dokumentuje i to, že bylo vidět České středohoří přes Hradčany i z cesty mnohem níže položené než je Petřínská rozhledna a z které musel být výhled jak víno.


Jako vždy když to člověk nejmíň potřebuje si foťák zaostří úplně jinam. Ale i tak snad rozeznáte že je tam vidět Říp


A poslední pohled na město a zároveň poslední fotka z celého víkendu je pohled na Žofín. V pondělí jsem už odjela na chatu, ale tam moc času na brouzdání nebylo, protože jsem potřebovala zkrotit neustále rostoucí trávu a všudypřítomný plevel na dvou okrasných záhonech a měla na to vlastně jen jeden a půl dne, protože ve středu už jsem se zase musela vrátit abych se stačila připravit na následující víken a výlet za poznáním se s dalšími virtuálními kamarádkami, tentokrát ze skupiny píchalek na FB. Tak jsem si vyběhla nafotit jen pár záběrů do pole, kde krásně kvetly chrpy a jednoho nezvaného hosta který se pomalu přibližuje k zahradám chatařů. Jen doufám že se mu tam nezalíbí, protože to by teprve začal být problém s velkým P. Kam se na něj hrabou divočáci!




neděle 29. června 2014

Petřín napotřetí.....a naposled



Tímhle rozpisem jsem vlastně měla asi začít.
No nevadí, chyba napravena a tak si můžeme zopakovat cestu. Takže přes zahradu Kinských jsme přešli
do Růžového sadu. Odtud do parku okolo rozhledy, abychom se následně Strahovskou zahradou dostali ke Strahovskému klášteru. Ostatně tu vinici také uvidíte.
Zpět Strahovskou zahradou do Lobkovické (odtamtud to foto schodů) na dnešní zastavení - Nebozízek.
Jako puberťák si pamatuju z něj jen starou ruinu, která se z dnešní honosnou restaurací nedá srovnat.
Naší oblíbenou zábavou bylo tu opuštěnou budovu, která vzala za své při sesunu svahu a hlavně tělesa lanové dráhy za své, prolézat skrz naskrz.
Asi nikdy by nás nenapadlo, že vstane jako fénix z popela a stane se opět krásnou dominantou sadu a místem odkud je moc pěkný výhled na Pražský hrad. Ovšem už také ale je dané, že kafe nebo minerálku si tu určitě za lidovou cenu tedy nedáme jako v dobách minulých. (Stanice lanovky Nebozízek slouží i jako výhybka dvou proti sobě jedoucích lanovek. Tady také onen sesun nejvíc lanovou dráhu poškodil. Proto také se s její rekonstrukcí a opětným uvedením do provozu tak dlouho váhalo.)
Nevím jak to je s cenami na nedalekých Petřínských terasách, hrdě zvaných Panoramatická restaurace Petřínské terasy, ale podle obsazenosti bych řekla že o dost lépe....

Takže pojďme si o Nebozízku něco málo říci.
Zahrada sama se rozkládá na ploše osmi hektarů a je prošpikována různými cestami a cestičkami z kterých se otevírají ojedinělé pohledy na Prahu. Sama historie restaurace sahá do roku 1677 kdy přilehlé vinice kupuje královský komorník Karel Maxmilián Lažanský a staví zde dvoukřídlý letohrádek. V roce 1809 jej kupuje staroměstský knihtiskař (panečku, tenkrát řemesla ještě pěkně nesla) Bohumil Haas a přeměňuje jej ve výletní restauraci. Jméno Nebozízek je odvozeno od jména rozsáhlých vinic které se zde ještě ve čtrnáctém století rozkládaly a nesly jméno Nebozez. Na konci šestnáctého století byly vinice nahrazeny sadem. Sad měnil během let své vlastníky až jej ve dvacátých letech devatenáctého století odkoupila pražská obec. Prošel rekonstrukcí a od roku 1842 se stal přístupný veřejnosti. Další velká rekonstrukce proběhla v letech 1891 - 95 pod vedením Františka Thomayera. Tehdy se změnil ze sadu na městský park. V roce 1930 se rozšířil o Jiřinkový sad v dolní části na Újezdě, který vznikl na místě vojenských kasáren.....




Ta prosklená část mi nějak moc k té klasicistní?? části moc nesedí, ale budiž....výhled z ní je asi ale pěkný. Ostatně jako odkukdoli z Nebozízku.


Co se mi ale líbilo bylo to, že se ze všech venkovních sezení linula příjemná hudba. A pěkně tíško aby to nerušilo.


Vstup do hotelu s fontánou.....


.....a pár detailů z ní. I ze zlatejma rybičkama. Ale nechtělo se jim vůbec plnit ani jedno přání, natož tři. Holt jsou asi zvyklé na tvrdou měnu a eura, ne na koruny.....





Některé pohledy odtud si ukážeme v samostatném článku ktery bude věnován pražským panorámatům.
Od Nebozízku se dostaneme k Hladové zdi, která odděluje tento park od Kinské zahrady a kde je jeden z průchodů, a to Citadelou. I když by se mohlo zdát že do Hladové zdi odjakživa patří, není tomu tak. Vznikla jako vyhlídka v minulém století a dnes zase svému účelu slouží. Ale nejen k němu. Dost často slouží i jako divadelní kulisa, místo kde se odehrávají různá divadelní představení. Např. Macbeth, Bláznivá doba apod.




A tímto průchodem jsem se opět vrátila do Kinské zahrady a pak přes Hřebenka domů...


Několik náhodných výcvaků....

Prahu a její památky si můžete prohlížet různými způsoby. Pokud máte hodně peněz můžete si najmout veterána a projet si Prahu veteránem. Nebo v kočáře. Pokud ale jste modernější typ můžete si zaplatit projížďku s výkladem na známých dvoukolkách Seegway a jak jsem zjistila, velký hit jsou i městská elektrokola. I tady máte svého průvodce....no a pokud nemáte peněz nazbyt, tak to holt absolvujete jako já, po svých Mrkající.


Využití přebytečné petřínské vody. Přítok do jezírka s lachtanem.....


Pokud budete na svých toulkách Petřínem potkávat tyto stavby, tak vězte že to jsou právě vchody do petřínských štol a vodojemů které zásobují svou vodou veškeré vodní prvky v parcích a zahradách.



V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byl postaveno v Praze několik komplexů atriových domů. Ty na Hřebenkách a v Holečkově ulici patřily k prvním.


Dvě věže nahoře jsou odvětrávací šachty Strahovského tunelu a stojí přet Strahovským stadionem.


Tolik z dalšího toulání Petřínem. Jak jsem už psala Strahovskému klášteru, sakrálním stavbám okolo rozhledny (ty všechny budou do dalších kol soutěže,tedy pokud bude pokračovat) a panorámatům Prahy budou věnovány samostatné kapitolky....

sobota 28. června 2014

Petřín napodruhé.....


Zajít na Petřín a nejít na rozhlednu je prostě něco
nemyslitelného. Ovšem nesmí se tam jít v neděli dopoledne. To se z nemyslitelného rázem stane nemožné.
Dlouhánská fronta u pokladny a kvanta lidí chodících nahoru i dolů a hledících z vrchu na úžasná panoramata Prahy.
Jak jsem později zjistila, byla v ten den výborná viditelnost, protože i z níže položeného místa
bylo za Hradčany krásně vidět na Říp a České středohoří.
A já nejsem jak už jsem psala v článku o cestě na sraz, člověk čekací. Tak pět minut a šlus.
Víc už mne nikdo čekat nedonutí. I od doktora odcházím když vidím že tam je víc lidí jak tři.
Takže jsem si nechala zajít chuť na výstup a raději se courala po okolí rozhledny. Je tu na co koukat. Kostel sv. Vavřince přitulený k hradbám, kaple Božího hrobu a kaple Kalvárie. A samozřejmě i slavná Křížová cesta.
Po té jsem se ale nevydala a tak ji nafocenou nemám. Můj cíl byl trochu jiný a na opačnou stranu.
(Kostel i kaple vám představím později v samostatných článcích, buď ještě v rámci soutěže,
nebo jen tak). A samozřejmě budova Zrcadlového bludiště. Chtěla jsem se tedy alespoň trochu vrátit do dětství,
jenže situace byla stejná jak před pokladnou rozhledny. Tudíž plno a hodně.
Oželela jsem tedy i tuhle atrakci a vydala se cestou kolem rozhledny dolů směrem ke Strahovskému klášteru....


I když bylo chvílemi zataženo, nahoře bylo hodně živo a hodně se fotilo. Není divu, pohledy z rozhledny na Prahu pod ní patří k těm nejkrásnějším. A navíc bylo dobře vidět i do dálky.


Petřínské bludiště. Bylo postaveno podle vyšehradské obranné věže Špička, která zanikla v sedmnáctém století, a sloužilo jako výstavní pavilon na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 který patřil Klubu Českých turistů. Postavil jej hlavní architekt celé zemské výstavy Antonín WIEHL. Jeho hlavní a hojně navštěvovanou atrakcí bylo panorama Boj Pražanů se Švédy o Karlův most. Dále zde byly nabízeny a vystavovány různé turistické předměty jako mapy, hole, průvodce i nepromokavé turistické oblečení. Po skončení výstavy vyvstal problém co s pavilonem. Zbourat ? Přestěhovat? Zvítězil zdravý rozum a tak byl pavilon rozebrán a znovu postaven na Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Místo nebylo vybráno náhodou, protože zde se KČT zasloužil již o výstavbu rozhledny a lanové dráhy. Od roku 1892 je v něm krom panoramatu umístěno i zrcadlové bludiště v podobě gotických chodeb a později ještě přibyla tzv. Síň smíchu, což jsou ona známá různě zkreslující zrcadla.
Při pohledu na něj nás ani nenapadne že jde u budovu postavenou celou ze dřeva....



Před rozhlednou stálo tohle roztomilé vozítko s občerstvením


A pohled na starou dámu, bohužel jen zespodu....tak snad příště nashledanou nahoře


Kvetly, bzučely a nááádherně voněly.....


Moc se mi líbil ten dřevěný přílepek na domě....ten nádherný výhled z něj....jak na Petřín tak i na Prahu. Ono vůbec to bydlení v těhle domech musí být něco. Každý den mít tu šanci kochat se tím krásným pohledem v různých ročních dobách.....


Pohled od Strahovského kláštera


Jedny ze schodů kterých je na Petříně od rozhledny různými směry několikero....tyhle vedou zřejmě někam na Malou stranu. Odvedly by mne z plánovené trasy tak jsem po nich nešla. Cesta, kterou jsem měla vytyčenou mne totiž vedla od Strahovského kláštera kam se ostatně také podíváme, směrem na Nebozízek......


......ale na ní jsem potkala tuhle ceduli a místo s nápisem Podzemní Praha. Byla jsem zvědavá jestli se nejedná třeba o prohlídku štol pod Petřínem a tak jsem tomu nemohla odolat. Bohužel nejednalo, ale ve štole jsem se chvíli pohybovala. Je zde totiž instalovaná výstava o pražském podzemí a jeho stokách a odvodňovacích kanálech. Bylo tu na stovky fotografií které byly o a v pražském podzemí nafoceny během mnoha let kdy se dělal jeho průzkum při různých pražských velestavbách, jako je metro nebo nejnověji tunel Blanka. Nemohla jsem nafotit všechny ač všechny byly velice zajímavé protože by mě nestačila karta a tak jsem vyfotila jen psando o historii Petřína. Pokud do Prahy zavítáte během léta a vypravíte se na Petřín a vypravíte se tímto směrem, určitě stojí za to se na ty fotografie podívat. Ostatně po Petříně jsou na lampách cedulky se směrovkami které na tuto výstavu navádějí. Jo a vstupné je dobrovolné Mrkající.




To by pro dnešek bylo vše a příští procházka bude okolo Strahovského kláštera