.... k vodě. Kdyby tu kvetly blatouchy jak kdysi
bývalo normální tak bych mohla spojit obě dvě témata. Jenže ještě je na případné blatouchy brzy, a pak, nějak jich tu je už tak málo, že stejně jako podběl i ony jsou alespoň pro mne velká vzácnost. Z doby kdy jsme se sem nastěhovali si vzpomínám na to, jak byly břehy řeky plné na jaře blatouchů a podbělů, v každém pangejtu jich byly mraky, sbírali jsme v místech odkud jsou dnešní fotky podběl a prvosenky s dětmi na sušení. Bylo tam vždycky žluto. A dneska? S bídou bych nasbírala tak na jeden hrneček a to by mi ještě bylo líto, že tím pádem tam žádné květy už nebudou. A co se týče blatouchů, tak ty jsem tu fotila naposledy před čtyřmi roky, taková chuďátka s pár květy. Ale to samé jsem zaregistrovala i na chatě nejen podél potoka který teče do jednoho z rybníků u Mníšku, ale i břehů dalšího. Ten třetí neberu, ten vyschnul. I v lesích kolem chaty kde se tvoří malé lužní paloučky, po stopách po lesní technice tam všude bývaly blatouchy doma. Dnes je tam spousty pryskyřníků ale blatouchy nikde ....
No, takže to by bylo malé ekologické zamyšlení a teď zpět k místům kde vznikly dnešní fotky. Jít se tam dá jakž takž pohodlně jen přes zimu a ještě takhle zjara, než se začne všechno zelenat a hlavně bujet ty lesní dráty neboli ostružiny, přes které mám zásadně pokaždé tendenci padat a motat se do nich. To se dá dojít až k potoku a najít si místa na focení. Ale i tak jsem si odnesla šrám od šípkové růže kterou jsem si málem vypíchla oko. Projít se dá celý zhruba půlkilometrový úsek plný pohledných tůněk a meandrů. Ale taky bohužel i bordelu který tenhle potok protékající celé zhruba pětikilometrové údolí naučné stezky nasbírá po neukázněných lidech. Sakryš, to vypadá dneska ten článek jak nějaká agitka od Gréty, jenže někdy a někde to je spíš nehezká realita. Takže asi raději skončím a zvu vás na procházku podél potoka ....
